Vznik světa nanoKOLAPSY
1. NanoKolapsy z praNičeho .
2. Hmota z Kvantových emisí
3 .  Hyperbolická  Extenze .    
4. ČasoProstor z HypExarů .  
5. Rozpínání Vesmíru jinak .  
6. Big Bang  = optický klam .  
7."Tmavá energie"svítí v kvazarech
8. "Skrytá hmota", síla Prázdna .
9 .  Počítání  nanoKolapsarů .  
10 . Kosmické  Hyper-čočky .    
11. Jiné a "paralelní" Vesmíry ?  
12. Doplněk: Zakřivené prostory

Převrat : Místo jedné obří Exploze (Bangu)    
- dekaliony trpasličích Kolapsů .    
Místo globální INflace  byly lokální EXtenze.

 

1. nanoKOLAPSY z praNIČEHO

  Zprvu bylo-nebylo Nic !
Kdyby totiž bylo na počátku světa něco - ať už jakákoliv prahmota, unitární hmotné pole, primordiální energie nebo "falešné" inflační vakuum - naskýtá se oprávněná otázka, odkud se to vlastně vzalo, z čeho to vzniklo, co bylo před tím ?

Pouze naprosté nic na počátku nevyžaduje vysvětlení svého původu ; odpovědi na výše uvedené otázky jsou samozřejmé : Nic pochází z ničeho a předtím bylo stejné nic...

Takže opravdu nevyvratitelným základním kamenem nové kosmologie je teze : Nejprvnější bylo Nic . Její negací totiž je výrok : Nebylo Nic - který vyjadřuje vlastně totéž.

Ještě  BONMOT :                
Může z ničeho vzniknouti něco ?  Samozřejmě nikoliv -        
ale z prapočátečního Ničeho vzniknout Všechno muselo !      


  Počáteční praNic samozřejmě nemělo žádnou energii.
Ovšem přesně nulová velikost by odporovala kvantovému Principu neurčitosti . Podle něj nemá energie hodnotu určitou přesnou, ale narušovanou drobnými kvantovými fluktuacemi ("šumem").

      Takže v primordiálním praNic nebyla energie všude přesně = 0   - ale
vyskytovaly se tam energetické fluktuace kolem nuly : kladné i záporné, velké i malé.

Einsteinův Princip Ekvivalence říká, že "Energie je ekvivalentní hmotě". A hmota vytváří gravitační pole které, dle Obecné teorie relativity, pozitivně (Riemanovsky) zakřivuje časoprostor : kontrahuje (smršťuje) prostor a dilatuje (zpomaluje) čas.

Kontrakce prostoru zvětšuje jeho zakřivení, což zesiluje gravitaci. Ta ještě více zkřiví časoprostor, což ji dále posílí atd. atd... Tak to pokračuje zrychleně kladnou zpětnou vazbou, až se gravitace stane nekonečně silnou a prostor kontrahuje do bodu (teoreticky).
    To je gravitační Kolaps = zhroucení.

    A právě tomu nezadržitelně podlehly všechny kladné energetické fluktuace a udělaly gravitační Kolapsy.
Poněvadž skoro všechny měly nepatrné velikosti - jak vypočítáno v 9. kapitole - nazveme je NanoKolapsy (zkr. NAK) , [nanos = trpaslík (řecky)].
 
 

2. HMOTA Z HAWKINGOVÝCH EMISÍ

  Na konci minulého století S. Hawking objevil, že malé gravitační Kolapsary kvantově emitují elektromagnetické záření i elementární částice - a to tím více, čím jsou menší.

Takže ty malinkaté nanoKolapsary emitovaly všemožné druhy záření a korpuskulí, z nichž pochází materie vesmíru.
    A tak nastala t.zv. Éra Emisí (Vyzařování).

Jejím pozůstatkem a dokladem je dodneška Reliktní Záření.
    Frekvenční charakteristika Reliktního Záření odpovídá vyzařování absolutně černého tělesa - je úplně stejná jako Hawkingova kvantová emise - a potvrzuje tak jeho původ z primordiálních nanoKolapsarů.

Hawkingovým procesem nejprve vzniklo světlo, protože ho NAK začaly vysílat nejdříve a nejhojněji (jelikož energie emitovaných korpuskulí je nepřímo úměrná poloměru a hmotnosti nanoKolapsaru).
    A vyzařováním se NAK zmenšovaly, takže potom mohly emitovat i energetičtější korpuskule než fotony : neutrina, elektrony, protony, neutrony a další elementární částice.

Avšak Hawkingova emise produkuje stejný počet antičástic jako částic, takže ty zpočátku navzájem anihilovaly a přeměňovaly se na fotony . Tak skoro všechny elementární částice zanikly a zůstaly fotony ; anihilace dále ještě zvyšovala teplotu a množství fotonů.

Částice světla tedy ve 2. epoše kosmogeneze zcela převládly      
- proto se ta doba nazývá též Fotonová, Éra Světla .      

  Vlivem narušení symetrie mohly pak některé částice uniknout anihilaci a zůstat do dalších epoch vývoje ; ovšem bylo jich asi miliardkrát méně, nežli světelných fotonů. A též z vysokoenergetického světla se pak rodily elementární částice ; proces kreace částic a antičástic při srážkách vysokoenergetických fotonů fyzikové dobře znají.
    Vzniklé  elementární částice sice také většinou anihilovaly, nicméně díky narušení symetrie se přece jenom nějaké zachovaly - asi 1 z miliardy, což však pro další kosmogenezi stačilo.


V 10. kapitole je vypočítáno, že 99,9 % všech nanoKolapsarů tvořily nejmenší o poloměrech řádově 10-35 až 10-32 metru (protože malé fluktuace a zvlnění vznikají snadněji, než veliké) . A podle Hawkingovy teorie menší Kolapsary emitují intenzivněji a dříve se "vyzáří", nežli větší.

Ty nejmenší nanoKolapsary tedy zářily s největší intenzitou a v nejkratším čase vyprodukovaly téměř 99 % veškeré materie a energie známého pozorovatelného Vesmíru (viz 10. kapitolu).

 

3. HYPERBOLICKÁ EXTENZE  

  V Obecné teorii Relativity ukazují Einsteinovy rovnice, že energie ovlivňuje metriku časoprostoru :

  • Kladná energie způsobuje pozitivní zakřivení časoprostoru se čtyřrozměrnou Riemannovskou geometrií , což se projevuje kontrakcí (smrštěním) prostoru a dilatací (zpomalením) času.
  • Časoprostor s nulovou energií je nezakřivený plochý s normální Eukleidovskou geometrií.
  • Záporná energie způsobuje negativní zakřivení časoprostoru se čtyřrozměrnou Lobačevskou hyperbolickou geometrií : prostor je dilatován (roztažen) a čas kontrahován (zrychlen).
    V tom posledním případě dochází ke čtyřrozměrné relativistické extenzi : nejen k pouhé trojrozměrné expanzi, rozpínání prostoru, nýbrž i k urychlování času (čtvrtého rozměru).
Poněvadž je projevem hyperbolického zakřivení časoprostoru , nazveme to Hyperbolická Extenze (zkr. HypEx).

Vliv HypEx na světelné paprsky znázorňuje následující Obrázek 1.:

 
Obr. 1.: Zakřivení světla - divergentní (vlevo) a konvergentní (vpravo)

  Obrázek nalevo ukazuje průchod světelných paprsků (znázorněných červenými šipkami) oblastí hyperbolicky zkřiveného časoprostoru (zelená) : divergují.
    Hyperbolická Extenze uvnitř způsobuje efekty opačné standardní Obecné teorii Relativity :

  • Dilataci (rozpínání) prostoru = zvětšování všech vzdáleností v areálu HypEx. A tak se i vzdálenosti mezi vlnoplochami světla (znázorněnými modrými čárkami kolmými k paprskům) směrem ke středu HypEx zvětšují a proto se světelné paprsky ohýbají směrem od středu.
  • & Kontrakci (urychlování) času = zrychlování veškerých dějů (včetně pohybu světla). Světelné vlnoplochy se na vnitřní straně (bližší středu HypEx) pohybují rychleji než na odvrácené straně, takže vyvolávají zakřivování světelných paprsků směrem od středu.

Pro srovnání je na pravém obrázku ukázáno opačné konvergentní zakřivení paprsků světla, vyvolané silným gravitačním polem objektu T . Zde dochází ke standardním Obecně relativistickým efektům :

  • Kontrakci (smrštění) prostoru gravitačním polem = všechny vzdálenosti, tedy i mezi mezi vlnoplochami světla (modré čárky kolmé k paprskům), se směrem k centru přitažlivosti zmenšují a proto se světelné paprsky ohýbají směrem k centru.
  • & Dilataci (zpomalení) času = zpomalování veškerých dějů (včetně pohybu světla) v blízkosti hmoty. Světelné vlnoplochy se na vnitřní straně (bližší centru přitažlivosti) pohybují pomaleji než na odvrácené straně, takže vyvolávají zakřivování světelných paprsků směrem k centru.

Podstatné je, že uvedené časoprostorové vlivy platí nejen pro světlo a fotony, ale pro jakékoliv částice a hmotné objekty.

To proto, že každá částice má zároveň i vlastnosti vlny (de Broglie), jak dokládá Kvantová mechanika . A tyto duální částicové vlny a vlnoplochy samozřejmě podléhají stejným relativistickým efektům, jako vlny a vlnoplochy světelné, poněvadž Teorie Relativity je univerzální. Takže i pro ně platí výše uvedené úvahy.

Zakřivené červené linie na obrázcích tedy představují nejenom dráhy světelných částic fotonů, nýbrž částic libovolných a vlastně jakýchkoliv těles (neboť veškerá hmota se skládá z elementárních částic s duálními de Broglieovými vlnami) - ve čtyřrozměrném náhledu to jsou jejich světočáry.

Na materiálovém složení zde vůbec nezáleží poněvadž se nejedná o nějaké speciální interakce s látkou těles (jako třeba u zakřivení světelných paprsků vlivem různého indexu lomu), ale o relativistické efekty, které působí univerzálně na vše.

 

4. ČASOPROSTOR Z HYPEXARŮ

  Hyperbolická Extenze zvětšuje vzdálenosti okolních objektů, čímž rostou jejich vzájemnné potenciální gravitační energie. A když HypEx expanduje, narůstá i rychlost objektů, takže se zvětšují též jejich kinetické energie. Rozpínající hyperbolický časoprostor tak zvyšuje celkovou energii okolních objektů.

Jenže samotná oblast HypEx žádný zdroj energie nemá, jsouc tvořena pouhou hyperbolickou prázdnotou . A když někdo nic nemá a stále jen rozdává, tak se zákonitě ocitne v minusu. Jelikož celkové potenciální+kinetické energie v okolních objektech je čímdál více, tak v hyperbolickém časoprostoru jí musí býti stále méně (jinak by byl porušen Princip zachování energie): energie HypEx tak je stále zápornější.

A to platí od jejího vzniku - takže hyperbolicky (negativně) zakřivený časoprostor je nositelem záporné energie.
    A naopak zase záporná energie negativně zakřivuje časoprostor , způsobuje Hyperbolickou Extenzi.

Pročež ty primordiální záporné energetické fluktuace se projevily jakožto negativní časoprostorové zakřiveniny (s hyperbolickou Lobačevskou geometrií). A Hyperbolickou Extenzí, kterou expandovaly.

Proto je nazveme HypExary = Hyperbolické Extenze areály , zkr. HEX.
          [Jejich opakem jsou gravitační Kolapsary.]

Obrázek 2.: Síly energetických fluktuací : Kladných, jejichž působení ukazují červené dostředivé šipky - a Záporných jichž silové působení ukazují modré odstředivé šipky :

 Obr. 2.: Síly energetických fluktuací

  HypExary fungují opačně oproti gravitaci : rozšiřují (dilatují) prostor a urychlují (kontrahují) čas.
    HypExary rozprostranily prostor (který předtím v praNic byl nulový)  a rozběhly, zrychlily čas (který předtím v praNic stál).

[HypExarů bylo přibližně stejně mnoho, jako nanoKolapsarů, poněvadž záporných i kladných fluktuací se v praNic vyskytlo stejně] . Převážnou většinu HEX tvořily nejmenší , protože malé fluktuace a zvlnění vznikají snadněji, než veliké.
    A menší Hypexary mají větší křivost (hyperboličnost) - a tudíž mocnější Hyperbolickou Extenzi - než ty větší.

Ty nejmenší Hypexary tedy expandovaly s největší intenzitou a v nejkratším čase vyexpedovaly převážnou část časoprostoru Vesmíru.
    [Vypadalo to jako bleskurychlé "nafouknutí" prostoru a rozběhnutí času, jakoby explozivní ustavení časoprostoru.]

 

5. ROZPÍNÁNÍ VESMÍRU JINAK

  Společně s "nafouknutím" HEX ovšem zkolabovaly NAK, které vzápětí začaly emitovat Hawkingovo záření. Jeho kladná energie a materie oslabila Hyperbolické Extenze HEX, takže jejich "nafukování" rychle ukončily (naštěstí - jinak by se vesmír rozlétl "Velkým Pšoukem").
    Hypexary však za tu chvilku stačily "nafouknout" vesmírné prostory do gigantických rozměrů (naštěstí - jinak by se pak Vesmír gravitací zhroutil "Velkým Krachem").

Zápornost energie HEX se umenšovala, čímž klesala též intenzita jejich Hyperbolické Extenze (třeba až k nule).
    Vesmír se přestal exponencielně nafukovat a rychlost jeho zvětšování se ustálila . Ovšem rozlétání nanoKolapsarů (a toho, co z nich posléze vzniklo) dále pokračovalo setrvačností ; po zrychleném "kvaziInflačním" rozepnutí nastala dlouhá lineární expanze Kosmu a mnohde gravitace převážila a rozpínání zpomalovala.


  Vesmír se rozpíná expanzí největších Hypexarů , které se "nafukovaly" a slévaly, až utvořily obrovské mezigalaktické prostory.
    Proto v největším měřítku připomíná jakousi "pěnu" : skládá se z obrovitých "buněk" Hypexarů , se stěnami tvořenými galaxiemi (ve starších oblastech Kvazary).

Následující obrázek tu velkorozměrovou strukturu vesmíru znázorňuje (vývoj od A. k C.). Areály HypEx jsou vybarveny zeleně, červené skvrnky na jejich hranicích znázorňují kosmické objekty : v A. Kvazary, v C. pak galaxie.
    [Ovšem je to jen schema, skutečný vesmír je mnohem chaotičtější a také uvnitř těch "buněk" se nalézají zbloudilé hvězdy, galaxie a mlhoviny.]

Obrázek 3.: Bobtnající kosmické buňky (pěna) :

 Obr. 3.: Bublinové rozpínání Vesmíru
 


  Z pozorovaného rozpínání Vesmíru se usoudilo, že dříve byly vesmírné objekty čímdál blíže u sebe, až v určitém čase - který se dá změřením rychlosti expanze odhadnout na 13,7 miliard let přede dneškem - se všechno nacházelo v jednom místě (předtím byla nefyzikální Singularita).
    A z tamního stavu s nesmírnou teplotou a tlakem se mělo všechno rozletět ohromnou rychlostí na všechny strany.

Tento t.zv. Velký třesk (Big bang) jakožto světobod zrodu prostoru, času a hmoty byl počátkem všeobecného rozpínání vesmíru, který se tím ochlazoval. Následně potom vznikaly atomy, hvězdy a další objekty - jak se tím zabývá Standardní kosmologie z minulého století.

Inflační Teorie pak předpokládá, že na počátku existovalo jakési "falešné vakuum" ve vysokoenergetické fázi, která způsobila "nafouknutí" časoprostoru nesmírnou rychlostí a vzápětí se rozpadla za výronu neuvěřitelného množství energie (tak došlo k Velkému třesku). Z této energie se potom fyzikální kreací vytvořily všechny elementární částice, z nichž vznikly kosmické objekty.

    Jenže "Big Bang" nedokáže vysvětlit, odkud se ta záhadná vysokoenergetická fáze falešného vakua vlastně vzala (a kdo nebo co jí nadělilo tu úžasnou energii). Prostě ji předpokládá a nabízí nám k věření - čímž se příliš neliší od teologického kreacionismu.
Jedině naprosté nic na počátku nevzbuzuje pochybnost.
 
 

6. BIG BANG = OPTICKÝ KLAM  

  To primordiální praNic bylo neomezené (prostorem a časem) -> pročež se tam vyskytlo i neomezené množství kvantových fluktuací energie (nezávisle, jak malou pravděpodobnost měly).
    Byly náhodně roztroušené (kladné i záporné, velké i malé).

Mezi těmi fluktuacemi - a z nich vzniklými nanoKolapsary a Hypexary - bylo praNic -> takže jejich distance (prostorové i časové) byly nicotné -> takže se jevily těsně jeden vedle druhého nahromaděné.
    Vznikl "optický klam", že všechny ty NAK a HEX jsou soumístné a současné.

Časoprostorový pozorovatel totiž nemůže viděti to nic, které je mezi NAK a HEX . I kdyby v něm byly sebeřidčeji roztroušeny, tak veškeré mezilehlé Nic je nepozorovatelné a irelevantní (!)
    Významné a pozorovatelné jsou pouze nanoKolapsary a Hypexary , neboť jen ony mají fyzikální projevy a vystupují v kosmogenezi.

Z našeho časoprostorového hlediska tedy vidíme všechny ty NAK a HEX jakoby nahromaděné na jednom místě a v jedné době (i když vznikaly zřídkavě sporadicky od věčnosti).
    Toto místo a čas pak vypadá jako Počátek Vesmíru - ale je to jen "optický klam".

A z našeho časoprostorového hlediska také vidíme všechny ty vyzařující nanoKolapsary jakoby nahromaděné na jednom místě a v jedné době (i když vznikaly zřídkavě sporadicky od věčnosti).
    Toto místo a čas pak vypadá jako jeden sumární Velký Výbuch (v nějž splývají všechny jejich emise) : iluzorní "Big Bang" - ale je to jen optický klam.

Vesmír nevznikl jednorázově před 13,7 miliardami let - jak to vypadá z pozorování - ale jeho pramínky (nanoKolapsary a Hypexary) sporadicky vytryskávaly i dávno před tím.
    Není žádný určitý čas počátku Vesmíru , nýbrž jeho vznikání je rozptýleno do nejvzdálenější minulosti...


Velikým nedostatkem Standardní kosmologie je, že nedokáže zodpovědět principiální otázky:

  • Proč vůbec k tomu Velkému výbuchu resp. Inflaci došlo (je vznik vesmíru nutný) ?
  • A co bylo před Big bangem - nepochopitelná Singularita ?
  • Též zdali je vesmír konečný - či ne - a jak se rozpíná ?
  • Jaká je podstata chybějící "skryté hmoty" a "tmavé energie", která zformovala Kvazary i galaxie a drží je pohromadě ?

Takže ta stará kosmologie, přes proklamovanou snahu všechno popsat, vlastně nedokázala nic podstatného vysvětlit.

Nestandardní Kosmologie nanoKolapsů nicméně neruší úplně všechny dřívější poznatky : hlavní fakty kosmogeneze zůstávají zachovány.
    Ten jeden Obří Výbuch sice nebyl, ale na počátku proběhlo nesmírné množství kvantových výbuchů trpasličích Kolapsarů. Při nich došlo k podobné produkci částic a záření jako v Big Bangu, byť rozdrobeně.

Také to bleskurychlé "nafouknutí" Hypexarů na počátku je ekvivalentní hypotetické Inflační fázi standardního modelu - nepožaduje však, abychom věřili v nějaké mysteriózní "pseudovakuum"...


Vesmír neměl žádný určitý počátek v jednom světobodě gigantické exploze "Big bangu" s nesmírnou teplotou a tlakem, jak myslí Standardní kosmologie.
    Naopak : zprvu byl svět prázdný, tmavý a studený (= období kolabování primordiálních fluktuací).

Pravdu tak má spíše Bible : tma vládla v prázdnotě. A svět pochází z ničeho...
    Přece vytvořit svět nějakým pekelným Výbuchem by napadlo leda tak Ďábla - Bůh to učinil elegantněji a sofistikovaněji (!)

    Všechny elementární částice, které jsou kolem nás i v nás, byly na počátku emitovány z nějakého nanoKolapsaru ; můžeme tedy říci, že kosmická hmota se vyřinula z Černých Dírek :
Veškerá hmota, i našich těl              
pochází z trpasličích Černých Děr...        


Hlavní teze nestandardní Kosmologie nanoKolapsů :            

  1. Zprvu nebylo nic (& bylo Nic) . Díky kvantovým zákonitostem se vyskytly fluktuace energie a metriky (všemožných druhů) . Jelikož mezi nimi bylo nic, dělila je nicotná odlehlost (bezprostorová i bezčasová), takže se nacházely zdánlivě pohromadě v jednom místě a čase.
      Toto vypadá jako Počátek Vesmíru - ale to je "optický klam".
     
  2. Vesmírná materie vznikla emisemi nanoKolapsarů , pocházejících z kladných energetických fluktuací se sférickou křivostí (s Riemannovskou geometrií).
      Pozůstatkem a důkazem vznikání hmoty vyzařováním NAK je Reliktní záření.
     
  3. Vesmírný časoprostor vznikl extenzemi Hypexarů , pocházejících ze záporných energetických fluktuací s hyperbolickou křivostí (s Lobačevskou geometrií).
      Hyperbolická Extenze zvětšila vesmír a snížila jeho hustotu na optimální hodnotu . A galaxie by se patrně rozpadly odstředivými silami (HEX je zformovaly a stlačováním drží pohromadě).
      Pozůstatkem a důkazem rozprostranění prostoru expanzemi HEX je rozpínání Vesmíru.
 

7. "TMAVÁ ENERGIE" SVÍTÍ V KVAZARECH

  Z elementárních částic, vyprodukovaných Hawkingovými emisemi NAK, vznikly nejprve atomy Vodíku a Helia.
    Jsou to ty nejlehčí plyny, které by se vlastní přitažlivostí sotva mohly shluknout v nějaké kosmické objekty (zvláště když měly dosud vysokou teplotu).

Avšak když nestačila gravitace, vypomohla její sestra HypEx !   Působila synergicky s gravitací a pomohla stlačit oblaky Vodíku a Helia do kompaktnějších útvarů : Kvazarů a Galaxií.

Také z astronomických pozorování vyplynulo, že Kvazary a galaxie musela zformovat a drží pohromadě jakási neviditelná "tmavá energie", která je v okolní prázdnotě a natlačuje materiál do kvazarů resp. galaxií.
    Bez ní by se Kvazary a galaxie musely dávno rozpadnout, poněvadž jejich vlastní gravitace nestačí udržeti je pohromadě (jak bylo vypočítáno).

    Z pozorování účinků "tmavé energie" vyplývá, že se nijak nekoncentruje směrem k pozorovaným objektům a zaplňuje téměř rovnoměrně okolní prostor.
Takže pochází z prázdna ; ovšem nikoli normálního - to by nevyvolávalo žádné účinky - leč exotického : hyperbolicky zakřiveného (s HypEx).

Jeho záporná energie je samozřejmě naprosto temná a dneska už nepostižitelná - nicméně v součtu a dlouhodobém působení významná.

"Nafukující" se kosmické Hypexary odpočátku stlačovaly všechno, co se mezi nimi nacházelo. A to bylo plazma, vzniklé z emisí nanoKolapsarů.

Obrázek 4.: Rozpínající se slité Hypexary (modré), které mezi sebou stlačují tu plynnou pralátku, až vytvoří ohromné zhuštěné shluky (oranžové): Kvazary.

 Obr. 4.: Stlačování rozpínáním HEX
 

  Kvazary září více než galaxie, přestože jsou mnohem menší. To proto, že mají navíc dva nestandardní zdroje energie :
  1. HypEx z okolních expandujících Hypexarů, které mezi sebou kvazar stlačují a tak zahřívají (podobně, jako když píst v hustilce na kolo stlačuje vzduch a přitom jej ohřívá). Takto se vlastně ta "tmavá energie" Hyperbolické Extenze mění v tepelnou a pomáhá kvazarům zářit.
  2. Hawkingova emise nanoKolapsarů ; ty větší přetrvaly z Éry Záření ještě i do pozdějších dob. Mají různé délky života - úměrné jejich velikosti - takže mnohé zůstaly až do kvazarů a zásobovaly je svým vyzařováním.

Tyto energetické zdroje ovšem nefungují rovnoměrně, ale náhodně kolísají. nanoKolapsary v kvazarech samozřejmě mají rozličné velikosti a životní doby, takže finálně vybuchují v různých časech . Když jich náhodou exploduje více najednou, vyvolají zjasnění ; v momentě, kdy vybuchne minimální počet, kvazar potmaví.

Výsledkem je, že Kvazary nezáří stabilně, ale nepravidelně blikají (což je pro ně charakteristické).
    Těmito náhodnými fluktuacemi zářivého toku se markantně odlišují od hvězd, které svítí poměrně rovnoměrně (majíce toliko standardní zdroje energie, fungující bez velkých výkyvů : zprvu gravitační kontrakci a posléze termonukleární fúzi).

Epocha kvazarů končila postupným vyčerpáváním těch jejich energetických zdrojů :

  1. Stlačující HypEx z okolních HEX časem slábla, jelikož do nich z kvazarů pronikalo záření a neutrina, přinášející kladnou energii umenšující jich záporné křivosti (a tudíž expanzivnost).
        Až tlak vnitřních plynů nakonec Hyperbolickou Extenzi okolí překonal a Kvazary se začaly rozpínat - a také tím ochlazovat.
  2. Počet vyzařujících nanoKolapsarů samozřejmě stále ubýval.

Posléze tedy Kvazary chladnou a rozpínají se . Expandované Kvazary se stanou Protogalaxiemi.
    Na jejich okrajích už z vychladlých plynů mohly vznikat první hvězdy ; uvnitř však měly ještě žhavé jádro. Tam se propadly poslední zbylé NAK, které jsou nejtěžší a tak se koncentrovaly v jejich středu. I nejdéle "žijí" a svým vyzařováním udržují jádro aktivní ještě po miliardy let...

 

8. "SKRYTÁ HMOTA", SÍLA PRÁZDNA

  Většina galaxií připomíná jakýsi rozšlápnutý koláč ; a čím jsou starší tím jsou i zploštěnější . Jenže gravitace váže hvězdy v galaxiích nepříliš silně. Takové ploché a řídké disky by se musely odstředivou silou roztrhnout na kusy nebo aspoň odvrhnout vnější vrstvy. Avšak galaxie se nerozpadají, nýbrž naopak jsou stlačené.
    Standardně se to vysvětluje gravitačními účinky neviditelné "tmavé hmoty" (jejíž podstata je dosud neznámá).

Pravděpodobněji však tím neviditelným "agens" je Hyperbolická Extenze (t.j. záporné zakřivení časoprostoru) oblastí mezi galaxiemi : expanze okolních Hypexarů tlačí ze všech stran na galaxie.
    Tato síla mezigalaktické Prázdnoty sice už dodneška zeslábla k nezměřitelnosti, avšak působila mnoho miliard let. Za tu dobu galaxie zmáčkla do neuvěřitelně plochých "koláčů" a zabraňuje jim v rozpadu.

Obrázek 5.: Zmáčknutí galaxie Hyperbolickou Extenzí :

Obr. 5.: Zmáčknutí galaxie Hyperbolickou Extenzí
 

Na levé straně vidíme disk, jaký vznikne pouhou prostou rotací poddajného objektu ; lze vypočítat, že musí míti tvar elipsoidu . Pravé schéma však ukazuje skutečnou galaxii - vidno, že to není elipsoid, ale je stlačená silami HypEx (znázorněnými zelenými šipkami), které působí ze všech stran z mezigalaktických prostor (= "nafouklých" HEX).
    Ztluštěnina uprostřed byla vytvořena vyvrhováním hmoty a tlakem záření z aktivního jádra (červené šipky), pozůstatku to kvazaru, z něhož se galaxie vyvinula.

Arciže nelze popříti, že galaktické disky vznikají jejich rotací . Jenže navíc zde působí ještě další vliv : Hyperbolická Extenze okolního časoprostoru, která ten galaktický disk formuje do zvláštního "koláčovitého" tvaru, jejž nemožno vysvětlit pouhými odstředivými a přitažlivými silami .

Také horký plyn v galaxiích by už dávno unikl, kdyby jej dovnitř netlačila HypEx z okolních mezigalaktických prostorů, která posiluje vlastní přitažlivost galaxie.


HypEx má vliv také na rozložení hmoty uvnitř galaxií, což ukazuje následující Obrázek 6. Červené tečky znázorňují Kulové hvězdokupy a Neutronové hvězdy (Pulzary) - seskupení prastarých hvězd a jejich pozůstatky.
    Tyto nejstarší galaktické objekty jsou rozloženy v t.zv. galaktickém Halo (světlemodrý ovál), které má vskutku tvar elipsoidu, poněvadž bylo vytvářeno především rotací (vznikající protogalaxie před mnoha miliardami let).

Obrázek 6.: Galaktické Halo :

 Obr. 6.: Galaktické Halo
 

Od té doby však Hyperbolická Extenze (působící z okolních mezigalaktických HEX) zatlačila plyn, prach a z něj vytvořené mladší a menší hvězdy dalších generací dovnitř galaxie do tenčího zmáčknutého "koláče" (vybarv. oranžově).
    HypEx je už oslabená, takže působí především na jemnější materii a její vliv se projeví až po dlouhé době.

Ohromně těžké Kulové hvězdokupy a superhusté Neutronové hvězdy slabá HypEx příliš neovlivňuje, takže zachovávají diskovitý tvar původního protogalaktického oblaku.

Ostatní rozptýlený materiál však podlehl jejímu vytrvalému působení, byl natlačen do oranžového vnitřku a z něj vznikly další generace hvězd (včetně našeho Slunce), které jsou teď hlavní složkou Galaxie.


Třetím a nejpodivuhodnějším projevem Hyperbolické Extenze je narušení Keplerových zákonů v galaxiích.
    Podle nich obíhají nebeská tělesa kolem přitažlivého centra (nebo společného těžiště) tím pomaleji, čím dále jsou od něho - poněvadž na ně působí menší přitažlivost.

Podobně by měly obíhat i hvězdy kolem galaktického centra (středu tíže), jak ukazuje Rotační křivka (vykreslená modrou čarou) na tomto
    Obrázku 7.: Závislost oběžných rychlostí hvězd na vzdálenosti od centra galaxie :

Obr. 7.: Závislost oběžných rychlostí hvězd na vzdálenosti od centra galaxie

Jenže skutečně naměřené oběžné rychlosti (znázorněné červenými body) se vzdáleností od centra galaxie neklesají - jako by se síla doň směřující nezmenšovala.
    To způsobuje právě HypEx z okolí galaxie, od těch mezigalaktických Hypexarů. Dovnitř už tolik nezasahuje, takže rychlosti vnitřních hvězd už odpovídají klasické Keplerovské rotační křivce.

Ale Hyperbolická Extenze by měla být odpudivá - a ne přitažlivá ?
V tomto případě má působení HypEx stejný směr jako gravitační síly : působí totiž od okolních mezigalaktických HEX směrem dovnitř galaxie. Gravitace hvězdy přitahuje k centru (těžišti) galaxie a HypEx je tam zatlačuje ; vzájemně si pomáhají.

Obrázek 8.: Spolupůsobení HypEx s gravitací galaxie :

Obr. 8.: Spolupůsobení HypEx s gravitací galaxie
 

Tento obrázek schematicky ukazuje obíhání hvězd (žlutá kolečka) kolem galaktického těžiště (černý bod uprostřed) . (Pro přehlednost jsou nakresleny jenom 3 a jejich dráhy jsou kruhové.)
    Působení gravitace je znázorněno červenými šipkami, Hyperbolické Extenze pak šipkami modrými.

Se vzdáleností od tíhového centra přitažlivá síla samozřejmě klesá - avšak HypEx naopak vzrůstá, protože pochází z vněgalaktických prostor (tvořených expandovanými Hypexary).
    Na okraji galaxie sice je přitažlivost minimální, ale zato HypEx největší - takže celková síla na hvězdy, která směřuje do středu (a následně i velikost jejich oběžné rychlosti) se téměř nemění.

Takže Hyperbolická Extenze mezigalaktických HEX                
patrně bude podstatnou částí hledané t.zv.            
"chybějící skryté hmotnosti", držící galaxie pohromadě.        

  Veškerá viditelná hmota kosmických objektů na to nestačí, jak astronomové dokázali : pozorovatelná materie tvoří jen malý zlomek vesmíru, který nestačí k vysvětlení jeho vlastností.
    Musí zde býti ještě "něco" neviditelného, skrytého, co nezáří, ale silně ovlivňuje pohyb a uspořádání kosmických objektů. Má toho býti více, nežli známých forem hmoty (proto se navymýšlely a nahledaly všelijaké exotické částice, jejichž existence ovšem nebyla nikdy prokázána).

Jako "skrytá hmotnost" se manifestují především ty rozpínavé mezigalaktické Hypexary, které ovšem nelze vidět, neboť nejsou materiálními objekty, nýbrž pouze prázdnými prostorami s Lobačevskou geometrií (lze pouze pozorovati jejich působení).
    "Nafouklé" kosmické HEX opravdu zaujímají největší část vesmíru a podstatně se podílely na jeho vývoji a formování...

 

9. POČÍTÁNÍ NANOKOLAPSARŮ

  Vyjdeme z hlavního principu Kvantové mechaniky : Korpuskulárně-vlnového dualismu :
Každý fyzikální objekt má také vlnové vlastnosti, což vyjadřuje rovnice :     E   =   h·c/λ
(kde h je Planckova konstanta , c = rychlost světla ; E je energie daného objektu a λ je délka příslušné de-Broglieho vlny , která představuje kvantově-mechanickou "velikost" tohoto objektu)

Podle známého Einsteinova vztahu platí ekvivalence hmotnosti a energie :   E   =   M·c2          
Po jejím dosazení do kvantové rovnice dostaneme :   M·c2   =   h·c/λ          
Z čehož po úpravě :   M   =   h/c·λ     /Q/          

V Obecné teorii Relativity byl odvozen vzorec pro gravitační kolaps (platný samozřejmě i pro nanoKolapsary) :   M   =   c2·R/2G     /R/
(kde G je gravitační konstanta, M je hmotnost nanoKolapsau a R jeho gravitační (Schwartzschildův) poloměr)
Sem dosadíme za M vztah /Q/ a dostaneme :   h/c·λ   =   c2·R/2G

Zbývající neznámé převedeme na levou stranu rovnice a vyjádříme tak pomocí známých veličin :   R · λ   =   2G·h/c3
Máme zde dvě neznámé veličiny :  poloměr nanoKolapsaru R   a jeho de-Broglieho vlnovou délku λ . Ta ovšem představuje kvantově-mechanický rozměr nanoobjektu (což bylo jak teoreticky odvozeno, tak experimentálně zjištěno)
Tedy platí:   λ   =   R     ,     čímž se eliminovala další neznámá.          

A konečně dostáváme :       R2   =   2G·h/c3                      

vyjádření nejmenší velikosti NAK již výhradně pomocí známých fyzikálních konstant -
- těch univerzálních, vystupujících jak v Teorii Relativity a Gravitace, tak i v Kvantové Mechanice .

A když dosadíme známé hodnoty ( G = 6,67·10-11 m3 kg-1 s-1 ;   h = 1,0546·10-34 J s ;   c = 2,998·108 m s-1 )
a odmocníme, dostaneme (přibližně po zaokrouhlení) :          

R = 1,6·10-35 metru     ...     minimální poloměr nanoKolapsaru .              

A z toho už snadno vypočítáme i jeho hmotnost, třeba dosazením do vzorce /R/ .  Dostaneme pak přibližně :      

M = 2·10-8 kilogramu     ...     minimální hmotnost nanoKolapsaru .              

Toto R je známá Planck-Wheelerova elementární délka (minimální vzdálenost). Už dlouho se používá v kvantové teorii polí ; osvědčila se, takže je oprávněné pokládati prostor za kvantovaný : skládající se z jakýchsi "buněk" o rozměru řádově 2·10-35 metru (= "elementárních minidélek").

Takže ten vypočtený nanoKolapsar má vskutku nejmenší možný rozměr ; nic menšího už nemůže být . A kdyby se nějaký objekt zmenšoval pod tuto limitu, pak po dosažení poloměru R by okamžitě zkolaboval a změnil se v NAK, který by hned vyzářil svou hmotu=energii Hawkingovou emisí a zanikl. Žádný objekt tak nemůže přežít zmenšení pod rozměr R ; všechno existující tedy musí míti větší velikost.

Jakkoli větší NAK už býti mohou ; větší fluktuace, poruchy a zakřiveniny časoprostoru již mají dostatečně velikou hmotnost, aby je gravitačně zkolabovala. V primordiálním Nic chaoticky fluktuovaly všemožné nehomogenity a křivosti ; ty větší zkolabovaly v NAK (nejrůznějších rozměrů a hmotností) a jaly se produkovat vesmírnou materii ; zatímco menší se zase rozplývaly, aby se pak zase vytvořily jiné a další .


    A kolik těch nanoKolapsarů vlastně bylo ?

Je jasné, že těch nejmenších bude nejvíce, poněvadž nejsnadněji vznikají. Pro konkrétní spočítání nanoKolapsarů použijeme důležitého pravidla z Teorie Pravděpodobnosti :
    Množství fluktuací (poruch) je úměrné druhé odmocnině velikosti souboru .

V našem případě tedy bude  10krát větších nanoKolapsarů - stonásobně méně ; stokrát větších pak  1002krát  méně ; tisíckrát větších pak  10002 = milionkrát  méně , atd...
Celková hmotnost všech  10krát větších NAK bude 10·(1/100) = 0,1násobkem těch nejmenších ; hmotnost všech 100krát větších bude 100·(1/1002) = 0,01násobkem ; 1000krát pak bude 1000·(1/10002) = 0,001násob. ; a tak můžeme pokračovati dále...

Vidno, že ty nejmenší NAK (1,6·10-35 metrové) v sobě obsahovaly největší podíl hmotnosti vznikajícího světa : přibližně 89 % ; čili vyprodukovaly asi 89 % vesmírné materie Hawkingovým vyzařováním elementárních částic . Ty desetkráte větší (1,6·10-34 metrové) celkem obsahovly a vyprodukovaly cca 8,9 % hmoty Vesmíru ; ty stokrát větší (1,6·10-33 metrové) pak okolo 0,89 % ; tisíckrát větší (1,6·10-32 metrové) už jenom 0,089 % ; atd...

A nyní již můžeme vypočítat množství a velikosti nanoKolapsarů, které vyprodukovaly (Hawkingovou emisí) materii známého pozorovatelného Vesmíru . Jeho odhadovaná hmotnost je řádově asi 1053 kilogramů.

Cca 89 % této hmoty vyprodukovaly nejmenší nanoKolapsary (1,6·10-35 metru měřící, 2·10-8 kilogramů vážící). Jejich přibližný počet dostaneme prostým vydělením 89 % kosmické hmoty hmotností jednoho NAK :   0,89·1053 / 2·10-8  =  0,445·1061 . Tedy přibližně 1061 - jelikož ani hmotnost Vesmíru neznáme přesně.

Desetkrát větších nanoKolapsarů (1,6·10-34 m , 2·10-7 kg) muselo býti stokrát méně  (viz uvedené pravidlo Teorie Fluktuací), tedy cca 1059 .
    Stokrát větších NAK (1,6·10-33 m , 2·10-6 kg)  pak bylo asi 1057 ; a tak můžeme pokračovati dále ...

Tímto způsobem sestrojíme následující Tabulku :

R (m) 10-35 10-34 10-33 10-32 10-31 10-30 10-29 10-28 10-27
M (kg) 10-8 10-7 10-6 10-5 0,0001 0,001 0,01 0,1 1
Počet 1061 1059 1057 1055 1053 1051 1049 1047 1045

Jelikož celá tabulka je příliš dlouhá (má celkem 33 sloupců), uvádíme zde jenom její začátek a konec - to pro ilustraci stačí :

R (m)   10-13 10-12 10-11 10-10 10-9 10-8 10-7 10-6 10-5
M (kg)   1014 1015 1016 1017 1018 1019 1020 1021 1022
Počet   1017 1015 1013 1011 1 Miliarda 10 Milionů 100 000 1 000 10  

Tato tabulka udává řádové počty nanoKolapsarů v závislosti na jejich velikosti R (v metrech) a hmotnosti M (v kilogramech), ze kterých pochází materie všeho, co známe (zaokrouhleně) . Například NAK o hmotnosti 1 kg a velikosti řádově 10-27 m  produkovalo kosmickou hmotu a energii přibližně 1045.

Celkový počet všech nanoKolapsarů, které vyprodukovaly hmotu (včetně fotonů) pozorovatelného kosmu, pak dostaneme sečtením všech počtů v Tabulce :
1061 + 1059 + 1057 + 1055 +   ...   + 10 milionů + 100 000 + 1 000 + 10 = přibližně 1061 = 10 dekalionů .

 

10. KOSMICKÉ HYPER-ČOČKY  

  Z Obecné teorie Relativity je známo, že silné gravitační pole v blízkosti těžkého tělesa vyvolává pozitivní zkřivení časoprostoru (s Riemannovskou geometrií), takže i zakřivuje dráhy světelných paprsků směrem k tělesu.
    U velmi hmotných těles může být zakřivení až tak veliké, že gravitace soustředí paprsky do ohniska stejně jako u spojné čočky :

  Obrázek 9.: Gravitační zakřivení světla :

 Obr. 9.: Gravitační zakřivení světla

Takové gravitační čočky byly už také nalezeny při výzkumu kvazarů ; zvětšují a přibližují obraz vzdáleného zdroje světla podobně jako lupa...

    Naopak opačné negativní zakřivení prostoročasu (s hyperbolickou Lobačevského geometrií) bude vyvolávat efekt opačný = ohýbat světelné paprsky hyperbolicky, rozbíhavě.
    Takže oblasti Hyperbolické Extenze (kosmické Hypexary) působí jako rozptylné čočky - HypEx dissipuje - které obrazy zdrojů světla zmenšují a vzdalují.
    Můžeme je nazvati Hyper-čočky .

    Obrázek 10.: HyperČočkové zakřivení světla :

 Obr. 10.: HyperČočkové zakřivení světla

Vysvětlení : kosmické HEX měly dříve průměr tisíců světelných let, což značí, že stejnou dobu potřebuje světlo, aby prolétlo přes Hypexar. Ten ovšem expanduje a za tu dobu se hodně zvětší - tudíž světelné paprsky prolétající HEX se během cesty ustavičně od sebe vzdalují, protože prostor mezi nimi se rozpíná . Když vyletí z Hypexaru, je tedy vzájemná vzdálenost původně rovnoběžných paprsků větší , než když do ní před tisíciletími vstupovaly.

Daleké Kvazary, které pozorujeme skrze několik expandujících Hypexarů (t.j. Hyper-čoček), tedy vyhlížejí, jako bychom se na ně dívali přes rozptylné čočky : zmenšené a vzdálenější :
    Obrázek 11.: Zdánlivé zmenšení kvazarů :

 Obr. 11.: Zdánlivé zmenšení kvazarů

Paprsky vycházející z kvazaru (žluté linie) jsou v HEX (zelené kruhy) tamní Extenzí Hyperbolického ProstoroČasu zakřivovány hyperbolicky.
    Proto do dalekohledu D dopadají pod zmenšeným zorným úhlem (poněvadž v záporně zakřiveném prostoru HEX jsou úhly v trojúhelnících menší), takže obraz kvazaru (vykreslený červeně) se jeví menší nežli skutečnost (žlutý terč).


  Hyperbolická Extenze také zrychluje běh času . A v éře kvazarů pořád ještě vládla velmi silná HypEx - která značně urychlovala všechny tamní děje : blikání kvazarů (ve skutečnosti se mění pomaleji, než jak to vidíme zrychleně) a hlavně jejich vyzařování.
    Expedici fotonů z kvazarů vidíme také urychlenou oproti skutečnosti : počet fotonů za sekundu, který pozorujeme, je několikanásobně větší , než počet skutečně emitovaný . Neboli naměříme jejich zářivý výkon větší , nežli skutečný.

Z klasické fyziky je známo, že výkon je úměrný třetí mocnině času . Jestliže v epoše kvazarů Hyperbolická Extenze zrychlila čas 5krát, pak tím zvýšila i výkon jejich záření v poměru  53 = 125 krát , čili velice podstatně.

Ta neuvěřitelně monstrózní zářivost kvazarů je tedy optickým klamem , vyvolaným Časovou HyperČočkou :
    t.j. Extenzí Hyperbolického ProstoroČasu - která zdánlivě mnohonásobně zvyšuje jejich výkon , zrychluje jich blikání, zmenšuje jejich rozměry  a zvětšuje vzdálenosti.

Tudíž Kvazary ve skutečnosti nejsou nijaké záhadné ultrakompaktní objekty s nepochopitelnou zářivostí, k jejímuž vysvětlení je třeba vymýšlet monstrózní Černé SuperDíry nebo jiné divnosti.

Alébrž veliké (stovky světelných let) shluky stlačeného plazmatu, které září podstatně méně než galaxie . A to jejich rychlé blikání, které zdánlivě svědčilo o neuvěřitelně malých rozměrech, je ve skutečnosti mnohem pomalejší (vidíme ho urychlené časovou Hyper-čočkou).

 

11. JINÉ A "PARALELNÍ" VESMÍRY ?

  Může být i více Vesmírů, než ten jediný náš ?   Jakési fantastické "Multiversum" , nekonečná množina všech možných "paralelních Vesmírů" ?

Nejrůznější teorie mnoha paralelních Vesmírů a Multiversa však jsou pouhé nereálné spekulace bez faktického podkladu.
    Známe pouze jediný skutečný Kosmos - ve kterém žijeme - a nic nesvědčí o jsoucnosti dalších.

Reálně může existovat výhradně jediný Vesmír (ovšem nekonečně veliký, což bohatě stačí pro všechny možnosti nejrůznějších světů, planet, bytostí a historií).
    K dúkazu stačí položit si otázku, co vlastně by mohlo odlišit zárodky těch dalších Vesmírů ?

Nemůže to býti prostor ani čas, poněvadž v primordiální Nicotě ještě nejsou (vznikají až v dalším vývoji). Mezi nimi je jenom Nic, jsou od sebe odděleny Ničím.
    Všechny nanoKolapsary, Hypexary i zárodky mély od sebe nicotnou odlehlost (v prostoru i v čase), t.zn. byly vlastně těsně u sebe nahromaděny.

    Takže ty hypotetické další Vesmíry od našeho (ne)odděluje nic - tudíž odlišeny nejsou, čili s ním splývají.
To nekonečné množství prvopočátečních zárodků "paralelních" Vesmírů splynulo dohromady v jeden Svět : ten náš !

Kdykoliv a kdekoliv se objevil nějaký nový zárodek Vesmíru, nebyl od našeho ničím oddělen, nýbrž od počátku s ním v těsném spojení (= oddělen Ničím) . A byl zabudován do vznikajícího našeho (vlastně společného, sjednoceného) Vesmíru, ještě nežli stačil sám narůst - a projevilo se to jenom jako další z mnoha fluktuací v prapočátečním chaosu.

Všechny ty spekulativní paralelní Vesmíry se už v zárodečném stadiu přifařily k našemu Kosmu a staly jeho neoddělitelnou součástí.
    Ve skutečnosti je to vyspekulované "Multiverzum" vlastně totožné s jediným naším reálným nekonečným Vesmírem, který také obsahuje nekonečné množství všemožných světů (planet a systémů hvězd).

Vpravdě platí :  Multiverzum = Univerzum .            
[Všelijaké líbivé obrázky "Paralelních Vesmírů"        
jsou jenom klamavá reklama !]          


  A mohly by existovat třeba Vesmíry úplně jiného druhu, s jiným počtem dimenzí, než má ten náš?

Pouze jejich elementární fragmenty : nepatrné fluktuace topologie . Celé vícerozměrné Kosmy se z nich nestačily vyvinout, protože také byly ještě v zárodečném stadiu "anektovány" naším Vesmírem a rozptýleny v prapočátečním chaosu.
    Staly se tak jenom dalšími exotickými poruchami v časoprostoru a nakonec patrně taktéž zkolabovaly v nanoKolapsary nebo expandovaly v Hypexary...

  Ostatně ty fantastické vícerozměrné Vesmíry by stejně byly na nic :
Totiž už na začátku minulého století bylo matematicky dokázáno, že fyzikální síly v prostorech s počtem dimenzí jiným než 3  se neřídí Newtonovým, Coulombovým a dalšími zákony, nutnými pro existenci atomů, planetárních systémů - a koneckonců i Života.
    Takže by v nich nic složitějšího, než elementární chaos vůbec nemohlo vzniknout : ani atomy, planetární systémy, organismy - a samozřejmě ani žádný pozorovatel, který by ten vícerozměrný Kosmos mohl vnímat.

Také každý předmět a hypotetický návštěvník by se tam okamžitě rozložil na elementární částice, neboť ten jinodimenzionální prostor by rozvolnil fyzikální síly, které vše drží pohromadě . Elektrony by opustily stabilní dráhy v atomech, takže atomová struktura hmoty by zanikla, všechno by se rozplynulo. Asi by se rozpadla i jádra atomů ; v každém případě by se každá látka rozptýlila na chladné plazma.

Vlivem absemce Newtonova gravitačního zákona by žádné planety neobíhaly kolem sluncí, nýbrž by se ztratily v kosmické prázdnotě a mrazivé temnotě ; byly by bez atmosféry a kapalné vody, s teplotou blízko absolutní nuly . Patrně by se rozpadla i všechna nebeská tělesa, planety a hvězdy - ostatně by ani nemohla vzniknout.
        Na štěstí to však reálně nemůže existovat...

 

12. DOPLNĚK: ZAKŘIVENÉ PROSTORY

  Trojrozměrný křivý prostor nelze nakreslit ani si jen představit, poněvadž naše myšlení a představivost se vyvinuly v nezakřiveném plochém světě pod vládou Eukleidovy geometrie :
    Zde jsou přímky rovné, úhly v trojúhelnících mají součet 180°  a obvod o každého kruhu je násobkem jeho poloměru r . Daným bodem A lze vést právě jednu rovnoběžku q k zadané přímce p  (toť 5. Eukleidův postulát).
        Obrázek I.: Eukleidovská geometrie v rovině (s nulovou křivostí) :

Obr. I.: Eukleidovská geometrie v rovině
    Oproti tomu v Riemannovském kladně zakřiveném prostoru jsou přímky vypouklé, součet úhlů v trojúhelníku je větší než 180° (v krajním případě až 360°) a obvod o kruhu je menší než 2πr (dokonce může být = 0 i při nenulovém poloměru).  K dané přímce zde není možno sestrojit žádnou rovnoběžku (protože se díky svému zakřivení nakonec vždy protnou).
    Takové zakřivení má povrch koule, a proto se této geometrii taky říká sférická .
        Obrázek II.: Riemannovská geometrie na kouli (s kladnou křivostí) :
Obr. II.: Riemannovská geometrie na kouli
    A v Lobačevského geometrii záporné křivosti naopak jsou přímky vyduté a součet úhlů v trojúhelníku je menší než 180° (je dokonce možno sestrojit trojúhelník se součtem vnitřních úhlů = 0 ). Tamní kruhy mají obvody o vždy větší než 2πr (třebas i nekonečno při konečném poloměru) ; k dané přímce p existuje pak nekonečné množství různých rovnoběžek zadaným bodem A (které se díky své zakřivenosti neprotínají).
    Tyto podivuhodné vlastnosti má povrch hyperboloidu - proto se Lobačevská geometrie nazývá též hyperbolická .
        Obrázek III.: Lobačevská geometrie na hyperboloidu (záporné zakřivení) :
Obr. III.: Lobačevská geometrie na hyperboloidu
    Tady je ovšem možno nakreslit jen dvojrozměrné zakřivené plochy .
Skutečný prostor je trojrozměrný a Vesmír, kde žijeme, má navíc ještě i čtvrtou dimenzi : čas . Speciální teorie Relativity objevila, že náš svět je ve čtyřrozměrném časoprostoru a Obecná teorie Relativity pak dospěla k poznání, že může být i zakřivený.
    Čtyřrozměrnou křivost lze pochopit z analogie s dvourozměrnou ; a taktéž může být kladná, nulová (bez zakřivení) či záporná.

V případě absence hmoty a nepřítomnosti gravitačního pole (v čistém vakuu) je časoprostor nezakřivený (plochý) a platí v něm normální Eukleidova geometrie. (Ta je skoro přesná i ve slabých gravitačních polích, jaká jsou běžná všude kolem nás.)
    A jak se oblasti zakřiveného ProstoroČasu projevují fyzikálně, popisují kapit 3. a další...

 

Aleš Borek              

 

OVLIVNĚNÍ GRAVITACE VZNIK ŽIVOTA: bioGGG
NAHORU na OBSAH NOVÉ TEORIE a IDEJE