" Z M R T V Ý C H V S T Á N Í "     J E Ž Í Š E     K R I S T A
O B S A H :  
1. Geniální plán s maximálním rizikem
2 .  Kristus  potřeboval  ukřižování .
3 .   Židé  za  nic  nemohou ...    
4. Poprava záchranou před smrtí.
5. Pilát spoluzakladatel křesťanství
6 .  Jidáš nebyl zrádce, ale oběť .  
7 .   Pravá   smrt   Ježíše   Krista .  
8. Nejvýznamnější konspirace v dějinách

 

1. GENIÁLNÍ PLÁN S MAXIMÁLNÍM RIZIKEM

Ježíš Kristus byl geniální náboženský reformátor a k prosazení svých nových idejí byl ochoten riskovat i vlastní život . Římský místodržitel Pilát Pontius sice žádným geniem nebyl, nicméně k poškození židovského velekněze Kaifáše (svého úhlavního nepřítele) byl také ochoten riskovati život - ovšemže ne svůj, ale Ježíšúv . A tak se ti dva ocitli na stejné straně barikády, spolu s dalšími Ježíšovými příznivci z Pilátova okolí : jeho manželkou Procullou a centurionem Longinem.
Nikdo jiný nesměl být do tajného plánu zasvěcen (vždyť tady šlo o Ježíšův život a Pilátovu kariéru) - což se později stalo osudným nešťastnému Jidášovi.

Velekněze Kaifáše podráždil Ježíš hned při svém příjezdu do Jeruzaléma, kdy si nechal uspořádat ovace jako král. Skuteční židovští mocipáni přitom museli zelenat závistí a vztekem, slibujíce mu pomstu. A Kaifáš konečně pochopil, že Ježíš není jen bezvýznamný potulný kazatel ze zaostalé provincie Galileje - nýbrž jeho sláva dosáhla až do hlavního města Jeruzaléma.
    Dalším svým krokem Ježíš Kaifáše už přímo rozzuřil, když vyhnal obchodníky z Chrámu. Obchodování tam totiž povoloval pořímo velekněz ; a licence samozřejmě nedával zadarmo - měl z toho pěkné zisky. A populární Ježíš by ho chtěl o tento snadný výdělek připravit ?

Kaifáš hned začal spřádat katastrofický scénář : Charismatický Ježíš o Velikonocích (židovském svátku Pesach) bude pronášet ta svá úžasná kázání (viz Evangelia v biblickém Novém Zákoně), čímž získá na svou stranu obyvatelstvo metropole i některé členy židovské velerady (dva z ní už jeho stoupenci byli, jak se Kaifáš s úděsem dověděl). Nepotrvá pak dlouho a geniální Ježíš se stane i členem velerady, kde bude prosazovati své nové ideje, včetně zákazu obchodování v Chrámu (což by Kaifáše připravilo o zdroj příjmů). A nakonec, díky síle své osobnosti, by se mohl stát i veleknězem - čímž by Kaifáše připravil i o zaměstnání.
To ne - Kaifáš téměř vykřikl nahlas - toto nebezpečí třeba zlikvidovat už v zárodku. Ježíše je nutno se zbavit co nejdříve, ještě před Velikonočními svátky, aby už nemohl provádět žádnou agitaci.

A jako na zavolanou k němu přišel Ježíšův učedník Jidáš s nabídkou, že mu za úplatek vydá svého mistra k soudu sanhedrinu. Kaifáš to snad považoval za přízeň prozřetelnosti - jenže byl to další krok Ježíšova geniálního plánu.
Jidáš byl jeho nejspolehlivější učedník, o čemž svědčí fakt, že mu svěřil společnou pokladnu, ze které se platilo živobytí všech apoštolů. Díky darům bohatých příznivců tam bývalo i docela velké množství peněz ; a méně poctivý člověk by měl pokušení s tím bohatstvím zmizet a beze stopy se ztratit v obrovské mnohonárodní Římské Říši jako kapka v moři.
Ne tak Jidáš - proto ho Ježíš pověřil vykonáním důležité části svého tajného plánu, o němž ostatním učedníkům nic neřekl. Ani Jidášovi nemohl prozradit celou pravdu ; řekl mu jenom, že potřebuje nechat se co nejdříve předvést před židovskou veleradu. Jidáš si nejspíš myslel, že tam Ježíš bude hájit své nové učení, aby dosáhl jeho uznání oficiálními místy - ani ve snu ho nemohlo napadnout, že tam udělá pravý opak : nechá se odsoudit k smrti.

A při poslední večeři Ježíš přímo poslal Jidáše slovy "Udělej hned, co máš učinit". A Jidáš ihned odešel za Kaifášem, aby poslal chrámovou stráž pro Ježíše na Olivetskou horu, jak bylo smluveno.
Ježíš pak mluvil o svém oslavení (zmrtvýchvstáním) - neb to bylo účelem jeho geniálního plánu, který tím byl uveden v činnost . Loučil se s učedníky, připravoval je na svůj odchod a dával jim pokyny pro další činnost. A nepřímo je vyzval (zejména Petra: "Třikrát mne zapřeš"), aby raději skrývali příslušnost s ním a nenechali se zatknout (bude je později potřebovat jakožto apoštoly).

Potom v noci v Getsemanské zahradě se Ježíš tesklivě modlil a dlouho váhal ("Bože, odejmi ode mne tento kalich, je-li to možné"). Stále ještě mohl od toho smrtelně riskantního plánu ustoupit a před příchodem Kaifášových vojáků uprchnout se svými učedníky do rodné Galileje, kde nad ním Kaifáš neměl žádnou moc.
Dokonce i když už zdálky viděl přicházející vojáky s Jidášem (svítili si přitom mnoha pochodněmi, halasili a řinčeli zbraněmi, aby si v té noční době dodali odvahy, poněvadž Ježíš dovedl dělat kouzla a většina lidí byla pověrčivá), ještě mohl utéci, protože ve tmě by se vojákům oslněným září pochodní snadno ztratil.
A třetí možnost se mu naskytla, když ho chtěl Petr s mečem bránit, aby mu umožnil útěk - Ježš mu v tom však zamezil a nechal se bez odporu spoutat a odvést.

    Takzvaný "Jidášský polibek" nebyl dokladem zrady, nýbrž naopak důkazem Jidášovy oddané lásky ke Kristovi : že proto ho nechá předvést k sanhedrinu - jak ho předtím sám Kristus pověřil . [Ostatně i dneska se muži (hlavně politici) někdy líbají na důkaz těch nejpřátelštějších úmyslů.]

Po předvedení před sanhedrin Ježíš - místo omluvy a pokorného uznání svých chyb (zákoníci by byli ochotni mu odpustit vzhledem k jeho veliké popularitě, aby nepodráždili ty tisíce jeho stoupenců) - naopak provokoval hrdým prohlašováním, že je Mesiáš a syn Boží. Tímto rouhačským tvrzením (každý přece věděl, že je synem obyčejného tesaře z bezvýznamného Nazareta, odkud Mesiáš nemohl přijít), všechny tak popudil, že se drtivá většina obrátila proti němu.
A velekněz Kaifáš předvedl hysterickou scénu, kdy na sobě roztrhl roucho a posypal si hlavu popelem - zdánlivě zoufaje nad Ježíšovým rouhačstvím, za které podle Židovského Zákona musí být popraven. V hloubi své černé duše ovšem jásaje, jak si Kristus "naběhl": teď už bude jeho smrt jistá. A velerada ho vskutku následně odsoudila k smrti (samozřejmě - podle Zákona nic jiného nemohla udělat).
      Nikdo netušil, že právě to chtěl i Ježíš (!)

 

2. KRISTUS POTŘEBOVAL UKŘIŽOVÁNÍ 

Popravy v tehdejší provincii Judeji směla vykonávat jen okupační římská moc - proto Ježíše hned ráno odvedli k jejímu představiteli Pilátu Pontskému.
Kaifáš si také uvědomoval, že kdyby nechal tohoto populárního muže zabít sám, poštval by na sebe tisíce jeho stoupenců. Takže ho nechá popravit Římany, aby se pak mohl vymlouvat : "Já přece za nic nemohu - toho vašeho Mistra přece zabili ti zlí římští okupanti !".
    S Kaifášovým alibismem počítal také Kristus : potřeboval být ukřižován (ovšem zdánlivě) Římany . [Židé totiž popravovali ukamenováním a v tom případě by se Ježíšovo "zmrtvýchvstání" nedalo uskutečnit.]   Kdyby to ukřižování nenavrhl Kaifáš, zařídili by to Kristovi stoupenci ve veleradě. To však nebylo zapotřebí ; pyšný velekněz postupoval poslušně jako figurka v Ježíšově geniálním plánu.

Po příchodu k Pilátovu paláci si Kaifáš neodpustil ho dehonestovat prohlášením, že jakožto velekněz nemůže vstoupiti do domu pohanova, neboť by se tam znečistil (duchovně - měl na mysli zákaz pohledu na nahé sochy pohanských bohů, kterých byl Pilátův palác plný). Proto ve vší úctě (ovšem potměšile se přitom usmíval) žádá, aby prokurátor laskavě vyšel za ním ven před palác. A jemu nezbylo, než se obléknout a od snídaně odejít před budovu (samozřejmě za to Kaifáše nijak nechválil). "Ten špinavý barbar se opovažuje tvrdit, že prý by se v mém přepychovém paláci znečistil" - pravděpodobně si pomyslel ; cítil se ponížený a na toho drzouna rozhořčený.

Pilát byl tedy odpočátku zaujatý proti Kristovým žalobcům a celou tu bandu málem vyhodil ; jakožto vzdělaný a skeptický Říman se ani nehodlal špinit s nějakými provinciálními náboženskými spory . Kaifáš mu však začal vyhrožovat, že si na jeho arogantní jednání bude stěžovat v Římě a požádá o ustavení jiného místodržícího, který bude mít větší pochopení pro místní problémy.
Pilát si na pohodlné a bohaté bydlo v Judeji už zvykl a dobře věděl, že v Římě mu to nemálo mocných lidí závidí a rádi by se dostali na jeho místo, využívajíce kdejaké příležitosti k intrikaření. Poněvadž byl chytrý (jinak by takové postavení nezískal), tak aby se vyhnul problémům, celý spor diplomaticky přehrál na někoho jiného : na Herodesa Antipase, krále Galileje, odkud Ježíš pocházel a pod jehož jurisdikci tedy spadal. Herodes byl zrovna v Jeruzálémě, protože tam přijel na svátky ; Pilát tedy poslal Ježíše k němu a byl z obliga (vesele si pak mnul ruce, jak s těmi primitivními potřeštěnci zase jednou vykýval).


Herodes právě hodoval a popíjel víno, když k němu Ježíše přivedli. Byl v dobré náladě a naprosto nehodlal někoho odsuzovat na smrt - zejména Ježíše, který měl doma v Galileji mnoho stoupenců (proč by si je měl poštvat proti sobě jenom kvůli nějakým Jeruzalémským náboženským fanatikům ?). Naopak Ježíše pozval ke stolu, nechal mu obléci krásné roucho k hostině a nabídl mu výborné víno.
Napadlo ho totiž, že Ježíš jakožto nejlepší přítel Jana Křtitele, kterého neuváženě podvodem svojí zlé ženy nechal popravit, by ho mohl docela dobře nahradit. Jan Křtitel byl totiž sice pro klid v rodině zavřený, ale v cele prakticky jenom přespával : většinu času trávil s Herodem, který s ním rád diskutoval o náboženských a filosofických otázkách. Zval ho ke svému stolu a všemožně se oň staral, aby mu vynahradil to uvěznění a ukázal i jeho stoupencům dobrou vůli (byl to vpravdě fešácký kriminál, Jan tam byl jako na rekreaci : už žádné kořínky a kobylky, ale královská jídla a pití).

Vzteklá Herodiana, když viděla, že ve vězení se má ten nenáviděný Křtitel ještě lépe, než na svobodě - a neustále proti ní brojí (u vězení se scházeli jeho stoupenci a poslouchali Janovy vášnivé řeči z okna) - se rozhodla ho úplně zlikvidovat. Navedla svoji krásnou dceru, aby při hostině poloobnažená před Herodesem tancovala a vyvolala v něm nízké vášně. Manžela opila a poté na něm vymámili osudný slib, že krasavici splní vše, oč požádá.
Když Herodes poznal, že chtějí Janovu smrt, usiloval o jeho záchranu a sliboval všechno možné, zlato, šperky, bohatství - leč marně. Nenávistí posedlé ženy chtěly výhradně hlavu Jana Křtitele, jinak že mu udělají z života peklo a všude rozhlásí, že neplní sliby. A tak zdeptaný a opilý Herodes nakonec nařídil Janovu popravu ; čehož potom stále nepřestával litovat.

Když teď před sebou měl Ježíše, hodlal svou chybu napravit : formálně by ho sice na nějakou dobu uvěznil, reálně by však žil v jeho paláci jako ctěný a zábavný host. Herodes už mnoho slyšel o Ježíšových činech a jeho novém učení, takže se těšil, že bude mít tuto neobyčejnou osobnost na svém dvoře (třeba mu Ježíš předvede také nějaké zázraky). A jeho žena proti Ježíšovi nic neměla, takže se nemusel obávat žádných problémů (snad by také byla zvědavá na jeho podivuhodné schopnosti - dovedl prý léčit všechny nemoci a takového člověka by bylo dobré mít po ruce) . Moc Jeruzalémské velerady do jeho království nesahala a římský místodržící mu přece sám Ježíše předal, ať s ním učiní, co uzná za vhodné (Piláta patrně také napadlo, že Herodes takového pozoruhodného exota nezahubí).
Jediná potíž byla s Ježíšem samotným : stál, mlčel a jen se na Heroda vyčítavě díval . Marně mu král domlouval, vykládal, jak dobře se bude mít u něj v Galileji, a jaké smrtelné nebezpečí mu hrozí tady v Jeruzalémě - Ježíš se ani nepohnul, nesedl k bohatě prostřenému stolu ani se nenapil nabízeného vína. Herodes nakonec pochopil, že jím Ježíš hluboce pohrdá pro jeho slabošství a ubohost, když se nechal obalamutit dvěma kurvami a zabil jeho nejlepšího přítele ; a nikdy mu to nezapomene.

Ježíš si ovšem také uvědomoval, že v Herodově paláci by byl jako ve zlaté kleci a nemohl by dál hlásat své nové učení všemu izraelskému národu . Nakonec by tam třeba zpohodlněl a zlenivěl, navykl neužitečnému dvorskému životu, stal se tlustým Herodovým příživníkem - a jeho životní poslání by zkrachovalo (postavení služebného "baviče" nepovažoval za cíl svého snažení) . Takže na Herodovy nabídky nijak nereagoval, dokud ten neztratil trpělivost a k zadostiučinění ještě nechal Ježíšovi navléci bláznovské roucho (chtěl tím říci, že se chová jeko blázen a koleduje si o smrt). Leč ten nijak nereagoval, ani se nebránil všemožným i nejhorším obviněním, které naň sypali jeho žalobci.
Herodes tedy jen zakroutil hlavou a poslal Ježíše zpátky k Pilátovi, aby se s ním už nemusel rozčilovat (nechtěl mít před očima tuto živou výčitku). Vymluvil se, že obviněný už nespadá pod jeho pravomoc a svoje "zločiny" spáchal v Jeruzalémě, kde také má být souzen.

 

3.  ŽIDÉ ZA NIC NEMOHOU  

Pilát se už opravdu naštval, když k němu toho podivína zase přivedli. Měl věru důležitější věci na práci, než se otravovat s nějakým polobláznem (při výslechu mu Ježíš odpovídal úplně nepochopitelně) . Nechal ho tedy zbičovat za spáchané přestupky a škody způsobené obchodníkům když je tehdy vyháněl z Chrámu. To byl reálný zločin podle římských zákonů : Ježíš fyzicky napadl a bil pokojné občany a způsobil jim velikou škodu (vypustil prodávaná zvířata a rozházel peníze penězoměncům - většinu jim pak lidi rozkradli).
Vojáci, kteří se o celém případu doslechli ty nejdivočejší zvěsti (prý se tenhle chudák prohlašoval za židovského krále, proroka i dokonce syna božího !), nevynechali příležitost, aby si z Ježíše netropili posměšky ; a jelikož ten se nijak nebránil, tak se na jeho účet krutě bavili a dělali z něho blázny.

Nicméně Proculla nemohla milovaného Učitele nechat trpět a tak mu předtím tajně dala nápoj z vína, myrhy, žluči, opia (i jiných přísad) - jenž měl anestetické a omamující účinky ; a dostávali ho někdy prominentní odsouzenci, aby tolik netrpěli.

Svědčí o tom úplná Kristova letargie při exekuci ; nijak nereagoval ani na posměšky a rány surové soldatesky. Ani se nepokusil zbaviti "trnové koruny" (nechal se s ní i odvést na popraviště) - což značí, že ji vůbec necítil.

Hned po zbičování se Pilát rozhodl Ježíše propustit - byl už koneckonců potrestán  a žádné další viny na něm nenalézal : rouhání nebyl pro nábožensky tolerantní Římany žádný zločin . Ovšem Kaifáš stále vehementně trval na Ježíšově popravě (nehodlal pustit kořist z drápů) a ani Ježíš se nijak nesnažil o své osvobození (byl už rozhodnutý k sebeobětování).
Pilát tedy učinil poslední pokus : využil pravidla milosti, podle kterého vládce může na počest nastávajícího největšího židovského svátku propustit na svobodu jednoho odsouzence . Nechal tedy vyvést zmučeného, zkrvaveného Ježíše před palác, ukázal shromážděným (se slovy "Ecce Homo !")  jak byl už potrestaný a zubožený ; a prohlásil, že jej dále propouští.

Jaké však bylo Pilátovo rozhořčení, když dav Židů před palácem pořád chtěl Ježíšovu popravu a žádal propuštění zločince Barabáše ! (To byl vůdce tajné protiřímské organizace, připravující povstání, za což byl odsouzen k smrti.)
Za tím patrně stál Kaifáš, který před palác nahnal všechny své podřízené (měl k dispozici asi 2000 mužů chrámové stráže) a nařídil jim volat "Ukřižovat, ukřižovat !". A vzápětí se to potvrdilo, když Kaifáš varoval Piláta (ve vší úctě a slušnosti), že jestli nevyhoví této "vůli lidu" a nepopraví Ježíše místo Barabáše, hned pošle do Říma stížnost na jeho svévoli, se kterou porušuje místní zvyklosti a vyprovokovává lidové nepokoje. A císař Tiberius, který samozřejmě chce v Judeji především klid, by pak mohl ustanovit namísto Piláta jiného, schopnějšího místodržitele. (Všichni věděli, že Pilátův předchůdce Valerius Gratus byl odvolán právě pro neustálé spory s velekněžími.)

Nakonec musel Pilát kapitulovat, prohlásil, že si myje ruce a vzdává se vší odpovědnosti ; Ježíšova nevinná krev ať padne na hlavy jeho nepřátel .

Ovšem židovský národ za to nemůže - tak brzy ráno bohatí ještě spali a chudí už pracovali - dav žádající Ježíšovo ukřižování byli výhradně poštvaní Kaifášovi podřízení . A předevšíém to chtěl sám Ježíš : beze svého ukřižování by nedosáhl ani "zmrtvýchvstání" (sic !)


Pilát se ovšem nevzdal úplně - to nebylo Římským zvykem - leč rozhodl se k jiné taktice boje : na ty hanebné židovské intriky odpovědět intrikou ještě sofistikovanější . Přece nemohl připustit, aby reprezentanta moci světovládného Říma překonali nějací primitivové ze zaostalé provincie a dokonce se opovážili mu vyhrožovat i arogantně odmítat jeho spravedlivé požadavky : jemu, příslušníkovi jedné z nejvýznamnějších patricijských Římských rodin !
Vztekle odkráčel do svých komnat (přitom ještě zaregistroval vítězný úsměšek na Kaifášově tváři, což ještě zvýšilo jeho rozhořčení) a jal se připravovat pomstu...

 
 

4. POPRAVA ZÁCHRANOU PŘED SMRTÍ

Ježíš se v tomto případě zapletl mezi mlýnské kameny místní politiky : Pilát se nutně potřeboval zbavit nebezpečného vůdce vzbouřenců Barabáše a poněvadž věděl, že Židé budou podle práva milosti před svátky žádat jeho propuštění (byl to jakýsi jejich národní hrdina odporu proti římským okupantům), velice se mu zhodil Ježíš : tohoto neškodného podivína propustí namísto škůdce Barabáše, jehož popravě pak už nic nezabrání.
Židům se Ježíš také hodil - ovšem proto, aby byl popraven místo milovaného Barabáše, kterého potřebovali pro vedení protiřímského odboje . Proto tak vehementně žádali Ježíšovu smrt a fanaticky odmítali veškeré Pilátovy argumenty (na nějakém potulném kazateli z pohrdané Galileje většině Jeruzalémanů vůbec nezáleželo) ; a nakonec si vynutili Barabášovo propuštění.

Pilátův plán se tedy nepovedl - zato jeho pomsta ano - a tak důkladně, že se zapsala do historie .
Začalo to tím, že se do věci vložila Pilátova manželka Claudia Procula. Pocházela z jedné z nejvýznamnějších římských patricijských rodin (byla prý vnučkou císaře Augusta) a blízká mocnému Tiberiovu rádci Seianovi. Ten také přesvědčil císaře Tiberia, aby jejího manžela Piláta ustanovil vladařem Židů a zasadil se nejen o jeho jmenování, nýbrž vymohl i Claudii Procule řídkou výsadu, že směla doprovodit svého manžela na jeho působiště. Pilát, který byl velmi chytrý, ale do té doby zastával málo významné úřednické místo, tedy dobře věděl, komu vděčí za svoji úžasnou kariéru. Co nevěděl, bylo, že jeho žena je také příznivkyní toho Ježíše z Nazaretu (poněvadž se o náboženské otázky nestaral ; byl skeptik).

A teď mu to Procula dala jasně najevo : Ježíš nesmí v žádném případě zemřít - ať si ti náboženští potřeštěnci vyřvávají, co a jak chtějí. Pánem v Judeji je přece on, místodržitel - a ne Kaifáš s jeho křiklouny. Nebo není schopen zde vládnout a měl by být odvolán zpátky do Říma do nějaké kanceláře ?
    Pilát se tak ocitl mezi dvěma ohni :

Jestliže Krista propustí na svobodu, mohou Kaifášovi agenti vyvolat nepokoje. Následně naň velerada pošle do Říma udání, že propustil nebezpečného buřiče a rouhače, odsouzeného k smrti podle židovského Zákona, čímž zapříčiňuje problémy a narušuje dobré vztahy židovského národa k Římu. A budou samozřejmě žádat jeho odvolání a nahrazení schopnějším prokurátorem.
    Jestli však jim vyhoví a nechá Ježíše popravit, znepřátelí si vlastní manželku a následně i její mocnou rodinu a císařova rádce Seiana, který také může zařídit jeho odvolání (stejně, jako zařídil jeho jmenování prokurátorem). A jeho manželka si možná i najde lepšího muže...

V obou případech ho čeká tvrdý pád : z vladařského křesla až na dno společnosti - poněvadž člověka jednou odvolaného pro neschopnost už nečeká žádná kariéra. Pilát se ocitl v trablech až po uši : jak zařídit, aby se vlk nažral (neboli Kaifáš ukojil svou krvelačnost) a koza (t.j. Kristus) zůstala celá ?

Naštěstí na to nebyl sám - přece jeho manželka měla stejný zájem na Pilátově úspěšné kariéře  a mnohem větší odpor vůči těm židovským fanatikům, kteří usilovali o život obdivovaného Mistra. A měla za spojence ještě dalšího Kristova stoupence : centuriona Lomgina.
    Nedalo tedy mnoho práce přesvědčit Piláta, aby podpořil geniální Ježíšův plán "zmrtvýchvstání".


Již tehdy, kdy stáli tváří v tvář rozzuřenému davu před palácem, si oba, Ježíš i Pilát, uvědomili, že hned po propuštění by ho ti zběsilci roztrhali na kusy. A kdyby Pilát na Ježíšovu ochranu poslal vojáky, rozpoutalo by se krveprolití a velerada by okamžitě žalovala v Římě, obviňujíc z toho Piláta : propuštěním zločince odsouzeného Židy k smrti vyvolal nepokoje a smrt mnoha nevinných občanů !
A kdyby Ježíše propustil tajně v noci zadní brankou, stejně by se to Kaifáš díky rozsáhlému aparátu špehů dověděl. Třeba připomenouti, že velekněz měl k dispozici asi 2000 mužů chrámové stráže - a všichni by jistě za malou odměnu uspořádali hon na nepřítele jejich pána. A mnozí i bez odměny : Ježíš byl už přece odsouzen nejvyšší soudní instancí (veleradou) jakožto rouhač a buřič k smrti. A jestliže by tento rozsudek nevykonal Pilát, zhostili by se toho sami Židé (ovšem tajně, poněvadž neměli právo sami popravovat).

Kaifáš jakožto nejmocnější z Židů měl dlouhé ruce a Ješíš by si ani po Pilátově propuštění už nikdy nemohl býti jist životem (velice brzy by prostě beze stopy zmizel a pouze ryby v Jordánu by byly o něco tlustší).

Kristova smrt už byla neodvratná - přece byl veleradou pravomocně odsouzen k smrti ; a když by rozsudek nevykonali Římané, udělali by to Kaifášovi lidé : nebyla by to vražda, nýbrž legální poprava.

Jedinou záchranou pro Ježíše tak byla pouze falešná poprava - a to právě ukřižováním . To mohl totiž při dobré konspiraci přežít - na rozdíl od ran dýkami Kaifášových zabijáků.
[Bylo například známo, že po porážce Spartakova povstání (několik desítek let předtím), jeden z ukřižovaných otroků visel na kříži asi 2 týdny a stále žil. To římského generála tak zaujalo, že jej nechal z kříže sundat a svým osobním lékařem vyléčit ; ten člověk pak ještě dlouho přežíval a měl se dobře.]

 

5. PILÁT SPOLUZAKLADATEL KŘESŤANSTVÍ

Pilát se spiklenci tajně probral realizaci Ježíšovy kvazipopravy a "zmrtvýchvstání". Zároveň si budoval alibi pro případ, že by se něco provalilo : všechno by vzal na sebe ten Ježíšovi oddaný centurion Longinus (a nechal by se za to i zabít, což by jemu nevadilo : jakožto mučedník by přišel do nebe) .  Pilát by tak mohl tvrdit, že se toho nezúčastnil...

Velitelem popravčího oddílu ustanovil Pilát samozřejmě kristova stoupence Longina, aby zajistil, že se Ježíšovi nestane nic zlého (kdyby jej chtěl sprovodit ze světa, asi by jmenoval velitelem popravy nějakého Kristova nepřítele).

Tento setník byl církví nakonec povýšen na svatého - začpak asi ?  Jistě ne proto, že zabil zakladatele křesťanství - to by bylo absurdní. Jestliže však jej naopak pomohl zachránit, pak je to docela pochopitelné . Kristova vraha by také nezvolili biskupem v Kappadocii, jak se stalo později Longinovi...


Na Ježíše i další dva odsouzence potom naložili kříže (resp. břevna), ať se s tím sami vláčejí na popraviště Golgotu. Ježíš byl ovšem oslabený, nevyspalý a Proculliným "anestetikem" omámený - takže záhy pod těžkým křížem klesl k zemi (a později ještě dvakrát).
Účastnníkům spiknutí za záchranu Krista však pomalost postupování nikterak nevadila - ba právě naopak : čím později dorazí na popraviště, tím kratší dobu nebožák bude trpět na kříži a tím snadnější pak bude jeho záchrana . Ovšem když nakonec úplně vysílený Ježíš v tom vedru zůstal bezvládně ležet pod křížem, Longinus odchytil jednoho silného diváka (k jeho ochotě patrně přispěl napřažený meč) a přiměl ho nést kříž místo něho.

Na Golgotě dostal Ježíš zase ten omamný nápoj, aby při ukřižování netrpěl. Divákům (a špehům velerady) Longinus řekl, že je to jenom "ocet": nekvalitní víno, které si vojáci vzali s sebou, ale v tom horku zoctovatělo, takže jim už nechutnalo.
Po nějaké době na kříži působením slunečního žáru, ztráty krve a účinků toho hypnotika na Ježíše přišly mrákoty. Začal něco nesrozumitelně vykřikovat - někteří mysleli, že volá proroka Eliáše, jiní zas, že říkal "Bože, proč jsi mne opustil !" - patrně už v těžké depresi. Pak zavolal "žízním"  a Longinus namočil houbu do utišujícího nápoje, nastrčil na yzop a podal k Ježíšovým ústům. Po nassátí Ježíš vykřikl : "Dokonáno jest . Bože, do tvých rukou odevzdávám svého ducha."   a upadl do bezvědomí (omámení) hlubokého jako smrt.

Další odsouzenci ještě žili  a proto vojáci, aby uspíšili jejich smrt, jim sochory zpřeráželi kosti v těle, takže ti za strašných muk zanedlouho zahynuli . V předvečer Pesachu totiž museli být odsouzenci sňati z křížů, aby pohled na jejich nečisté mrtvoly nehanobil největší židovský svátek.

    Právě proto Ježíš potřeboval být "ukřižován" těsně před Pesachem : aby na kříži strávil co nejkratší čas a mohl být snadno "vzkříšen". V jiné dny by ho nechali viset na kříži dlouhou dobu, dokud by neshnil - pro výstrahu . Pouze v ten Pátek ho museli sundat ještě před večerem, takže na kříži byl jen několik hodin.

Je samozřejmé, že na Longinův příkaz vojáci Ježíše nedorazili - ostatně ten už vypadal jako úplně mrtvý. A když jeho nepřátelé protestovali, že za tak krátkou dobu nemohl zemříti (neměl žádná smrtelná zranění), vzal Longinus kopí a bodl mu je do těla, aby ho jako "dobil".

Ovšem ne do srdce (přece by nezabil svého Mistra !), ale do boku ; jako zkušený voják dobře věděl, které rány jsou smrtelné a které nikoliv. Asi ho píchnul do jater : ta hodně (efektně) krvácejí a snadno regenerují ; v žádném případě se nejednalo o smrtelně nebezpečné zranění.
Z Ježíše vytekla krev a tělní tekutiny ; velitel Longinus pak autoritativně prohlásil, že to je důkaz, že je už mrtvý a začíná se rozkládat (jako hlavní argument pak nařídil vojákům vytasit meče). Reptalové zmlkli a poprava skončila, protože už nastával večer - kvůli nastávajícímu svátku bylo nutné exekuci rychle ukončit.


Potom hodili mrtvoly zločinců do společného hrobu a zasypali hlínou - ovšem Ježíšovo tělo pečlivě zabalili do jemného plátna napuštěného léčivým balzámem, což zastavilo krvácení. (Důkazem je Turínské plátno, na kterém jsou vidět krvavé skvrny v místech Ježíšových ran, které svědčí o tom, že v něm byl zabalen živý člověk - mrtvola totiž nemůže krvácet. Ovšem nejsou příliš veliké, což svědčí o tom, že zraněný úplně nevykrvácel. V takovém případě by totiž bylo to plátno krví úplně prosáklé, neboť člověk má v sobě asi 7 litrů krve.)

Vykonali to další Kristovi příznivci : lékař Nikodém a Josef z Arimateje, který navíc poskytl svoji vlastní hrobku, kam ho pak uložili. Jelikož to byli členové církevní velerady, kteří dobře věděli, že v předvečer nastávajících židovských svátků mají přísně zapovězeno dotýkati se nečistých mrtvol, podávají tak nepřímé svědectví o tom, že Ježíš vlastně žádnou mrtvolou nebyl.
    Potom byl vchod hrobky zakryt těžkým balvanem - nebyl tedy těsně uzavřen (jako normální hrob) a dovnitř mohl proudit vzduch (aby se Ježíš neudusil) - a před ni postavena vojenská stráž.

K čemu však tak důkladně zabezpečovat údajnou "mrtvolu" ?   Patrně proto, aby se Kaifášovi špehové nedostali k Ježíšovi a nezjistili, jak to s ním doopravdy je .

 

6. JIDÁŠ NEBYL ZRÁDCE, ALE OBĚŤ

Druhý den byla sobota a všichni Židé slavili svátek, takže se nikdo o Ježíšův hrob nezajímal (a spiklenci ho mohli tajně dopravit do Nikodémova domu k vyléčení). Až třetího dne v neděli brzy ráno tam přišly Ježíšovy stoupenkyně, aby jeho tělo omyly a pěkně upravily. Nalezly však hrob otevřený a prázdný ; před ním stál krásný člověk s běloskvoucí tváří a radostně jim oznámil, ať nehledají Ježíše v hrobě, poněvadž vstal z mrtvých !  A toto poselství mají neprodleně vyřídit všem jeho učedníkům - což ony hned učinily.

Ten posel (řecky Angelos) podle fyziognomie patrně nebyl Žid (ti měli tmavší pleť) ani Říman (ti byli také osmahlí) . Musel to být někdo ze severnějších oblastí, asi z Germánie nebo Gálie (Gallům tak Římané říkali pro jejich mléčně bílou pleť). Jenže jak by se z takové dálky dostali do Judeje ?  Nejpravděpodobněji jako římští otroci - a to byli především Pilátovi osobní sluhové . Ten je asi poslal zvěstovat Ježíšovo zmrtvýchvstání : jednak proto, že je židé neznali (otroci se museli držet uvnitř paláce), jednak pro jejich exotický vzhled (příslušně je i vyšňořil, aby vypadali jako bytosti z nadpozemského světa).
Legenda o zmrtvýchvstání byla potřebná pro vysvětlení absence Ježíšovy mrtvoly : nikdo se nesměl dozvědět, že to ukřižování přežil a Pilát všechny pěkně podvedl. Židé by se začali bouřit a Kaifáš už oprávněně žalovat v Římě na Pilátovu věrolomnost . (A naivní ženské se pro toto zvěstování hodily nejlíp ; skeptičtí mužové by tomu asi tak snadno neuvěřili. Taky když tam později přišel Petr a další učedníci, nikoho tam už nenašli.)

Apoštolové tedy zůstali na pochybách, dokud se jim nezačal zjevovat sám Ježíš . Toho se podařilo spiklencům postavit zas na nohy, takže mohl úlohu zvěstovatele "zmrtvýchvstání" převzít sám. Byl ovšem ještě trochu slabý a značně bledý (není divu po takové ztrátě krve), čehož si učedníci často všimli (někdy ho ani nepoznávali) - považovali to však za doklad jeho duchovnosti.

Ježíš tu legendu o zmrtvýchvstání potřeboval jako doklad pravdivosti svého učení a potvrzení božství, takže horlivě přispíval k jejímu šíření.
Žil asi v Pilátových tajných komnatách (vzdělaný Říman s tímto neobyčejně inteligentním člověkem patrně rád diskutoval) a pohyboval se skrytě, zahalen v dlouhém plášti s kapucí a vybaven zvláštní propustkou (nezasvěcení ho asi považovali za Pilátova tajného agenta).


Vše tedy nakonec dopadlo dobře - až na nešťastného Jidáše :
Ten, stejně jako všichni ostatní apoštolové, samozřejmě o riskantním podvodu s falešnou popravou nesměl nic vědět (do konspirace bylo z bezpečnostních důvodů zasvěceno minimum spiklenců). A stejně jako všichni ostatní si myslel, že Ježíš na kříži opravdu zemřel.
Protože však, na rozdíl od ostatních, měl sám lví podíl na Ježíšově zatčení a předvedení k fatálnímu soudu sanhedrinu - tak se Jidáš domníval, že má také hlavní vinu na Mistrově odsouzení a popravě.

To však nebyla pravda, jak už bylo vysvětleno : hlavní podíl měl Ježíš sám ; Jidáš byl jenom jeho nevědomým asistentem . Byl však příliš citlivý a měl Ježíše příliš rád - sebeobviňování vyústilo až ve zkratové jednání : v zoufalství nad tím, že milovaný Mistr zemřel vlastně jeho vinou, se oběsil.

Právě Jidášova sebevražda je důkazem jeho čestnosti : kdyby zradil, tak by spokojeně vzal svých 30 stříbrných a šel by si jich vesele užívat. Jenže on naopak ty peníze hodil Kaifášovi pod nohy a v bezbřehém smutku následoval Ježíše do smrti (zabil se, protože už neměl pro co žít, když jeho Pán byl mrtev - tím dokázal svou oddanost až za hrob).
Škoda, že to tak bezhlavě uspěchal a nedočkal se Ježíšova "zmrtvýchvstání" ; tím by se mu dostalo zadostiučinění.

    A tak je nutno alespoň nyní po tisíciletích Jidáše rehabilitivat : nebyl to žádný zrádce, nýbrž Ježíšův pomocník - nejdůležitější ze všech apoštolů - sehrál kardinální roli v Kristově geniální intrice falešného zmrtvýchvstání.
Ta se povedla naprosto dokonale : všichni apoštolové byli přesvědčeni, že Ježíš, popravený na kříži, pak opravdu vstal z mrtvých . On sám se s nimi potom několikrát setkal ("zjevil"), aby je v tom utvrdil. A přesvědčil je tak důkladně, že se stali jeho fanatickými následovníky  a nakonec také všichni pro křesťanství obětovali i život.

 

7.  PRAVÁ SMRT JEŽÍŠE KRISTA  

Svým stoupencům se Ježíš "zjevoval" tak často, až jeho nepřátelé pojali podezření a chystali se ho polapit a definitivně s ním skoncovat (samozřejmě by ho už nehnali před žádný soud, ale rovnou na místě zapíchli). Pilát se to ovšem díky svým špehům dověděl a s Ježíšem se dohodli, že musí z Judeje zmizet ; jinak ohrozí svůj život a Pilátovu kariéru (jeho nepřátelé by toho podvodu s falešnou popravou jistě náležitě využitkovali).
Sám Ježíš také už pochopil, že tady mu pšenka nepokvete - inu, nikdo není doma prorokem - a rozhodl se pro své nové učení hledat porozumění jinde (nejlépe asi v Indii, kde pobýval už předtím). Před odchodem ještě uspořádal pro své stoupence velkolepé show - "Nanebevstoupení" - aby je utvrdil ve víře . Využil přitom svých znalostí indického kouzelnictví (zejména bengálské ohně) a Pilát mu poskytl hojnou pomoc (velice se mu to představení líbilo, nic takového nebylo k vidění ani v samotném Římě).


Tak skončilo Ježíšovo působení v Judeji ; potom asi odešel do Indie (Kašmíru), kde bylo hodně potomků Židů, kteří se nevrátili z Babylonského exilu. Tam pak ještě dlouho žil a také zemřel (pokojně, stářím, v kruhu přátel - jak si tento dobrý člověk také zasloužil) . Dokonce ve Šrínagaru dodnes ukazují Ježíšův pravý hrob, který je předmětem lidového uctívání.
Toto ovšem křesťanská Církev vehementně popírá, poněvadž se jí to nehodí do krámu. (Avšak když si připomeneme, kolika podvodů, zločinů, mučení, vraždění a válek  se během své historie církve dopustily - tak se jejich účelovým tvrzením nedá moc věřit...)

Faktem však je, že Ježíšovo další působení v Indii nezanechalo podstatnějších stop ; mezi tamním množstvím nejrůznějších náboženských sekt (jejichž členové také dovedli dělat "zázraky")  zapadlo bez většího ohlasu. Možná proto, že tam byl přece jenom cizincem, snad i proto, že tam žil příliš klidně a normálně (nebudil rozruch jako v Judeji) a tak se už nezapsal do historie.

    Je třeba připomenout, že v Indii je víra ve vtělování Bohů naprosto normální : od nejstarších dob po dnešek se tam vyskytovalo množství "svatých" mužů, kteří o sobě prohlašovali, že jsou Božským vtělením. A spousta lidí jim to věřila a nikomu to nepřipadalo neobvyklé - takže když tam Ježíš prohlašoval, že je Synem Božím a vtěleným Bohem, tak nevyvolal žádnou reakci. Indové to přijali jako docela všední fakt : "no a co - takových už tady bylo a je tucty !"
Tudíž docela klidně a bezproblémově pak mohl hlásati své nové náboženství a zapadl mezi tucty dalších podobných zvěstovatelů a mesiášů, jimiž se to v lidnaté Indii plné nejrůznějších ideologií jenom hemžilo. A za nějakou dobu po Ježíšově smrti (úplně všední, bez nějakých afér) se v tom kadlubu polyteizmů jeho učení postupně rozplynulo a zapadlo v zapomnění (jako množství dalších podobných).

K neúspěchu si mohl přispět i on sám - aby zvýšil svoji prestiž a odlišil se od dalších rádobyspasitelů, tak všem vykládal tu podivuhodnou story o svém zmrtvýchvstání : jak ho v Jeruzalémě na kříži popravili a on pak třetího dne vstal z mrtvých . Samozřejmě nikomu neprozradil, jak to bylo doopravdy s onou falešnou popravou, nýbrž všude rozhlašoval tu "oficiální" verzi Ukřižování, kterou propagují všechny křesťanské Církve. A poněvadž přitom vycházel z ověřitelných faktů, měl s tím zprvu veliké úspěchy : to zmrtvýchvstání je pravým důkazem jeho Božství !
A tak i po Ježíšově skutečné smrti (normální, stářím) všichni čekali, že ten zázrak zase zopakuje a vstane z mrtvých. Leč to se nestalo, i po třech dnech zůstával Ježíš stále mrtvolou a později se začalo jeho tělo rozkládat a shnilo stejně jako všichni ostatní obyčejní lidé. Ježíšovi stoupenci tím byli zarmoucemi a kritici pobouřeni : tak to byl jenom další tuctový podvodník a to jeho slavné zmrtvýchvstání pouhá lež.
    A většina se poté od Ježíše odvrátila, takže se naň nakonec v Indii skoro zapomnělo...

 

8. NEJVÝZNAMNĚJŠÍ KONSPIRACE V DĚJINÁCH

Zato v Judeji jeho podivný příběh vyvolával stále další zájem ; určitě ani Pilát nevydržel dlouho to utajovat a při pitkách to dával k lepšímu svým římským přátelům (kdopak by se rád nepochlubil takovou vychytralostí ?)  - samozřejmě pod slibem nejpřísnějšího mlčení. A přátelé tím zase bavili další přátele (samozřejmě pod slibem nejpřísnějšího mlčení), až si to nakonec štěbetali i vrabci na střechách (samozřejmě pod slibem nejpřísnějšího mlčení).
    Ježíš se tak stal neobyčejně populární osobností - a nejen v Judeji, nýbrž v mnoha místech celé římské říše, neboť Piláta navštěvovali přátelé odevšad včetně metropole. A Ježíšova popularita samozřejmě velice přispěla i k zájmu o jeho učení, takže se šířilo i když už dávno byli aktéři tohoto příběhu po smrti.

Proč však muselo křesťanství čekat na své všeobecné uznání stovky let ?   Nebylo to nějakými intrikami Satana, leč patrně proto, že dokud byl ještě v živé paměti skutečný příběh Ježíšovy falešné popravy, většina vzdělaných Římanů považovala křesťany za podvodníky a pohrdala jimi. Teprve až po dlouhých letech pravda o ukřižování upadla v zapomnění, zvítězila oficiální interpretace "zmrtvýchvstání" - vehementně prosazovaná Křesťanskou církví. Ta přitom zlikvidovala veškeré informace o skutečném průběhu událostí okolo Ježíše a vykládá popsané události zcela jinak, aby posília své postavení a nalákala do svého lůna co nejvíce naivních oveček.

Nicméně paradoxálně i sami křesťané podávají důkazy o tom, že Ježíš na kříři nezemřel a tedy ani nemohl vstát z mrtvých :

Každoročně totiž ve světě několik náboženských flagelantů zatouží zopakovat Ukřižování na vlastní kůži, aby tak přinesli bolestnou oběť a zasloužili si Nebe : nechají se přibít na kříž stejně jako Ježíš (hřeby v rukou i nohou) a visí tam i stejnou dobu (asi 3 hodiny) ; někteří si nechají i bok stejně probodnout. A vždycky to přežijí, žádný takto ukřižovaný nezemře, poněvadž taková zranění nejsou smrtelná (rány se brzy uzavřou a krev v tom horku zaschne, takže ani nedojde k vykrvácení).
Každý rok tedy křesťané "vlastnoručně" (na vlastním těle) ukazují a dokazují, že Ježíšovi to krátké ukřižování nezpůsobilo smrt - takže ani nemusel "vstávat z mrtvých", nýbrž se pouze probral z bezvědomí.

Historicky je doloženo, že odsouzenci ve starém Římě viseli na kříži mnoho dní, než zemřeli - poněvadž účelem ukřižování nebylo oběť rychle zabít, nýbrž dlouho ji trápit a ponižovat : kvůli odstrašení potenciálních zločinců . Proto je absurdní tvrzení, že Kristus by zemřel za pouhé 3 hodiny (když neměl žádné smrtelné zranění).
Ovšem vinou bičování a krutostem soldatesky byl strašlivě zubožený a zkrvácený, takže v mdlobách pak vyhlížel jako skutečná mrtvola . Vyvolati tento dojem byl taky hlavní účel Pilátovy intriky a vykonavatel centurion Longinus Ježíšovu "smrt" halasně vyhlásil : bylo zapotřebí všechny Židy přesvědčit, že Ježíš na kříži zemřel. (Aby pak mohl sofistikovaně "vstát z mrtvých" a tím geniálně podpořit své nové učení - což se stoprocentně podařilo.)

    Prohlašovat však Krista za nějakého podvodníka by bylo nesprávné : přece to nedělal pro svůj osobní prospěch, ale kvůli prosazení svých humanistických idejí.
Jemu samotnému to přineslo jenom strašné utrpení - fyzické i duševní - stejné jako při opravdové popravě (a když pak upadl do kómatu, bylo to jako by skutečně umřel). A nikdy si nemohl být jist, že se něco nezvrtne (resp. někdo nezradí), a on nakonec přece jen úplně nezemře (na kříži si už téměř zoufal). Také před tím v Getsemanské zahradě byl trápen pochybnostmi a smrtelným strachem (až se potil krví)  z uskutečnění svého riskantního a bolestného projektu "zmrtvýchvstání".
    Ale překonal se a udělal ten úžasný dobročin Ježíš Kristus byl pravý hrdina a jeho sebeobětování je zářným vzorem pro nejlepší lidi všech následujících věků...

 

Aleš Borek                

 

NÁVRAT   NA   OBSAH NÁVRAT NA ÚVODNÍ STRÁNKU