N E S T A N D A R D N Í     K O S M O G O N I E
1 . Na počátku bylo - nebylo : Nic !
2 .  Fluktuace  a  MikroKolapsary .  
3. Hyperbolická Extenze časoprostoru
4 . Původ prostoru z HyperBublinek.
5 .  Původ hmoty z Černých Dírek .  
6. Rozpínání vesmíru působí Hyp-Ex
7. "Temná energie" svítí v kvasarech
8. "Chybějící hmota" a síla Prázdnoty
9 .  Big Bang jakožto optický klam .
10. Kosmické iluze; "Hyper-čočky"
11 .  Jiné a "paralelní" Vesmíry ? 
12 .  Synergie   MiKů   a   HyB .  
13 .  Počítání   MikroKolapsarů .

 

1. NA POČÁTKU BYLO-NEBYLO: NIC !

Kdyby totiž bylo na počátku světa  něco - ať už jakákoliv prahmota, unitární hmotné pole, primordiální energie nebo "falešné" inflační vakuum - naskýtá se oprávněná otázka, odkud se to vlastně vzalo, z čeho to vzniklo, co bylo před tím ?
A každý ještě primárnější předpoklad povede ke stejné otázce...

Pouze naprosté nic na počátku nevyžaduje vysvětlení svého původu ; odpovědi na výše uvedené otázky jsou samozřejmé : Nic pochází z ničeho a předtím bylo stejné nic...   Jsoucnost Nicoty nelze vyvrátit, Nic je neodmyslitelné od veškerenstva - analogicky jako v matematice prázdná množina je součástí každé množiny.

Takže opravdu nevyvratitelným základním kamenem nové kosmologie je teze : Nejprvnější bylo Nic . Její negací totiž je výrok : Nebylo Nic - který vyjadřuje vlastně totéž. Takže tomu žádný kritik nemůže nikterak odporovat, tuto primární tezi nelze vůbec odmítnouti (na rozdíl ode všech ostatních klasických východisek).
    A jelikož na počátku nebylo vůbec nic, nebyla ani ta problematická singularita Big bangu ve standardní kosmologii.


Matematik Kurt Gödel dokázal, že každý axiomatizovaný výrokový systém je nutně neúplný a nerozhodnutelný, t.j. chybí v něm některé pravdivé výroky (věty, teze) a naopak obsahuje výroky, o jejichž pravdivosti nemůže rozhodnout. Tím také exaktně potvrdil intuitivní názor o omezujícím vlivu axiomů v matematice a postulátů i dogmat všude v lidském poznání.
Takže kvůli širšímu rozhledu je třeba se zbaviti všech omezujících faktorů, apriorních axiomů : provésti neklasickou Anaxiomatizaci. To znamená vzdáti se cestou k Úplné teorii Všeho také úplně všeho : tradičních předpokladů Prahmoty, Prvotního hybatele, Demiurga či Boha Stvořitele ; stejně jako moderních východisek : unitárního pole, primární energie, vybuchujícího praatomu, falešného vakua, inflačních fázových přechodů atd...

    Jenže když se vzdáme úplně všeho, co pak zbude ?   Nic !
Ano - nejobecnějším východiskem je vskutku naprosté nic . Každý jiný postulát, axiom či dogma, vede k té Gödelovské neúplnosti - a tedy už předem znemožňuje vytvořiti úplně všeobecnou teorii.

Takže zprvu mohla býti pouze nekonečná a věčná Nicota .
Kdyby totiž někde končila (resp. počínala), museli bychom se ptáti "Co je za tím koncem (resp. bylo před počátkem) - a odkud se To vzalo ?"  - čímž bychom se zase vrátili k prvotním otázkám - a bloudili bychom v kruhu...

Ještě   BONMOT :              
Může z ničeho vzniknouti něco ?   Samozřejmě nikoliv -          
ale z prapočátečního Ničeho vzniknout Všechno muselo !      

 

2. FLUKTUACE A MIKROKOLAPSARY

Počáteční praNicota samozřejmě neměla žádnou energii (jakékoliv předpoklady nějaké "skryté energie" falešného vakua v Inflační teorii jsou pouze neoprávněnými výmysly - odkudpak by se vzala ?).
Ovšem přesně nulová hodnota by odporovala kvantovému Principu neurčitosti , který říká že energie nemá hodnotu absolutně přesnou, nýbrž neurčitou, kvantově "rozmazanou". Proto velikost primordiální energie nebyla vždy a všude přesně = 0 , nýbrž kolem nuly náhodně kolísala, fluktuovala.

V té nekonečné a věčné praNicotě se vyskytovalo nekonečné množství nejrůznějších energetických fluktuací (větších i menších, kladných i záporných) - přičemž vůbec nezáleží na tom, jak malá je jejich pravděpodobnost.

Protože mezi těmi fluktuacemi v prvotní nicotě bylo nic, byla mezi nimi i nulová vzdálenost (prostorová a časová), takže se jevily těsně jedna vedle druhé nahloučeny.
Časoprostorový pozorovatel totiž nemůže registrovati to nic, které je mezi jednotlivými fluktuacemi - i kdyby tam byly sebeřidčeji roztroušeny, jsou proň ty eóny mezilehlé nicoty ničím. Pozorovatelné a relevantní jsou pouze ty fluktuace, neboť jen ony mají fyzikální projevy a vystupují v kosmogenezi.
Z našeho časoprostorového hlediska tedy vidíme všechny ty primordiální fluktuace jakoby naskládané na jednom místě a v jedné době.
Toto místo pak definujeme jakožto Počátek prostoru a tato doba = Počátek času.

PŘÍKLAD : Když silným dalekohledem pozorujeme Mléčnou dráhu, vidíme spousty hvězd jakoby hustě nakupených - to proto, že nevnímáme ty biliony kilometrů mezihvězdné prázdnoty mezi nimi, poněvadž je temná, neviditelná.
    Analogicky v kosmogenezi je nepozorovatelné "mezifluktuační" nic, jelikož nemá žádné registrovatelné projevy. Objektivně byly ty fluktuace velice málo pravděpodobné a proto nesmírně řídké, v kosmogenezi však vystoupily jakožto hustá množina, neboť mezi nimi nebyl ještě žádný prostor.
Totéž platí v časovém aspektu : v primární Nicotě se vyskytovaly fluktuace nesmírně sporadicky, ovšem i čas byl tehdy nicotný - a v bezčasí byly fluktuace vlastně "soudobé" (neboť bez času nešlo říci, kdy která fluktuace vznikla, jak dávno to bylo ; projevily se jakoby najednou).


Z Obecné teorie relativity plyne, že ty energetické fluktuace se fyzikálně projevují jako topologické entity : pozitivní fluktuace jakožto kladné časoprostorové zakřiveniny (s Riemannovskou křivostí) - a záporné ovšem opačně.
Kladné zakřivení časoprostoru se manifestuje jakožto gravitační pole, které časoprostor kontrahuje, čímž opět křivost zvětšuje. Tím se ovšem zesiluje gravitace, následně zvětšuje zakřivení a tak to pokračuje čímdál více (kladná zpětná vazba), až dojde ke gravitačnímu kolapsu.

Takže ty kladné energetické fluktuace zkolabovaly a staly se z nich "Černé Díry", gravitační kolapsary.
Poněvadž skoro všechny měly nepatrné velikosti (mikroskopické) - jak v 13. kapitole vypočítáno z teorie fluktuací - nazveme je MikroKolapsary (= MiKy) neboli mikroskopické Černé Dírky.
    A bylo jich samozřejmě nekonečné množství, neboť jejich "líheň", prázdnota, byla nekonečná ; a byly všemožných velikostí a hmotností.
 
    Naopak negativní energetické fluktuace se topologicky projevily jakožto záporné časoprostorové zakřiveniny (s hyperbolickou Lobačevskou geometrií). A fyzikálně se manifestovaly Hyperbolickou Extenzí časoprostoru (= Hyp-Ex), mající vlastnost expanzivnost .

      Zakřivené prostory jsou znázorněny ve 2. kapitole části "Ovlivnění gravitace".

 

3. HYPERBOLICKÁ EXTENZE ČASOPROSTORU

Kladná Riemannovská čtyřrozměrná křivost (= kontrahovaný, smrštěný prostor a dilatovaný, zpomalený čas) je ekvivalentní gravitačnímu poli, majícímu přitažlivé účinky (jak to popisuje Einsteinova obecná Teorie relativity).

    A jakpak se bude projevovat opačné (t.j. záporné) zakřivení časoprostoru s hyperbolickou Lobačevského geometrií ?
Snad není třeba být Einsteinem, abychom na tuto otázku mohli odpovědět :  
patrně také také opačně   =        
dilatací (rozpínáním) prostoru, kontrakcí (urychlením) času
a odpudivými účinky.      
 
    Rozpínající se prostor totiž zvětšuje mezilehlé vzdálenosti všech objektů, které se v něm i kolem něj nacházejí. Ty se tak od sebe navzájem odtahují, jakoby mezi nimi působila odpuzující síla, opačná přitažlivosti. Jejím zdrojem je samotný hyperbolicky zakřivený prostor. Dochází tu ke čtyřrozměrné relativistické extenzi : nejen k pouhé trojrozměrné expanzi, rozpínání prostoru, nýbrž i k urychlování času (čtvrtého rozměru).
Toť nový jev : Hyperbolická Extenze časoprostoru (= Hyp-Ex).          

  Vliv Hyp-Ex na světelné paprsky znázorňuje následující Obrázek 1.: Zakřivení světla - divergentní (vlevo) a konvergentní (vpravo) :

 
Obr. 1.: Zakřivení světla - divergentní (vlevo) a konvergentní (vpravo)

  Obrázek nalevo ukazuje průchod světelných paprsků (znázorněných červenými šipkami) oblastí hyperbolicky zkřiveného časoprostoru (zelená) - ovšemže nemusí býti takto kruhová. Hyperbolická Extenze uvnitř pak způsobuje efekty opačné standardní Obecné teorii Relativity :

  • Dilataci (rozpínání) prostoru = zvětšování všech vzdáleností v areálu Hyp-Ex. A tak se i vzdálenosti mezi vlnoplochami světla (znázorněnými modrými čárkami kolmými k paprskům) směrem ke středu Hyp-ex zvětšují a proto se světelná vlna ohýbá směrem od středu.
  • & Kontrakci (urychlování) času = zrychlování veškerých dějů (včetně pohybu světla). Světelné vlnoplochy se na vnitřní straně (bližší středu Hyp-Ex) pohybují rychleji než na odvrácené straně, takže vyvolávají zakřivování světelných paprsků směrem od středu.

Výsledkem je, že v oblasti záporně zkřiveného časoprostoru dochází k hyperbolickému zakřivovování paprsků, jejich divergenci, takže vystupují ven rozbíhavě (i když tam původně vstupovaly rovnoběžně). Efekt je samozřejmě závislý na velikosti té oblasti Hyperbolické Extenze, protože čím delší dráhu urazí světlo (či jiné částice) v oblasti zakřiveného časoprostoru, tím více se také odchýlí od původního přímého směru.
Ze symetrie vyplývá, že toto divergentní působení nezávisí na směru paprsků - takže je analogické působení gravitace, která je také všesměrová (arci opačná, konvergující).

Pro srovnání je na pravém obrázku ukázáno opačné parabolické zakřivení světla (konvergence paprsků), vyvolané silným gravitačním polem objektu T . Zde dochází ke standardním Obecně relativistickým efektům :

  • Kontrakci (smršťování) prostoru silným gravitačním polem = všechny vzdálenosti, tedy i mezi mezi vlnoplochami světla (modré čárky kolmé k paprskům), se směrem k centru přitažlivosti zmenšují a proto se světelná vlna ohýbá směrem k centru.
  • & Dilataci (zbržďování) času = zpomalování veškerých dějů (včetně pohybu světla) v blízkosti těžké hmoty. Světelné vlnoplochy se na vnitřní straně (bližší centru přitažlivosti) pohybují pomaleji než na odvrácené straně, takže vyvolávají zakřivování světelných paprsků směrem k centru.
[Tento projev konvergující deformace časoprostoru (ohyb světla) působením gravitace byl odvozen Einsteinem a pozorován Eddingtonem už před sto lety ; je jedním z klasických důkazů Obecné teorie Relativity.]


Důležité je, že uvedené časoprostorové vlivy platí nejen pro světlo a fotony, ale pro jakékoliv částice a hmotné objekty . Stačí si uvědomit, že každá částice má zároveň i vlastnosti vlny (de Broglie), jak dokládá Kvantová Mechanika. A tyto duální částicové vlny a vlnoplochy samozřejmě podléhají stejným relativistickým efektům, jako vlny a vlnoplochy světelné, poněvadž Teorie Relativity je univerzální. Takže i pro ně platí výše uvedené úvahy.
Zakřivené červené linie na našich obrázcích tedy představují nejenom dráhy světelných částic fotonů, nýbrž částic libovolných a vlastně jakýchkoliv těles (neboť veškerá hmota se skládá z elementárních částic s duálními de Broglieovými vlnami) - ve čtyřrozměrném náhledu to jsou jejich světočáry . Na materiálovém složení zde vůbec nezáleží poněvadž se nejedná o nějaké speciální interakce s látkou těles (jako třeba u zakřivení světelných paprsků vlivem různého indexu lomu), ale o relativistické efekty, které působí univerzálně na vše.

Obrázek 1. ukazuje, že Hyp-Ex působí opačně, nežli gravitující objekt T . Zatímco ten paprsky a světočáry konverguje a koncentruje, časoprostor kolem sebe smršťuje a vyvolává přitahování - Hyperbolická Extenze naopak paprsky a siločáry (i světočáry) diverguje a rozptyluje, časoprostor roztahuje - což oddaluje všechny objekty v něm - a to se jeví jakoby odpuzování.
    [Ovšem není to nějaká "antigravitace" - objekty oddaluje sám expandující prostor mezi nimi.]

 

4. PŮVOD PROSTORU Z HYPERBUBLINEK

Expanzí Hyp-Ex se zvětšují vzdálenosti okolních objektů, čímž rostou jejich vzájemnné potenciální gravitační energie. A když Hyp-Ex expanduje zrychleně, narůstá i rychlost objektů, takže se zvětšují též jejich kinetické energie. Rozpínající hyperbolický časoprostor tak zvyšuje celkovou energii okolních objektů.
Jenže samotná oblast Hyp-ex žádný zdroj energie nemá, jsouc tvořena pouhou hyperbolickou prázdnotou. A když někdo nic nemá a stále jen rozdává, tak se zákonitě ocitne v minusu. Jelikož celkové potenciální+kinetické energie v okolních objektech je čímdál více, tak v hyperbolickém časoprostoru jí musí býti stále méně (jinak by byl porušen Princip zachování energie): energie Hyp-Ex tak je stále zápornější.
    A to platí od jejího vzniku - takže záporně zakřivený časoprostor je nositelem záporné energie.

    A ty primordiální záporné energetické fluktuace se topologicky projevily jakožto záporné časoprostorové zakřiveniny (s hyperbolickou Lobačevskou geometrií). A fyzikálně se manifestovaly Hyperbolickou Extenzí časoprostoru, mající vlastnost expanzivnost .
Takže je nazveme HyperBublinky (= HyBy), jelikož jsou hyperbolické a "nafukují" se.

    A s MikroKolapsary navzájem spolupracovaly :

  • Zóny gravitace totiž byly nejen kontrahovány vlastní přitažlivostí, nýbrž také stlačovány okolními rozpínajícími se HyperBublinkami, které tak přispívaly k vytváření MikroKolapsarů. (HyBy a MiKy byly takto navzájem komplementární a synergicky vytvořily kosmos.)
  • Mezilehlé HyBy pak byly nejenom nafukovány vlastní Hyperbolickou Extenzí, nýbrž i roztahovány přitažlivostí z obklopujících je MiKů. Tudíž zbytněly natolik a jejich rozpínavost tak vzrostla, že "rozfoukly" ty miniaturní Černé Dírky na všechny strany jako vítr uhelný prach . Vzájemná přitažlivost nepatrných lehkých (zlomky gramu, jak vypočítáno ve 13. kapitole)  MiKů byla totiž zanedbatelná oproti rostoucí expanzivnosti HyB.

Expanzí HyperBublinek se zvětšovaly vzdálenosti objektů kolem nich (HyBy je "odtlačovaly"), čímž rostly jejich vzájemnné potenciální gravitační energie. A když HyBy expandovaly zrychleně, narůstala i rychlost kosmických objektů, takže se zvětšovaly též jejich kinetické energie . Rozpínající HyBy tak zvyšovaly celkovou energii okolních objektů.
Jenže samy žádné zdroje energie nemají, jsouce tvořeny pouhou hyperbolickou prázdnotou. A když někdo nic nemá a stále jen rozdává, tak se zákonitě ocitne v minusu. Jelikož celkové potenciální+kinetické energie v okolních objektech bylo čímdál více, tak v HyperBublinkách jí muselo býti stále méně (jinak by byl porušen Princip Zachování energie): celková energie HyBy tak byla od počátku stále zápornější .
To platilo i pro jejich zápornou relativistickou křivost a následkem bylo narůstání jejich Hyperbolické Extenze.

Takže čím větší byly HyBy, tím silnější HypEx je "nafukovala", čínž se ještě rychleji zvětšovaly atd...   Tak to pokračovalo kladnou zpětnou vazbou až k exponenciálně zrychlenému růstu HyB - tedy jakýmsi ANTIKOLAPSŮM (komplementárním vůči gravitačním kolapsům MiKů). Díky tomu vesmír na začátku úžasně zvětšil své rozměry : z nepatrných HyperBublinek se rychle staly veliké kosmické prostory.
[Toto "nafouknutí" odpovídalo inflační fázi Standardní kosmologie - ovšem jeho zdrojem nebylo žádně vyfantazírované "falešné vakuum", nýbrž nesmírné množství reálných (nefalešných) HyperBublinek všemožných velikostí a křivostí.]
 
    Nebyl to nijaký explozivní "Velký třesk" ani "standardní Inflace". Rozpínání kosmu se urychlovalo postupně z nulové rychlosti na počátku (podobně jako se zrychluje těleso při volném pádu). Nejdřív expandoval vesmír pomalu - tedy opačně, než při "Big bangu" - jelikož HyBy to pohánějící byly ještě maličké (novorozené z nepatrných fluktuací), takže málo rozpínavé. Ovšem ty výše uvedené synergické procesy vedly k urychlenému exponenciálnímu Antikolapsu, který pak z dnešního pohledu vypadá jako "Big bang" resp. "Inflace". Avšak nebyl předcházen žádnou absurdní Singularitou, nýbrž přirozenou nicotou.
 
Kosmický prostor se tedy rozprostranil expanzí primordiálních            
hyperbolických fluktuací (= HyperBublinek), vyskytujících se v prvotní Nicotě.    
    Jelikož mezi nimi bylo nic, nic je neoddělovalo, takže se spojovaly v prostorové kontinuum . Analogicky se etabloval i čas : jelikož mezi jednotlivými fluktuacemi nicoty nebylo nic - ani čas - žádná doba je neoddělovala, takže splývaly v časové kontinuum.
 
Pozůstatkem po šíření prostoru expanzí HyB je dnešní rozpínání Vesmíru.        
    Nelze je však vystihnouti nějakým jednoduchým vzorcem, jak se o to snažily staré kosmologie, poněvadž různé HyBy měly rozličné primordiální velikosti (ježto vznikly náhodnými fluktuacemi), takže expanze probíhaly v každém místě a čase jinak.
Nedá se tak exaktně přesně vypočítat všeobecná rychlost rozpínání celého vesmíru - pouze možno říci, že z nulové na počátku tak zrychleně vzrostla, že to vypadalo jako "velký výbuch".

 

5. PŮVOD HMOTY Z ČERNÝCH DÍREK

Na konci minulého století S. Hawking objevil, že malé "Černé Díry" nejsou ani černé, ani díry. Vyzařují totiž elektromagnetické záření i elementární částice - a to tím více, čím jsou menší, až to nakonec může vyústit v kvantovou explozi. Stejně narůstá i tlak záření z nich vycházejícího, které odfukuje všechno pryč, takže pak už dovnitř nemůže nic "spadnout".

    Ty malinkaté (většina měla rozměr 1,6·10-35 metru, jak vypočítáno ve 13. kapitole) MikroKolapsary (vzniklé z nepatrných fluktuací na počátku) tudíž silně kvantově vyzařovaly a
emitovaly všemožné druhy záření a korpuskulí, z nichž pochází materie vesmíru.      
Nejvíce bylo fotonů a neutrin - a tak nastala t.zv. Éra Emisí (Vyzařování).      
 
      Jejím pozůstatkem a dokladem je nynější Reliktní Záření (které však od té doby vlivem rozpínání vesmíru již podstatně vychladlo a zesláblo).
[Frekvenční charakteristika Reliktního Záření odpovídá vyzařování absolutně černého tělesa - je úplně stejná jako Hawkingova emise malých Černých děr - a potvrzuje tak jeho původ z primordiálních MikroKolapsarů.]

Vyzařováním se MiKy umenšovaly, takže pak tím více emitovaly, čímž se ještě rychleji zmenšovaly, a následně ještě intenzivněji zářily atd. Tak to pokračovalo kladnou zpětnou vazbou až k exponenciálnímu růstu vyzařování. Tak se ten začínající vesmír z původní tmy a chladu rychle zahřál na fantasticky vysokou teplotu a zaplnil nepředstavitelným množstvím fotonů a nejrůznějších elementárních částic .

Jenže proč všechny ty MiKy začaly emitovat akorát ve stejném okamžiku (před 13,7 miliardy let) - když přece vznikaly porůznu kdykoliv a kdekoliv v praNicotě ?   To ty nejdřívěší čekaly, až se vytvoří i nejposlednější z nekonečné množiny fluktuací ?
Samozřejmě, že na nic nečekaly - to by se taky načekaly !   MikroKolapsary začaly emitovat ihned po svém vzniku, neprodleně. Jenže v bezčasé praNicotě mezi vznikem "nejprvnějších" a "nejposlednějších" neplynul vůbec žádný čas - takže to vypadá, jakoby se objevily a začaly emitovat v prakticky stejném okamžiku ; který proto se nám jeví jako iluzorní Všeobecný výbuch, Velký třesk ("rozmazaný" kvantovou neurčitostí).

Absence času a prostoru na počátku tedy vyvolává iluzi, jakoby vesmír vznikl najednou a v jednom místě : z naší doby tak pozorujeme jakoby jednorázový Začátek všeho - t.zv. "Big bang" .
(Je to však stejný optický klam, jako když vidíme, že Země se nehýbe, zatímco Slunce a všechna nebeská tělesa se otáčejí kolem ní = Geocentrismus.)
Ve skutečnosti se však vesmír "rodil" celou věčnost, jeho "semena", primordiální fluktuace, se vyskytovaly sporadicky od nepaměti v praNicotě. Leč díky bezčasí v tom prvotním Nic se nám všechny ty fluktuace zjevily ve stejné době (Nula).

Analogická úvaha vyplývá též z bezprostorovosti praNicoty :
Stejnou iluzí je i tvrzení standardního modelu, že vesmír pochází z jediného bodu (problematické primordiální Singularity) - ve skutečnosti pochází z množství nesingulárních fluktuací nenulových rozměrů ( jak vypočteno v 13. kapitole) náhodně vzniklých v neomezené Nicotě. Díky tamní absenci prostoru však je neoddělovaly žádné vzdálenosti, byly zdánlivě na jediném místě...


MikroKolapsary kvantově vyzařovaly všemožné druhy záření a korpuskulí (fotoy, neutrina i další elementární částice), které proudily do okolních HyperBublinek, přinášejíce sebou svoji kladnou energii. Následně se zápornost energie HyB umenšovala, čímž klesala též intenzita jejich Hyperbolické Extenze (třeba až k nule). Většina malých HyB po zaplnění zářením a elementárními částicemi tak zanikla ; přetrvaly pouze ty největší.

Vesmír se přestal exponencielně nafukovat a rychlost jeho zvětšování se ustálila. Ovšem rozlétání MikroKolapsarů (a toho, co z nich posléze vzniklo) dále pokračovalo setrvačností ; po zrychleném "kvaziInflačním" rozepnutí nastala dlouhá lineární expanze Kosmu a mnohde gravitace převážila a rozpínání zpomalovala.
Leč některé největší a nejprázdnější mezigalaktické prostory se rozpínají zrychleně dodnes, jak bylo nedávno zjištěno astronomickými výzkumy. Ovšem ne tak zrychleně, jako na počátku, neboť jejich Hyperbolická Extenze je značně oslabena zářením a materií z okolních kosmických objektů, kvasarů a galaxií.

Obr. 3.: MikroKolapsary a Antikolapsary (vyzařující MiKy jsou oranžové a expandující HyBy modré):

 Obr. 3.: MikroKolapsary a Antikolapsary
 

Hawkingovým procesem nejprve vzniklo světlo, protože ho MiKy začaly vysílat nejdříve a nejhojněji (jelikož energie emitovaných korpuskulí je nepřímo úměrná poloměru a hmotnosti MikroKolapsaru). A vyzařováním se MiKy zmenšovaly, takže potom mohly emitovat i energetičtější korpuskule než fotony : neutrina, elektrony, protony, neutrony a další elementární částice.
Avšak Hawkingova emise produkuje stejný počet antičástic jako částic, takže ty zpočátku navzájem anihilovaly a přeměňovaly se na fotony. Tak skoro všechny elementární částice zanikly a zůstaly fotony ; anihilace dále ještě zvyšovala teplotu a množství fotonů.

Částice světla tedy ve 2. epoše kosmogeneze zcela převládly      
- proto se ta doba nazývá též Fotonová, Éra Světla .      

Vlivem narušení symetrie mohly pak některé částice uniknout anihilaci a zůstat do dalších epoch vývoje ; ovšem bylo jich asi miliardkrát méně, nežli světelných fotonů. A též z vysokoenergetického světla se pak rodily elementární částice ; proces kreace částic a antičástic při srážkách vysokoenergetických fotonů fyzikové dobře znají . (Vzniklé  elementární částice sice také většinou anihilovaly, nicméně díky narušení symetrie se přece jenom nějaké zachovaly - asi 1 z miliardy, což však pro další kosmogenezi stačilo.)
Vlastně se dá říci, že skoro všechna hmota povstala z prvotního světla , neboť většina elementárních částic vznikla dále přeměnou (Kreací) vysokoenergetických fotonů, emitovaných z MikroKolapsarů na počátku .

Ve 13. kapitole je vypočítáno, že 99,9% počtu všech MiKů tvořily nejmenší o poloměrech cca 2.10-35 až 10-32 metru (protože malé fluktuace, poruchy a zvlnění samozřejmě snadněji vznikají, než veliké). A podle Hawkingovy teorie menší Černé Díry emitují intenzivněji a dříve se "vyzáří" a kvantově vybuchnou, nežli větší. Ty nejmenší MikroKolapsary tedy zářily s největší intenzitou, vyprodukovaly 99% materie a energie vesmíru a taky v nejkratším čase explodovaly.

Tato doba byla opravdu velice krátká - jenom zlomek sekundy - během něhož těch 99,9% nejmenších MiKů vyslalo 99% veškeré nesmírné energie a hmoty Kosmu. Z větší vzdálenosti a časového odstupu to pak vypadalo jako jeden gigantický výbuch - zdánlivý "Big bang" - v nějž se slilo to nesmírné množství velekrátkých životních epizod nejzářivějších MiKů.
Nebyl to však počátek vesmíru - tím byla primordiální prázdnota a temnota - nýbrž jeho až 2. éra. A tento proces proběhl v nepatrném objemu, poněvadž v tom krátkém čase se vesmír ještě nestačil příliš rozepnout. Takže vyvolal obrovský tlak a teplotu (i to vypadalo jako Big bang, ovšem žádná singularita nepředcházela).

Větší MikroKolapsary už nezářily tak silně a fungovaly déle ; mnoho těch největších dokonce přetrvalo až do dnešních dob a pravděpodobně vyvolává aktivitu kvasarů i galaktických jader (a možná některé druhy vysokoenergetického kosmického záření, Gama-burstery).
Drtivá většina MiKů však měla nepatrnou hmotnost, tudíž se velmi brzy vyzářila a přestala vesmír ohřívat. A setrvačností přetrvávající rychlé rozpínání jej ochlazovalo, takže teplota zase klesla ; superžhavá éra tak trvala jenom krátce.

 

6. ROZPÍNÁNÍ VESMÍRU PŮSOBÍ HYP-EX

Vesmír se rozpíná expanzí oblastí Hyperbolické Extenze (Hyp-Ex), které se z původních malých fluktuací časoprostoru (HyperBublinek) "nafoukly" a vzájemně slily až v obrovské mezigalaktické prostory.
Proto v největším měřítku připomíná jakousi "pěnu" : skládá se z obrovitých HyperBublin = "buněk" Hyp-Ex, se stěnami tvořenými galaxiemi (ve starších oblastech kvasary).

Následující obrázek tu velkorozměrovou strukturu vesmíru znázorňuje (vývoj od A. k C.). Areály Hyp-Ex jsou vybarveny zeleně, červené skvrnky na jejich hranicích znázorňují kosmické objekty : v A. kvasary, v C. pak galaxie.
Ovšem je to jen schema, skutečný vesmír je mnohem chaotičtější a také uvnitř těch "buněk" se nalézají zbloudilé hvězdy, galaxie a mlhoviny.

Obr. 4.: Bobtnající kosmické buňky (pěna) :

 Obr. 5.: Bublinové rozpínání Vesmíru
 

      Dnešní vesmír se většinou rozpíná ve shodě s Hubblovým vztahem :   v = H·r
kde v je rychlost vzdalování zkoumaných objektů (dá se určit z dopplerovského Rudého posuvu jejich světla), r jejich vzdálenost a H je Hubblova konstanta.
Ovšem v každém místě a čase expanduje vesmír jinak, poněvadž ty rozpínající HyBy jsou samozřejmě různě veliké (od malých fluktuací po obrovské mezigalaktické prostory). A také do mnoha z nich proniká hmota i záření z okolí, jejichž kladná energie umenšuje hyperbolickou křivost a tím expanzivnost.

Již bylo uvedeno, že na počátku se rozpínání urychlilo až v extrémní "antikolaps". Ten byl v éře Emisí zbrzděn, takže nyní vesmír expanduje většinou lineárně. Ovšem tam, kde nad slábnoucí extenzí HyB převážila přitažlivost okolních objektů, se rozpínání zpomaluje. Naopak tam, kde převážilo "nafukování" obřích a prázdných mezigalaktických HyperBublin, se rozpínání zrychluje.

Takže rychlost rozpínání vesmíru není globální jeho charakteristikou ; celý Kosmos nelze popsat nějakým jednoduchým modelem ani vzorcem, který určí, zda jeho expanze bude celkově zpomalená nebo zrychlená. Ty rozpínající HyBy mají různé a proměnlivé vlastnosti (velikost, prázdnost, hyperbolickou křivost a expanzivnost).

H proto není konstantní v čase ani prostoru, o čemž svědčí též neustálé spory o její velikost. A rozličná měření také dávají různé hodnoty té Hubblovy nekonstanty. Skoro každý vědecký tým má tu svoji H za jedinou správnou, univerzální charakteristiku vesmíru. Avšak týká se pouze těch objektů, na které zaměřili svá pozorování ; H charakterizuje pouze rozpínání tamních lokálních mezigalaktických (resp. mezikvasarových) oblastí Hyperbolické Extenze.

Tedy měření Hubblovy "konstanty" je bezvýznamné pro určování budoucnosti resp. stáří vesmíru...
A jestli standardní kosmologie prohlašuje, že vesmír začal před 13,7 miliardami let, tak jen proto, že nedohlédá ke skutečnému začátku. Vidí pouze jeho až 2. epochu Vyzařování ; tu první nepozoruje, neboť byla ještě temná. Kdyby někdo dohlédl dále do minulosti, naměřil by asi větší stáří vesmíru .


Takže Kosmos neměl žádný určitý počátek v jednom světobodě gigantické exploze "Big bangu" s nesmírnou teplotou a tlakem, jak se domnívá standardní kosmologie. Naopak, zprvu byl svět prázdný, temný a studený - pravdu má spíše Bible : tma vládla v prázdnotě. A svět pochází z ničeho... (Věru, stvořit svět nějakým pekelným výbuchem by napadlo leda tak ďábla - Bůh to učinil elegantněji a sofistikovaněji.)
Fluktuace vedly od věčné Nicoty ke gravitačním kolapsům a antikolapsům, kdy se začal šířit prostor a etablovat i čas (zprvu ovšem chaotický, v každém místě jinak plynoucí). Následně došlo k Hawkingovým emisím a vesmír se rozzářil nesčíslným množstvím žhoucích MiKů, které jej postupně (ne jednorázově nějakým Velkým výbuchem nebo Inflačním fázovým přechodem) ohřívaly a plnily elektromagnetickým zářením (fotony) a vysokoteplotním plazmatem.
Tak bez nějakých "Velkých třesků (plesků)" poklidně (ovšem exponencielně zrychleně) nastala 2. éra Emisí, o čemž dodneška svědčí Reliktní Záření.

    Takto (ne z nějakého "Big bangu" resp. "falešného vakua") se zrodila prvotní materie - vlastně z gravitační energie MikroKolapsarů . Poněvadž samozřejmě hmota nemůže vznikat přímo z Ničeho - to by bylo porušením přírodních zákonů Zachování - je k ní zapotřebí dojít oklikou přes gravitační kolaps a Hawkingův proces.
Všechny elementární částice (i reliktní fotony), které jsou všude kolem nás i v nás, byly na počátku emitovány z nějakého MikroKolapsaru ; můžeme tedy říci, že kosmická hmota (včetně nás) se zrodila z Černých Dírek.
Veškerá hmota, i našich těl            
pochází z mikroskopických Černých Děr !        

Ovšem první vzniklo světlo (to také odpovídá Bibli), neboť to začaly MiKy emitovat nejdříve. I procesem kreace částic a antičástic při srážkách vysokoenergetických fotonů se pak rodily elementární částice. Ty sice také většinou anihilovaly, nicméně díky narušení symetrií se přece jenom nějaké zachovaly - asi 1 z miliardy (což pro další kosmogenezi stačilo).
Vlastně se dá také říci, že vesmírná hmota povstala i z prvního světla, neboť spousta elementárních částic se vytvořila sekundárně Kreací z fotonů, emitovaných z MikroKolapsarů.


Shrňme hlavní teze nové Kosmologie Mikrokolapsů :

  1. Zprvu nebylo nic (& bylo Nic). V primární nekonečné a věčné nicotě nechyběly všemožné fluktuace a fluktuace, s nejrůznějšími vlastnostmi, křivostmi a geometriemi (kdyby některé chyběly, bylo by to nepochopitelné).
    Bylo jich samozřejmě nekonečné množství a nebyly nikterak řídké : jelikož mezi těmi fluktuacemi v primordiální nicotě bylo nic, dělila je nicotná odlehlost (bezprostorová i bezčasová), takže se vyskytovaly relativně hustě (i kdyby pravděpodobnost jejich vzniku absolutně byla sebenepatrnější) všude i vždy ; a hrály hlavní roli v kosmogenezi. Poněvadž nikdy a nikde nechyběly, mohly dáti vzniknout vesmíru kdekoliv a kdykoliv - neprodleně ; rození Světa nemuselo čekat na nějaký "Big bang" nebo "Inflační fázový přechod", bylo instantní. A díky bezčasí v té primordiální Nicotě se všechny ty fluktuace objevily ve stejné době Nula - byť vznikaly sporadicky (a nesmírně zřídkavě) po celou věčnost Nicoty.
    Kladné fluktuace s Riemannovskou geometrií kolabovaly (až z nich vznikly MikroKolapsary), záporné s Lobačevskou geometrií komplementárně expandovaly (jakožto HyperBublinky). Nejprve se šířil časoprostor vesmíru (absolutně studený a temný) exponenciální expanzí ("antikolapsem") HyB. Vzápětí Hawkingova emise MiKů začala produkovat kosmickou materii a zářivou energii (až k nesmírné teplotě a světlu).
     
  2. Časoprostor vpodstatě pochází ze záporné energie fluktuací s hyperbolickou křivostí (s Lobačevskou geometrií), projevující se jakožto lokální oblasti Hyp-Ex, vytvářející HyperBublinky, jejichž extenze jej rozprostranila (nejprve byly nepatrné velikosti - pouze maličké fluktuace).
    Bez toho by prostoru bylo zanedbatelně málo a čas by plynul nemožně pomalu. Hyperbolická Extenze časoprostoru zvětšila vesmír a snížila jeho hustotu na optimální hodnotu. (Proto je křivost většiny kosmického prostoru - zejména mezi galaxiemi - záporná ; kladná je pouze lokálně, v místech gravitačních polí a hmoty, například v naší sluneční soustavě.) A galaxie by se patrně rozpadly odstředivými silami (HyBy je zformovaly a stlačováním drží pohromadě).
    Časoprostor je dissipovanou formou negativní energie fluktuací Hyp-ex. Pozůstatkem po rozšíření prostoru expanzí HyB je dnešní rozpínání Vesmíru .
     
  3. Veškerá materie pochází z kladné energie fluktuací se sférickou křivostí (s Riemannovskou geometrií), projevující se jakožto lokální gravitační pole, vytvářející MikroKolapsary, jejichž emise hmotu vyprodukovala.
    Proto je setrvačná hmota ekvivalentní gravitační : poněvadž z ní vznikla . Toto je kosmogonické vysvětlení relativistického Principu Ekvivalence...
    Materie tak je zkondenzovanou formou fluktuací pozitivní energie (gravitační). Pozůstatkem po vznikání hmoty vyzařováním MiKů je dnešní Reliktní záření .
     
  4. Ovšem celková asymptotická křivost vesmíru a jeho sumární energie i hmotnost zůstávala a je rovna nule (globálně je vesmír plochý s Euklidovskou geometrií), poněvadž pochází z Ničeho (kteréž mělo samozřejmě nulovou hmotnost i energii) - a k zápornému zakřivení mezigalaktické prázdnoty se přičítá kladné zakřivení vyvolávané hmotou (které je sumárně rovnocenné).
    Nenulová celková křivost Kosmu by vedla i k matematickým problémům : nemožnosti exaktně určit gravitační energii a nejednoznačnosti hmotnosti (toť další projev té Gödelovské nerozhodnutelnosti). Takže pouze globální Euklidovská plochost vesmíru vytváří solidní platformu pro jeho exaktní popsatelnost a poznatelnost - jiný Kosmos by byl matematicky, fyzikálně i filosoficky nekonzistentní (a vlastně nemožný, jak jsme už poznali)...

 

7. "TEMNÁ ENERGIE" SVÍTÍ V KVASARECH

Ze žhavých oblaků elementárních částic vyprodukovaných Hawkingovými emisemi - které byly "rozcupovány" rozpínáním a vzájemným sléváním HyperBublinek - vznikly na konci Éry Záření (ještě před galaxiemi) obrovité zhustky (o hmotnostech přibližně jako galaxie). Vidíme je jako svítící objekty v ohromných vzdálenostech miliard světelných let, podobající se hvězdám - proto byly nazvány kvasihvězdy (quasi-aster) : Kvasary.

Rozpínání vesmíru způsobilo jeho ochlazování. Teplota elementárního plazmatu klesala, až začal kondenzovat a vznikala první nejjednodušší atomová jádra (vznik složitějších struktur znemožňovala dosud značná teplota a neustálé bombardování supersilným zářením). Samozřejmě nejvíce přežilo protonů (což jsou jádra atomů Vodíku), které jsou prakticky nezničitelné ; neutrony se po několika minutách rozpadly (kromě těch, které zůstaly zakonzervovány v Alfa-částicích).
Ohromnou tepelnou a zářivou energii dokázala nejdříve překonat nejsilnější fyzikální interakce - jaderná - která spojovala dvojice protonů a neutronů v částice Alfa (= atomová jádra Hélia). To jsou nejkomplexnější útvary, které dokázaly jakž-takž odolat těm vpravdě pekelným podmínkám elementárního plazmatu, znemožňujícím vznik složitějších atomových jader.

Při dalším snížení teploty se ke slovu dostala i elektromagnetická interakce, způsobující přitahování kladných a záporných částic. Protony přitažením elektronu utvořily atomy Vodíku ; částice Alfa získáním dvou elektronů se staly atomy Helia. Jiných atomů se mohlo vytvořit jen minimální množství, takže vychládající prahmota se skládala hlavně z Vodíku s malou příměsí Helia (a zanedbatelným množstvím těžších prvků).

Jsou to ty nejlehčí plyny, které by se vlastní přitažlivostí sotva mohly shluknout v nějaké kosmické objekty (zvláště když měly dosud vysokou teplotu).

Avšak když nestačila gravitace, vypomohla její sestra Hyp-ex !   Přestože je svou podstatou opačná, v tomto případě - stejně jako předtím při vzniku vesmíru a později při formování galaxií - působila synergicky s gravitací a pomohla stlačit obrovité oblaky Vodíku a Helia do kompaktnějších útvarů.

Také z astronomických pozorování vyplynulo, že kvasary a galaxie musela zformovat a drží pohromadě jakási neznámá "temná energie", která je v okolní prázdnotě a natlačuje materiál do kvasarů resp. galaxií . Bez ní by se kvazary a galaxie musely dávno rozpadnout, poněvadž jejich vlastní gravitace (včetně neutrin) nestačí udržeti je pohromadě, jak bylo vypočítáno.

    Z pozorování účinků "temné energie" vyplývá, že se nijak nekoncentruje směrem k pozorovaným objektům a zaplňuje téměř rovnoměrně okolní prostor.
Takže pochází z prázdna ; ovšem nikoli normálního - to by nevyvolávalo žádné účinky - leč exotického : hyperbolicky zakřiveného s Hyp-ex.
Jeho záporná energie je samozřejmě naprosto tmaváa dneska už nepostižitelná, nicméně v součtu a dlouhodobém působení významná.

"Nafukující" se kosmické HyperBubliny odpočátku stlačovaly všechno, co se mezi nimi nacházelo. A nalézalo se tam právě to plazma, které předtím Hyperbilická Extenze z HyB vytlačila na jejich okraje. Vytvořila se tak jakási "buňkovitá" resp. "pěnovitá" velkorozměrná struktura vesmíru : rozpínající se HyperBubliny prázdnoty (modré), které mezi sebou stlačují tu plynnou pralátku, až vytvoří ohromné zhuštěné shluky (oranžové) : kvasary.

Obr. 5.: Stlačování rozpínáním HyB :

 Obr. 5.: Stlačování rozpínáním HyB
 

Ty veliké zhuštěniny nejsou ještě solidní kosmická tělesa, jako hvězdy nebo planety, ale jsou už jim zdálky podobná, takže je nazýváme kvazihvězdné objekty, kvasary. Netvoří ovšem nějaké souvislé stěny mezi HyperBublinami (jako blány mýdlových bublin), ale jejich vlastní gravitace je roztrhala a zkoncentrovala do gigantických oblaků houstnoucích plynů. V dnešní době můžeme pozorovat jakési "řetízky" a jakoby "zdi" poskládané z kvasarů (nebo galaxií, které se z nich vyvinuly) na hranicích obrovských takřka prázdných oblastí vesmíru.

A to vše se postupně rozpínalo, jak znázorňuje následující Obr. 6.: Velkorozměrové rozpínání vesmíru :

 Obr. 6.: Velkorozměrové rozpínání Vesmíru
 


Kvasary září více než galaxie, přestože jsou mnohem menší. Bude to asi tím, že kvasary nemají jediný zdroj energie, ale hned čtyři :

  1. Prvním je obyčejná gravitační kontrakce , jako u mnoha jiných kosmických objektů : svou vlastní přitažlivostí se kvasary smršťují, čímž se plyn v nich stlačuje a zahřívá. Poněvadž kvasar váží tolik, co galaxie, má obrovské množství gravitační potenciální energie, která se tou kontrakcí přemění na teplo a ohřeje ho na ohromnou teplotu.
  2. Druhým energetickým zdrojem je neobyčejná hyp-ex z okolních expandujících HyperBublin, které mezi sebou kvasar stlačují a tak též zahřívají (podobně, jako když píst v hustilce na kolo stlačuje vzduch a přitom jej ohřívá). Takto se vlastně ta záporná "temná energie" Hyperbolické Extenze mění v tepelnou a pomáhá kvasarům zářit (synergicky s gravitací).
  3. Dalším neobyčejným zdrojem je Hawkingova emise a kvantové výbuchy MikroKolapsarů ; ty větší přetrvaly z Éry Záření ještě i do pozdějších dob. Mají různé délky života - úměrné jejich velikosti - takže mnohé zůstaly až do kvasarů a zásobovaly je svým vyzařováním.
  4. Nezanedbatelná je také anihilace antičástic , jichž produkují MiKy stejné množství jako normálních částic, a též z minulé doby (éry Záření a plazmatu) jich ještě dosti zbylo. Ty se při styku s obyčejnou látkou v kvasaru totálně přemění na vysokoenergetické záření.
Ty poslední dva zdroje energie ovšem nefungují rovnoměrně, ale náhodně kolísají. MikroKolapsary v kvasarech samozřejmě mají rozličné velikosti a životní doby, takže finálně vybuchují v různých časech. Když jich náhodou exploduje více najednou, vyvolají zjasnění ; v momentě, kdy vybuchne minimální počet, kvasar potemní. Také ta náhodná anihilace zbytků Antihmoty při setkání s normální hmotou produkuje energii nerovnoěrně.
Výsledkem je, že kvasary nezáří stabilně, ale nepravidelně blikají (což je pro ně charakteristické). Těmito náhodnými fluktuacemi zářivého toku se markantně odlišují od hvězd, které svítí poměrně rovnoměrně (majíce toliko 2 klasické zdroje energie, fungující bez velkých výkyvů : zprvu gravitační kontrakci a posléze termonukleární fúzi).

Epocha kvasarů končila postupným vyčerpáváním těch jejich energetických zdrojů : gravitační kontrakce ustala, když ji zastavil vnitřní tlak žhavých plynů v kvasaru.
Stlačující HypEx z okolních HyBy časem slábla, jelikož do nich z kvasarů pronikalo záření a neutrina, přinášející kladnou energii umenšující jich záporné křivosti (a tudíž expanzivnost). Až tlak vnitřních plynů nakonec Hyperbolickou Extenzi okolí překonal a kvasary se začaly rozpínat - a tím také ochlazovat.
Počet vyzařujících a vybuchujících MikroKolapsarů samozřejmě stále ubýval ; stejně jako té anihilující antihmoty (zejména když jí ubývající MiKy produkovaly čímdál méně).

Posléze tedy kvasary chladnou (vyzařujíce teplo do okolních mrazivých prostor) a rozpínají se. Z vychládající elementární plazmy se utvoří převážně atomy Vodíku s příměsí Helia a expandované kvasary se stanou Protogalaxiemi. Na jejich okrajích už z vychladlých plynů mohly vznikat první hvězdy ; uvnitř však měly ještě žhavé jádro. Tam se propadly poslední zbylé MiKy, které jsou nejtěžší a tak se koncentrovaly v jejich středu. I nejdéle "žijí" a svým vyzařováním, antihmotou a explozemi udržují jádro aktivní ještě po miliardy let.
Aktivita stárnoucích galaxií se posléze zmenšuje, poněvadž ubývá MiKů v jejich centrech.


Astronomové pozorují, že v dávných dobách (t.j. ve velkých vzdálenostech) byly galaxie mnohem menší a blíže u sebe, nežli dnes. Fakt, že se galaxie postupně od sebe vzdalují, způsobuje samozřejmě rozpínání vesmíru mezilehlými HyperBublinami - a to, že se zvětšují, vyvolává kromě ubývání komprimující síly hyp-ex z okolních HyB také emise materie z galaktických jader (která je často pozorována jakožto mohutné výtrysky).

V dnešní době se už z kvasarů vyvinuly galaxie ; ovšem v těch mladších jsou aktivní jádra připomínající jakési malé kvasary. (Každé galaktické jádro totiž je malým pozůstatkem kvasaru, ze kterého příslušná galaxie vznikla.)

 

8. "CHYBĚJÍCÍ HMOTA" A SÍLA PRÁZDNOTY

Také při vývoji galaxií asistovala Hyperbolická Extenze časoprostoru : mezigalaktické HyBy totiž nejen rozpínají vesmír, ale také stlačují galaxie mezi sebou (začaly s tím již u kvasarů). Všimněme si, že většina galaxií připomíná jakýsi rozšlápnutý koláč ; a čím jsou starší tím jsou i zploštěnější. (Standartně se to vysvětluje jejich rotací, která je formuje do diskovitého tvaru.)

Jenže gravitace váže hvězdy v galaxiích nepříliš silně. Takové ploché a řídké disky by se musely odstředivou silou roztrhnout na kusy nebo aspoň odvrhnout vnější vrstvy. Avšak galaxie se nerozpadají, nýbrž naopak jsou stlačené. Standardně se to vysvětluje gravitačními účinky neviditelné "tmavé hmoty" (jejíž podstata je dosud neznámá) a snad též přitažlivostí neutrin.

Pravděpodobněji však tím neviditelným "agens" je Hyp-Ex (t.j. záporné zakřivení časoprostoru) oblastí mezi galaxiemi : expanze okolních HyperBublin tlačí ze všech stran na galaxie. Tato síla mezigalaktické Prázdnoty sice už dodneška zeslábla k nezměřitelnosti, avšak působila mnoho miliard let. Za tu dobu galaxie zmáčkla do neuvěřitelně plochých "koláčů" a zabraňuje jim v rozpadu.

Obrázek 7.: Zmáčknutí galaxie Hyperbolickou Extenzí :

Obr. 7.: Zmáčknutí galaxie Hyperbolickou Extenzí
 

Na levé straně vidíme disk, jaký vznikne pouhou prostou rotací poddajného objektu ; lze vypočítat, že musí míti tvar elipsoidu. Pravé schéma však ukazuje skutečnou galaxii - vidno, že to není elipsoid, ale je stlačená silami hyp-ex (znázorněnými zelenými šipkami), které působí ze všech stran z mezigalaktických prostor (= "nafouklých" HyB). Ztluštěnina uprostřed byla vytvořena vyvrhováním hmoty a tlakem záření z aktivního jádra (červené šipky), pozůstatku to kvasaru, z něhož se galaxie vyvinula.

Arciže nelze popříti, že galaktické disky vznikají jejich rotací (snad s přispěním přitažlivosti neutrin). Jenže navíc zde působí ještě další vliv : Hyperbolická Extenze okolního časoprostoru, která ten galaktický disk formuje do zvláštního "koláčovitého" tvaru, jejž nemožno vysvětlit pouhými odstředivými a přitažlivými silami .

Také horký plyn v galaxiích by už dávno unikl, kdyby jej dovnitř netlačila Hyp-Ex z okolních mezigalaktických prostorů, která posiluje vlastní přitažlivost galaxie.


Hyp-Ex má vliv také na rozložení hmoty uvnitř galaxií, což ukazuje následující Obrázek 8. Červené tečky znázorňují Kulové hvězdokupy a Neutronové hvězdy (Pulzary) - seskupení prastarých hvězd a jejich pozůstatky. Tyto nejstarší galaktické objekty jsou rozloženy v t.zv. galaktickém Halo (světlemodrý ovál), které má vskutku tvar elipsoidu, poněvadž bylo vytvářeno především rotací (vznikající protogalaxie před mnoha miliardami let) s přispěním neutrin.

Obrázek 8.: Galaktické Halo :

 Obr. 8.: Galaktické Halo
 

Od té doby však Hyperbolická Extenze (působící z okolních mezigalaktických HyB) zatlačila plyn, prach a z něj vytvořené mladší a menší hvězdy dalších generací dovnitř galaxie do tenčího zmáčknutého "koláče" (vybarv. oranžově). hyp-ex je už oslabená, takže působí především na jemnější materii a její vliv se projeví až po dlouhé době. Ohromně těžké Kulové hvězdokupy a superhusté Neutronové hvězdy slabá HypEx (navíc rušená velikou kladnou energií jejich silných gravitačních polí) příliš neovlivňuje, takže zachovávají diskovitý tvar původního protogalaktického oblaku. Ostatní rozptýlený materiál však podlehl jejímu vytrvalému působení, byl natlačen do oranžového vnitřku a z něj vznikly další generace hvězd (včetně našeho Slunce), které jsou teď hlavní složkou Galaxie.


Třetím a nejpodivuhodnějším projevem Hyperbolické Extenze časoprostoru je narušení Keplerových zákonů v galaxiích. Podle nich obíhají nebeská tělesa kolem přitažlivého centra (nebo společného těžiště) tím pomaleji, čím dále jsou od něho - poněvadž na ně působí menší přitažlivost.
Podobně by měly obíhat i hvězdy kolem galaktického centra (středu tíže), jak ukazuje Rotační křivka (vykreslená modrou čarou) na tomto
    Obrázku 9.: Závislost oběžných rychlostí hvězd na vzdálenosti od centra galaxie :

Obr. 9.: Závislost oběžných rychlostí hvězd na vzdálenosti od centra galaxie

Jenže skutečně naměřené oběžné rychlosti (znázorněné červenými body) se vzdáleností od centra galaxie neklesají - jako by se síla doň směřující nezmenšovala . To způsobuje právě hyp-ex z okolí galaxie, od těch mezigalaktických HyperBublin. Dovnitř už tolik nezasahuje, takže rychlosti vnitřních hvězd už odpovídají klasické Keplerovské rotační křivce.

Ale Hyperbolická Extenze by měla být odpudivá - a ne přitažlivá ?
V tomto případě má působení HypEx stejný směr jako gravitační síly : působí totiž od okolních mezigalaktických HyB směrem dovnitř galaxie. Gravitace hvězdy přitahuje k centru (těžišti) galaxie a hyp-ex je tam zatlačuje ; vzájemně si pomáhají (toť další případ synergie těchto komplementárních sil).

Obrázek 10.: Spolupůsobení HypEx s gravitací galaxie :

Obr. 10.: Spolupůsobení hyp-ex s gravitací galaxie
 

Tento obrázek schematicky ukazuje obíhání hvězd (žlutá kolečka) kolem galaktického těžiště (černý bod uprostřed). (Pro přehlednost jsou nakresleny jenom 3 a jejich dráhy jsou kruhové.) Působení gravitace je znázorněno červenými šipkami, Hyperbolické Extenze pak šipkami modrými.
Se vzdáleností od tíhového centra přitažlivá síla samozřejmě klesá - avšak HypEx naopak vzrůstá, protože pochází z vněgalaktických prostor (tvořených expandovanými HyperBublinkami). Na okraji galaxie sice je přitažlivost minimální, ale zato hyp-ex největší - takže celková síla na hvězdy, která směřuje do středu (a následně i velikost jejich oběžné rychlosti) se téměř nemění.

Takže ta Hyperbolická Extenze mezigalaktických HyB                
patrně bude podstatnou částí (vedle neutrin)  hledané t.zv.          
"chybějící skryté hmotnosti", která drží galaxie pohromadě.          
      Veškerá viditelná hmota kosmických objektů na to nestačí, jak astronomové dokázali : pozorovatelná materie tvoří jen malý zlomek vesmíru, který nestačí k vysvětlení jeho vlastností. (I při započítání primordiálních neutrin větší jeho část nám stále chybí a nelze ji nikde nalézti.) Musí zde býti ještě "něco" neviditelného, skrytého, co nezáří, ale silně ovlivňuje pohyb a uspořádání kosmických objektů. Má toho býti více, nežli známých forem hmoty včetně neutrin (proto se navymýšlely a nahledaly všelijaké exotické částice, jejichž existence ovšem nebyla nikdy prokázána).

Jako "skrytá hmotnost" se manifestují především ty rozpínavé mezigalaktické HyperBubliny, které ovšem nelze vidět, neboť nejsou materiálními objekty, nýbrž pouze prázdnými prostorami s Lobačevskou geometrií (lze pouze pozorovati jejich působení : Hyperbolickou Extenzi časoprostoru). "Nafouklé" kosmické HyBy opravdu zaujímají největší část vesmíru a podstatně se podílely na jeho vývoji a formování, jak už bylo ukázáno.

 

9.  BIG BANG JAKO OPTICKÝ KLAM  

 
 Obr. 11.: Počátek rozpínání Vesmíru

    Obrázek 11.:   Zde je znázorněno počáteční rozpínání vesmíru v čase : kvazary a galaxie (zakreslené žlutými ovály) se vzdalují jeden od druhého. Jejich dráhy zobrazují zelené čáry a rychlosti ukazují červené šipky. Toto všeobecné vzdalování kosmických objektů bylo změřeno pomocí Dopplerova rudého posunu jejich spekter a extrapolováno do minulosti (černými čárkami).

Vypadá to, že dříve byly vesmírné objekty čímdál blíže u sebe, až v určitém čase - který se dá změřením rychlosti expanze odhadnout na 13,7 miliard let přede dneškem - se všechno nacházelo v jednom místě, označeném ohnivým bodem (předtím byla nefyzikální singularita). A z tamního stavu s nesmírnou teplotou a tlakem se mělo všechno rozletět ohromnou rychlostí na všechny strany. Tento t.zv. Velký třesk (Big bang) jakožto světobod zrodu prostoru, času a hmoty byl počátkem všeobecného rozpínání vesmíru, který se tím ochlazoval. Následně potom vznikaly atomy, hvězdy a další objekty - jak se tím zabývá standardní kosmologie z minulého století.

Inflační Teorie pak předpokládá, že na počátku existovalo jakési "falešné vakuum" ve vysokoenergetické fázi, která způsobila "nafouknutí" časoprostoru nesmírnou rychlostí a vzápětí se rozpadla za výronu neuvěřitelného množství energie (tak došlo k Velkému třesku). Z této energie se potom fyzikální kreací vytvořily všechny elementární částice, z nichž vznikly kosmické objekty.

    Jenže nedokáže vysvětlit, odkud se ta záhadná vysokoenergetická fáze falešného vakua vlastně vzala (a kdo nebo co jí nadělilo tu úžasnou energii). Prostě ji předpokládá a nabízí nám k věření - čímž se příliš neliší od teologického kreacionismu. Ale takto opravdová věda postupovat nemůže. Nelze požadovat víru v nedokazatelné postuláty - ani v Boha Stvořitele, ani v počáteční vysokoenergetickou fázi vakua, ani v prvotní vybuchující "Praatom", atd. ad absurdum...
Jedině naprosté nic na počátku nevzbuzuje pochybnosti.

Při Big-bangu by nekonečná hustota v tom prvopočátečním bodě vytvářela i nekonečně silné gravitační pole, kterému by nic nemohlo odolat. A vesmír by se nemohl rozpínat, nýbrž pouze stlačovat a smršťovat. Hned na počátku by došlo ke gravitačnímu kolapsu a vesmír by se zhroutil do singularity - takže by vše skončilo Velkým krachem...


Skutečné rozpínání vesmíru na počátku probíhalo zcela jinak, jak v obrázku 11. nahoře ukazují zakřivené zelené linie světočar kosmických objektů (v dávné minulosti jsou vytečkované, protože tehdy ještě nebyla tělesa, pouze elementární plazmat a jeho shluky). Expanze zpočátku byla pomalejší, poněvadž její motor, HypEx, ji samozřejmě urychlovala postupně ; ale brzy exponenciálně ohromně narostla "antikolapsy" HyperBublinek (vesmír se jakoby "inflačně" nafoukl).

Synergicky s antikolapsy HyB ovšem zkolabovaly Miky, které vzápětí začaly emitovat Hawkingovo záření. Jeho kladná energie oslabila Hyperbolické Extenze HyB, takže jejich antikolapsy rychle skončily (naštěstí - jinak by se vesmír rozlétl "Velkým pšoukem"). HyperBublinky však za tu chvilku stačily "nafouknout" vesmírné prostory do gigantických rozměrů (naštěstí - jinak by se vesmír zhroutil "Velkým krachem").
A později dále hyp-ex oslabila energie a materie vyzařovaná kvasary a hvězdami, takže převážila gravitace a rozpínání se zpomalovalo. Stárnutím vesmíru se však toto vyzařování postupně umenšovalo, až před několika miliardami let nabyla vrchu zase HypEx největších a nejprázdnějších mezigalaktických prostor - a od té doby se opět rozpínání zrychluje.

        Vesmír má tudíž tři epochy rozpínání :
  1. Nejkratší a nejrychlejší exponenciální rozepnutí primordiálních HyB (antikolapsy).
  2. Dlouhá éra mnoha miliard let gravitačního zpomalování (decelerace).
  3. Současná zrychlující se expanze největších mezigalaktických HyperBublin (akcelerace).

A na počátku se vesmírné objekty nikdy ani nemohly nalézati v jednom bodě : to by totiž odporovalo i kvantovému Principu neurčitosti . Pouze počáteční Nicota bez hmoty a energie kvantovým principům neodporuje.
Vesmír nepochází z jednoho bodu nulového rozměru (absurdní singularity), nýbrž z MikroKolapsarů (a HyperBublinek), které měly konečné (byť nepatrné) velikosti ; jak vypočteme v poslední kapitole (viz i Tabulku na konci) .

A bylo by nepochopitelné, že celý nekonečný Vesmír vznikl z jediného nepatrného bodu resp, vybuchujícího "praatomu". (To by se přece musel rozpínati absurdní nekonečnou rychlostí ?)   Vpravdě však byla nekonečnost jeho atributem od začátku : to primární Nic bylo neomezené substanciálně , primordiálních fluktuací v něm bylo nekonečné množství a následných MiKů (zdrojů vesmírné materie) stejně jako HyB (zdrojů vesmírného časoprostoru) byl nekonečný počet .

    Hlavním nedostatkem Standardní kosmologie ovšem je, že (stejně jako všechny předcházející) nedokáže zodpovědět principiální otázky :
  • Odkud se všechna ta prvotní hmota resp. energie vlastně vzala ?
  • A proč vůbec k tomu Velkému výbuchu resp. Inflaci došlo (je vznik vesmíru nutný) ?
  • A copak to vlastně vybuchlo (resp. "infladovalo") ?
  • A co bylo před Big bangem - nepochopitelná singularita ?
  • Též zdali je vesmír konečný - či ne - a jak se rozpíná ?
  • Jaká je podstata chybějící "skryté hmoty" a "temné energie", která zformovala kvasary i galaxie a drží je pohromadě ?
  • A co bylo na počátku a zdali nakonec všechno zanikne a jak ?

Takže ta stará kosmologie, přes proklamovanou snahu všechno popsat, vlastně nedokázala nic podstatného vysvětlit...

Nová kosmologie Mikrokolapsů nicméně neruší úplně všechny dřívější poznatky : hlavní fakty kosmogeneze zůstávají zachovány. Ten jeden "Velký třesk" sice nikdy nebyl, ale na počátku proběhlo nesmírné množství Malých Třískání (jakýchsi "Mini-Bangů") : kvantových výbuchů MikroKolapsarů. Při nich došlo k podobné produkci částic a záření jako na počátku Big bangu, byť rozdrobeně.


    Vzhled epochy vyzařování MikroKolapsarů byl podstatně ovlivněn Hyperbolickou Extenzí časoprostoru, která na počátku byla velice silná. Jelikož urychluje čas (je to opak gravitační dilatace, zpomalování času), tak ji značnš zrychlila a zkrátila. V extrémním záporném zakřivení časoprostoru se tehdy všechny procesy urychlily tak nesmírně a éra Vyzařování zkrátila tak výrazně, až se smrskla na pouhý zlomek sekundy . Všechno to emitování a kvantové výbuchy MiKů tedy proběhlo tak zrychleně, že splynulo v jeden velký záblesk (třesk).
Tudíž Big bang je celá kosmogonická epocha Hawkingových emisí materie a nejrychlejšího expandování časoprostoru - zkrácená hyperbolickou kontrakcí času do jediného okamžiku.

[Příklad z mnohem pozdější doby : Dejme tomu, že někdo nafilmoval válečné bombardování (třeba Drážďan v roce 1944) : několik hodin trvající výbuchy, požáry, rány, vřavu... A nyní si to představme promítnuté milionkrát větší rychlostí : všechny ty exploze a ohně se nám slijí do zlomku sekundy na jeden Velký záblesk a detonace v jediný Velký třesk  (jako by tam vybuchla atomová bomba).]

Nemůžeme tedy tvrdit, že ten populární Big bang vůbec nebyl :          
on vlastně byl - však jenom optickým klamem - který udělala Hyp-Ex    
ze druhé kosmogonické éry Emisí ohromným urychlením jejího času.    

  Také ten exponenciální Antikolaps HyperBublinek na počátku je ekvivalentní hypotetické "Inflační fázi" standardního modelu - nepožaduje však, abychom věřili v nějaké mysteriózní "pseudovakuum".

 

10. KOSMICKÉ ILUZE; "HYPER-ČOČKY"

Nejstarší (počáteční) Hyp-Ex může ovlivnit i astronomická pozorování nejvzdálenějších objektů a vyvolati klamavé časo-prostorové kosmické iluze :
Třeba může míti na svědomí ohromující proudy energie, které k nám přicházejí ze zdánlivě malých kvasarů . Těmi v 7. kapitole uvedenými nestandartními zdroji se totiž dá vysvětlit jenom část pozorovaných hodnot - zbytek je vyvolán hyper-čočkovým efektem :

      A./ Prostorové působení :
    Z Obecné teorie Relativity je všeobecně známo, že silné gravitační pole v blízkosti těžkého tělesa vyvolává kladné zkřivení časoprostoru (s Riemannovskou geometrií), takže i zakřivuje dráhy světelných paprsků parabolicky směrem k tělesu. Tento ohyb světla je velmi dobře prozkoumán (poprvé byl pozorován už roku 1919 v blízkosti Slunce při jeho zatmění) a slouží jako jeden z nezvratných důkazů správnosti Teorie relativity. U velmi hmotných těles (galaxií nebo kvasarů) může být zakřivení až tak veliké, že gravitace soustředí paprsky do ohniska stejně jako u spojné čočky :

  Obrázek 13.: Gravitační zakřivení světla :

 Obr. 13.: Gravitační zakřivení světla

Takové gravitační čočky byly už také nalezeny při výzkumu kvasarů ; zvětšují a přibližují obraz vzdáleného zdroje světla podobně jako lupa...

    Naopak zase opačné záporné zakřivení prostoročasu (s hyperbolickou Lobačevského geometrií) patrně bude vyvolávat efekt opačný = ohýbat světelné paprsky hyperbolicky, rozbíhavě.
Takže oblasti Hyperbolické Extenze časoprostoru (konkrétně kosmické HyperBubliny) působí jako rozptylné čočky (Hyp-Ex dissipuje), které obrazy zdrojů světla zmenšují a vzdalují.
    Můžeme je nazvati Hyper-čočky .

    Obrázek 14.: HyperČočkové zakřivení světla :

 Obr. 14.: HyperČočkové zakřivení světla

Vysvětlení : kosmické HyBy měly dříve průměr tisíců světelných let, což značí, že stejnou dobu potřebuje světlo, aby prolétlo přes HyperBublinu. Ta ovšem expanduje a za tu dobu se hodně zvětší - tudíž světelné paprsky prolétající HyB se během cesty ustavičně od sebe vzdalují, protože prostor mezi nimi se rozpíná . Když vyletí z HyperBubliny, je tedy vzájemná vzdálenost původně rovnoběžných paprsků větší , než když do ní před tisíciletími vstupovaly.
Tato rozbíhavost samozřejmě závisí na rychlosti rozpínání a na velikosti HyperBublin : u větších, jimiž světelné paprsky prolétají delší dobu, je též jejich divergence alikvótně větší.

Daleké kvasary, které pozorujeme skrze několik expandujících HyperBublin (t.j. Hyper-čoček), tedy vyhlížejí, jako bychom se na ně dívali přes rozptylné čočky : zmenšené a vzdálenější :
    Obrázek 15.: Zdánlivé zmenšení kvasarů :

 Obr. 15.: Zdánlivé zmenšení kvasarů

Paprsky vycházející z kvasaru (žluté linie) jsou v HyBách (zelené kruhy) tamní Hyperbolickou Extenzí časoprostoru zakřivovány hyperbolicky. Proto do dalekohledu D dopadají pod zmenšeným zorným úhlem (poněvadž v záporně zakřiveném prostoru HyB jsou úhly v trojúhelnících menší), takže obraz kvasaru (vykreslený červeně) se jeví menší nežli skutečnost (žlutý terč).

      B./ Časová Hyper-čočka :
    Hyperbolická Extenze také zrychluje běh času . A v éře kvasarů pořád ještě vládla velmi silná Hyp-ex - která značně urychlovala všechny tamní děje : blikání kvasarů (ve skutečnosti se mění pomaleji, než jak to vidíme zrychleně) a hlavně jejich vyzařování. Expedici fotonů z kvasarů vidíme také urychlenou oproti skutečnosti : počet fotonů za sekundu, který pozorujeme, je několikanásobně větší , než počet skutečně emitovaný. Neboli naměříme jejich zářivý výkon větší , nežli skutečný.

Z klasické fyziky je známo, že výkon je úměrný třetí mocnině času . Jestliže v epoše kvasarů Hyperbolická Extenze zrychlila čas 4krát, pak tím zvýšila i výkon jejich záření v poměru  43 = 64krát , čili velice podstatně.

Ta neuvěřitelně monstrózní zářivost kvasarů je tedy optickým klamem,      
vyvolaným Hyperbolickou Extenzí časoprostoru : která zdánlivě      
mnohonásobně zvyšuje jejich výkon , zrychluje jich blikání,      
zmenšuje jejich rozměry  a zvětšuje vzdálenosti .        

Tudíž kvasary ve skutečnosti nejsou nijaké záhadné ultrakompaktní objekty s nepochopitelnou zářivostí, k jejímuž vysvětlení je třeba vymýšlet monstrózní Černé SuperDíry nebo jiné divnosti (toť kosmické iluze) . Alébrž veliké (stovky světelných let) shluky stlačeného plazmatu, které září podstatně méně než galaxie. A to jejich rychlé blikání, které zdánlivě svědčilo o neuvěřitelně malých rozměrech, je ve skutečnosti mnohem pomalejší (vidíme ho urychlené časovou Hyper-čočkou).


Silná Hyperbolická Extenze časoprostoru v daleké minulosti (= velikých vzdálenostech) mohla také zrychlit periody proměnných hvězd Cefeid a zesílit záření Supernov . Tato tělesa se používají k určování vzdáleností v Kosmologii - vidíme tedy, že charakteristiky těch nejstarších (čili nejvzdálenějších) objektů jsou deformovány relativistickými časoprostorovými iluzemi a tudíž nedůvěryhodné...  Bude nutné provést složité korekce, jinak se Kosmologie nezbaví potíží, plynoucích z nesolidnosti kalibrace vzdáleností. (V našem bližším okolí a době to už neplatí : Hyp-Ex zde už je zanedbatelně slabá.)

 

11. JINÉ A "PARALELNÍ" VESMÍRY ?

Z prvních kapitol víme, že v primordiální praPrázdnotě fluktuacemi vznikaly MikroKolapsary a HyperBublinky a vytvářely zárodky Vesmíru. Však to mohlo nastati ne jedinkrát ; takových zárodků se mohlo utvořit i povícero - takže by mohlo povstat i více Vesmírů, než ten jediný náš ?
Může vzniknouti množství jiných světů ; jakési fantastické "Multiversum" (což má býti nekonečná množina všech možných "paralelních Vesmírů")?

Nejrůznější teorie mnoha paralelních Vesmírů a Multiversa však jsou pouhé nereálné spekulace bez faktického podkladu. Známe pouze jediný skutečný Kosmos - ve kterém žijeme - a nic nesvědčí o jsoucnosti dalších.

Reálně může existovat výhradně jediný Vesmír (ovšem nekonečně veliký, což bohatě stačí pro všechny možnosti nejrůznějších světů, planet, bytostí a historií). K dúkazu stačí položit si otázku, co vlastně by mohlo odlišit zárodky těch dalších Vesmírů?
Nemůže to býti prostor ani čas, poněvadž v primordiální Nicotě ještě nejsou ; vznikají až v dalším vývoji těch zárodků. Mezi nimi je jenom Nic, jsou od sebe odděleny Ničím !  Všechny MiKy, HyBy i zárodky mély od sebe nicotnou odlehlost (v prostoru i v čase), t.zn. byly vlastně těsně u sebe nahromaděny . Takže ty hypotetické další Vesmíry od našeho (ne)odděluje nic - tudíž odlišeny nejsou, čili s ním splývají .

To nekonečné množství prvopočátečních zárodků "paralelních" Vesmírů splynulo dohromady v jeden Svět : ten náš !
Kdykoliv a kdekoliv se objevil nějaký nový zárodek Vesmíru, nebyl od našeho ničím oddělen, nýbrž od počátku s ním v těsném spojení (= oddělen Ničím). A byl zabudován do vznikajícího našeho (vlastně společného, sjednoceného) Vesmíru, ještě nežli stačil sám narůst - a projevilo se to jenom jako další z mnoha fluktuací v prapočátečním chaosu.
 
    Takže všechny ty spekulativní paralelní Vesmíry se už v zárodečném stadiu přifařily k našemu Kosmu a staly jeho neoddělitelnou součástí . Fantastové tudíž nemají pravdu - existuje pouze a výhradně jediný Svět (což taky odpovídá Božímu záměru ; nikde není psáno, že by byl stvořil více Vesmírů - a proč by to dělal, když přece jeden nekonečný Vesmír stačí na realizaci všech nekonečně mnoha možností).
    Ve skutečnosti je to vyspekulované "Multiverzum" vlastně totožné s jediným naším reálným nekonečným Vesmírem, který také obsahuje nekonečné množství všemožných světů (planet a systémů hvězd).
 
Vpravdě platí :   Multiverzum = Univerzum .              
[Ty nejrůznější líbivé obrázky "Paralelních Vesmírů" jsou jenom klamavá reklama.]  


A mohly by existovat třeba Vesmíry úplně jiného druhu, s jiným počtem dimenzí, než má ten náš ?
Pouze jejich elementární fragmenty : nepatrné fluktuace topologie . Celé vícerozměrné Kosmy se z nich nestačily vyvinout, protože také byly ještě v zárodečném stadiu "anektovány" naším Vesmírem a rozptýleny v prapočátečním chaosu. Staly se tak jenom dalšími exotickými poruchami v časoprostoru a nakonec patrně taktéž zkolabovaly v MikroKolapsary nebo expandovaly v HyperBubliny...
 
  Ostatně ty fantastické vícerozměrné Vesmíry by stejně byly na nic :
Totiž už na začátku minulého století bylo matematicky dokázáno, že fyzikální síly v prostorech s počtem dimenzí jiným než 3  se neřídí Newtonovým, Coulombovým a dalšími zákony, nutnými pro existenci atomů, planetárních systémů - a koneckonců i Života.
Takže by v nich nic složitějšího, než elementární chaos vůbec nemohlo vzniknout : ani atomy, planetární systémy, organismy - a samozřejmě ani žádný pozorovatel, který by ten vícerozměrný Kosmos mohl vnímat.

Také každý předmět a hypotetický návštěvník by se tam okamžitě rozložil na elementární částice, neboť ten jinodimenzionální prostor by rozvolnil fyzikální síly, které vše drží pohromadě. Elektrony by opustily stabilní dráhy v atomech, takže atomová struktura hmoty by zanikla, všechno by se rozplynulo. Asi by se rozpadla i jádra atomů ; v každém případě by se každá látka rozptýlila na chladné plazma.
Vlivem absemce Newtonova gravitačního zákona by žádné planety neobíhaly kolem sluncí, nýbrž by se ztratily v kosmické prázdnotě a mrazivé temnotě ; byly by bez atmosféry a kapalné vody, s teplotou blízko absolutní nuly. Patrně by se rozpadla i všechna nebeská tělesa, planety a hvězdy - ostatně by ani nemohla vzniknout.
        Na štěstí to však reálně nemůže existovat...

 

12.  SYNERGIE MIKŮ A HYB  

Ty primordiální fluktuace praPrázdnoty a jimi vyvolané kladné i záporné zakřiveniny časoprostoru byly komplementární : navzájem se doplňovaly.
(Například při náhodném pokrčení folie vzniknou výčnělky i prohloubeniny - nemůže býti kladných zkřivenin bez opačných, záporných mezi nimi - a naopak - navzájem komplementárně koexistují. A bez kopců by nebylo údolí, ani bez údolí kopců - jsou taktéž komplementární.)

Kladné Riemannovské zakřiveniny fyzikálně vystupují jakožto lokální gravitační fluktuace. A dle Obecné teorie Relativity tedy :
  §§  způsobují u sebe smršťování prostoru, což má komplementárně za následek roztahování prostoru mezi nimi. (Když některé části pružné plochy dostanou kladnou tenzi, pak to mezi nimi vyvolá tenzi opačnou.)
  §§  & u sebe zpomalují čas - takže v mezilehlých oblastech plyne čas naopak relativně rychleji : jestliže první hodiny jdou pomaleji, než druhé, potom samozřejmě zase ty druhé hodiny půjdou rychleji, nežli první .
    A tak se mezi kladnými časoprostorovými zakřiveninami komplementárně vyvolávají (indukují) opačné záporné = oblasti Hyperbolické Extenze.

Analogicky v místech mezi náhodně negativními energetickými fluktuacemi utvořenými zápornými pokřiveninami časoprostoru (oblastmi Hyperbolické Extenze, kde se prostor lokálně rozpíná a čas zrychluje) - pak naopak plyne čas relativně pomaleji a prostor je od nich stlačován. Tím se tam časoprostor zkřiví kladně (dostane Riemannovskou geometrii) a fyzikálně se to projeví jakožto indukované lokální gravitační pole (jak vyplývá z Obecné teorie Relativity).

Takto jsou gravitace a Hyperbolická Extenze vzájemně relativní a komplementární (obé totiž jsou silovými projevy pokřivení časoprostoru, však opačnými). A synergické : soustava lokálních gravitačních polí může uprostřed mezi sebou vyvolávat Hyperbolickou Extenzi časoprostoru - a naopak, skupina místních oblastí Hyp-ex indukuje ve středu mezi nimi jakousi kvazigravitaci (bez materiálního zdroje).

Znázorňuje to následující Obr. 2.: Síly energetických fluktuací : Kladných, jejichž působení ukazují červené dostředivé šipky - a Záporných jichž silové působení ukazují modré odstředivé šipky :

 Obr. 2.: Síly energetických fluktuací
 

Takto se v Pravesmíru utvářela jakási "buňkovitá" struktura, kde kladné časoprostorové fluktuace sousedily se zápornými ; oblasti gravitačních polí byly prokládány oblastmi HypEx a naopak. Samozřejmě ne tak pravidelná jako ve včelí plástvi nebo krystalu, nýbrž chaotická i s různými velikostmi těch oblastí (arci zpočátku nepatrných rozměrů - pouhé malinkaté fluktuace primordiální prázdnoty).

V globálním měřítku ovšem celková energie vznikajícího vesmíru, daná součtem všech kladných (gravitačních) a záporných (Hyperbolicky Extenzních) energetických fluktuací zůstávala stále nulová (přece z ničeho jenom nula pojde).


Kdyby celková energie a hmotnost M vesmíru nebyla rovna nule, potom i jeho gravitační poloměr R by byl nenulový, poněvadž mezi těmito veličinami platí, dle Obecné teorie Relativity, přímá úměrnost :
              R = 2kM/c2     /R/
    kde k je gravitační konstanta, c je rychlost světla.

Ať by třeba rozpínající se vesmír byl veliký světelné roky nebo jenom centimetry, vždycky bychom v jeho minulosti nalezli dobu (třeba sebevzdálenější), kdy byl menší než jeho gravitační poloměr - tedy uvnitř své Schwarzschildovy Sféry. Nacházel by se v Černé Díře (Kolapsaru), takže by mohl jedině zkolabovat do Singularity - nikoliv se rozpínat. (Veliký kolapsar, jak známo z Obecné teorie relativity, totiž nikdy nemůže expandovat a zvětšovat svůj poloměr ; vše uvnitř skončí v nekonečně malé Singularitě.)

Jenže my kolem sebe vidíme pravý opak : do nekonečna se rozšiřující vesmír, zářící hvězdy a rozlétající se galaxie - nižádnou globální Černou Díru ani beznadějné hroucení se do Singularity. Kosmos nekolabuje, je stále větší než jeho gravitační poloměr - a to i kdykoli v minulosti (kdy byl mnohem menší, nežli dnes). I když byl sebemenší (třeba jen jako atom), stále musel být větší svého gravitačního poloměru (jinak by už tehdy zkolaboval a nic by nevzniklo). A z toho plyne, že tento poloměr také byl vždycky jakkoliv malý ; v limitě směrem do nejzazší minulosti byl nicotně nepatrný :   R => 0   .

A dle vztahu /R/ stejně nicotná musela být i jeho hmotnost :   M = 0   .
Jelikož pak platí fyzikální Princip zachování hmoty a energie, jest a bude tak v každé době .
Ze známé Einsteinovy ekvivalence :     E = M·c2
    (kde E je celková energie objektu o hmotnosti M a c je rychlost světla ve vakuu)
potom dostaneme, že i celková energie vesmíru je a byla vždy rovna nule .

Sporem tedy je dokázáno, že i z rozpínání Kosmu vyplývá nulovost jeho gravitačního poloměru i sumární hmotnosti a energie od počátku . Takže i na tom nejprvnějším začátku musela býti celková energie a hmotnost vesmíru nulová.
Tedy žádný Lemaitrův "praatom" či vysokoenergetické Inflační "kvazivakuum" - nýbrž naprosté nic .


Již na počátku se díky komplementárnosti gravitace a Hyperbolické Extenze časoprostoru nastavila jejich synergií průměrná hustota vesmíru na hodnotu takzvaně "kritickou": tvořící hranici mezi Otevřeným a Uzavřeným kosmologickým modelem.

Vpravdě je však optimální : neboť pouze při ní se vesmír rozpíná dosti rychle, aby hned na počátku nezkolaboval (Velkým krachem) ; a dost pomalu, aby se záhy po vzniku nerozlétl ("Velkým pšoukem") v chladnou prázdnotu - a mohly tedy vzniknout galaxie, hvězdy a planety .
Při této hraniční hustotě je kosmos Euklidovsky plochý a nekonečný prostorově i časově (a nejlépe se vyvinou složitější objekty a Život).

V oblastech, kde náhodně fluktuacemi vzniklo víc MikroKolapsarů - a kde tedy hrozil nadkritický nárůst hustoty - také nutně muselo býti více HyB, které vyvolaly intenzivnější expanzi a následně snižování hustoty. To proto, že kolabující MiKy mezi sebou vytvořily (indukovaly) stejné množství oblastí HypEx - jak bylo vysvětleno v minulé kapitole - jejichž záporná energie způsobující rozpínání musela býti rovna kladné energii vytvořené hmoty.
    Naopak tam, kde se náhodnými fluktuacemi objevilo více oblastí Hyperbolické Extenze (= HyB) - a hrozila rychlejší expanze a pokles hustoty pod optimum - utvořilo se mezi nimi také více indukovaných kvazigravitačních polí (bez materálního zdroje). Jejich gravitačním kolapsem vzniklo také více MikroKolapsarů, jejichž emise částic hustotu zase zvýšila. (To proto, že celková pozitivní energie vyprodukované hmoty se musela rovnati sumární negativní energii Hyperbolické Extenze rozpínajících HyB.)

A tak se rozdíly v hustotách velkých rozměrů postupně samočinně umenšovaly a vyhlazovaly , takže dneska je Kosmos v největším měřítku celkem už takřka homogenní. Globálně má všude skoro stejnou průměrnou hustotu (odpovídající plochému Euklidovskému hraničnímu modelu vesmíru s celkovou nulovou energií), až na malé lokální odchylky.


Poněvadž MikroKolapsary vznikly náhodnými fluktuacemi, není ovšem jejich hustota všude přesně stejná, nýbrž má různé fluktuační odchylky od průměru (v různých místech jich byly různé počty a velikosti). Tudíž ani reliktní záření, které MiKy vyprodukovaly, není absolutně homogenní a izotropní, ale jeví malé fluktuace v intenzitě a teplotě.
To bylo také zjištěno přesnými měřeními (například družicí COBE, WMAP a j.) a dokládá, že reliktní záření nepochází z jednoho univerzálního Big bangu (resp. "Inflace"), nýbrž z nesmírného množství nahodilých fluktuací.

Malé nehomogenity v počtu a velikosti MikroKolapsarů zapříčinily, že vyprodukovaná hmota měla odpočátku v různých místech různou hustotu (= počáteční fluktuace hustoty). A místa s vyšší hustotou silněji přitahovala, takže se kolem nich elementární materiál shlukoval. A čím ho bylo více, tím silnější přitažlivost jevil - takže shluky narůstaly, až se z nich staly obrovské chuchvalce prvotního materiálu. Z nich pak vznikly kvazary a galaxie . Takže i jejich vznik je důkazem prapočátečních hustotních fluktuací.
(Po tom jednotném Big bangu nebo Inflaci by materie měla míti všude stejnou hustotu, takže by sotva vznikly kvasary a galaxie (ani my bychom tu nebyli). Respektive by jejich vznik byl mnohem obtížnější a zdlouhavější - pozorováním však bylo zjištěno, že kvazary a galaxie se začaly utvářet již v nejranějších dobách Vesmíru.)

Tak oblasti, kde náhodně vzniklo více kladných časoprostorových fluktuací (MiKů produkujících hmotu) se staly zárodky kvazarů a galaxií. A oblasti, kde náhodou vzniklo více záporných časoprostorových fluktuací (expandujících HyB) se staly zárodky mezigalaktických prostor (vytvořených jejich rozpínáním a sléváním).

 

13.  Počítání MikroKolapsarů  

Vyjdeme z hlavního principu Kvantové mechaniky : Korpuskulárně-vlnového dualismu :
Každý fyzikální objekt má také vlnové vlastnosti, což vyjadřuje rovnice :     E   =   h·c/λ
(kde h je Planckova konstanta , c = rychlost světla ; E je energie daného objektu a λ je délka příslušné de-Broglieho vlny , která představuje kvantově-mechanickou "velikost" tohoto objektu)
Podle známého Einsteinova vztahu platí ekvivalence hmotnosti a energie :   E   =   M·c2          
Po jejím dosazení do kvantové rovnice dostaneme :   M·c2   =   h·c/λ          
Z čehož po úpravě :   M   =   h/c·λ     /Q/          

    Tady vidíme diametrální odlišnost kvantové mechaniky od normálního světa - velikost mikroobjektů (vyjádřená délkou jejich dualistické de-Broglieho vlny) je nepřímo úměrná jejich hmotnosti ; t.zn. čím těžší korpuskule, tím je menší !  V normálním makrosvětě je tomu obvykle naopak : těžší koule ze stejného materiálu bývá větší než lehčí. (Věru bychom se pořádně podivili, kdybychom něčemu přidávali na váze a ono by se to zmenšovalo .)

V Obecné teorii Relativity byl odvozen vzorec pro gravitační kolaps (platný samozřejmě i pro MikroKolapsary) :   M   =   c2·R/2G     /R/
(kde G je gravitační konstanta, M je hmotnost MikroKolapsau a R jeho gravitační (Schwartzschildův) poloměr)
Sem dosadíme za M vztah /Q/ a dostaneme :   h/c·λ   =   c2·R/2G
Zbývající neznámé převedeme na levou stranu rovnice a vyjádříme tak pomocí známých veličin :   R · λ   =   2G·h/c3
Máme zde dvě neznámé veličiny :  poloměr MikroKolapsaru R   a jeho de-Broglieho vlnovou délku λ . Ta ovšem představuje kvantově-mechanický rozměr mikroobjektu (což bylo jak teoreticky odvozeno, tak experimentálně zjištěno)
Tedy platí:   λ   =   R     ,     čímž se nám eliminovala další neznámá.          

A konečně dostáváme :       R2   =   2G·h/c3                      

vyjádření nejmenší velikosti MiKu již výhradně pomocí známých fyzikálních konstant -
- těch univerzálních, vystupujících jak v Teorii Relativity a Gravitace, tak i v Kvantové Mechanice .
 
A když dosadíme známé hodnoty ( G = 6,67·10-11 m3 kg-1 s-1 ;   h = 1,0546·10-34 J s ;   c = 2,998·108 m s-1 )
a odmocníme, dostaneme (přibližně po zaokrouhlení) :          

R = 1,6·10-35 metru     ...     minimální poloměr MikroKolapsaru .              

A z toho už snadno vypočítáme i jeho hmotnost, třeba dosazením do vzorce /R/ .  Dostaneme pak přibližně :      

M = 2·10-8 kilogramu     ...     minimální hmotnost MikroKolapsaru .              

Toto R je standartní Planck-Wheelerova elementární délka (známá už bezmála sto let) . Planck-Wheelerova minimální vzdálenost se už dlouho používá v kvantové teorii polí ; osvědčila se, takže je oprávněné pokládati prostor za kvantovaný : skládající se z jakýchsi "buněk" vakua o rozměru řádově 2·10-35 metru (= "elementárních mikrodélek").

Takže ten vypočtený MikroKolapsar má vskutku nejmenší možný rozměr ; nic menšího už nemůže býti . Protože menší fluktuace by už nemohly zkolabovat, majíce příliš malou hmotnost pro gravitační zhroucení . A kdyby se nějaký objekt zmenšoval pod tuto limitu, pak po dosažení poloměru R by okamžitě zkolaboval a změnil se v MiK, který by hned vyzářil svou hmotu=energii Hawkingovou emisí a zanikl. Žádný objekt tak nemůže přežít zmenšení pod rozměr R ; všechno existující tedy musí míti větší velikost.

Samozřejmě jakkoli větší MiKy už býti mohou ; větší fluktuace, poruchy a zakřiveniny časoprostoru již mají dostatečně velikou hmotnost, aby je gravitačně zkolabovala. V primordiálním Nicu chaoticky fluktuovaly všemožné nehomogenity a křivosti ; ty větší zkolabovaly v MiKy (nejrůznějších rozměrů a hmotností) a jaly se produkovat vesmírnou materii ; zatímco menší se zase rozplývaly, aby se pak zase vytvořily jiné a další .


A kolik těch MikroKolapsarů vlastně bylo ?

Je jasné, že těch nejmenších bude nejvíce, poněvadž nejsnadněji vznikají. Pro konkrétní spočítání MikroKolapsarů použijeme důležitého pravidla z Teorie Pravděpodobnosti :
    Množství fluktuací (poruch) je úměrné druhé odmocnině velikosti souboru .

V našem případě tedy bude  10krát větších MikroKolapsarů - stonásobně méně ; stokrát větších pak  1002krát  méně ; tisíckrát větších pak  10002 = milionkrát  méně , atd...
Celková hmotnost všech  10krát větších MiKů bude 10·(1/100) = 0,1násobkem těch nejmenších ; hmotnost všech 100krát větších bude 100·(1/1002) = 0,01násobkem ; 1000krát pak bude 1000·(1/10002) = 0,001násob. ; a tak můžeme pokračovati dále...

Vidno, že ty nejmenší MiKy (1,6·10-35 metrové) v sobě obsahovaly největší podíl hmotnosti vznikajícího světa : přibližně 89% ; čili vyprodukovaly asi 89% vesmírné materie Hawkingovým vyzařováním elementárních částic. Ty desetkráte větší (1,6·10-34 metrové) celkem obsahovly a vyprodukovaly cca 8,9% hmoty Elementárního Chaosu ; ty stokrát větší (1,6·10-33 metrové) pak okolo 0,89% ; tisíckrát větší (1,6·10-32 metrové) už jenom 0,089% ; atd...

A nyní již můžeme vypočítat množství a velikosti MikroKolapsarů, které vyprodukovaly (Hawkingovou emisí) materii známého (pozorovatelného) kosmu. Jeho odhadovaná hmotnost je řádově asi 1053 kilogramů. Cca 89% této hmoty vyprodukovaly nejmenší MikroKolapsary (1,6·10-35 metru měřící, 2·10-8 kilogramů vážící). Jejich přibližný počet dostaneme prostým vydělením 89% kosmické hmoty hmotností jednoho MiKu :   0,89·1053 / 2·10-8  =  0,445·1061 .
Desetkrát větších MikroKolapsarů (1,6·10-34 m , 2·10-7 kg) muselo býti stokrát méně  (viz uvedené pravidlo Teorie Fluktuací), tedy cca 0,445·1059 .
Stokrát větších MiKů (1,6·10-33 m , 2·10-6 kg)  pak bylo asi 0,445·1057 ; a tak můžeme pokračovati dále ...

Tímto způsobem sestrojíme následující Tabulku :
(Poněvadž se jedná pouze o hrubé odhady, vynecháváme číselné násobitele a uvádíme pouze řádové průměry. Přesnější hodnoty ani nelze získat, protože celková hmotnost pozorovaného kosmu se pouze odhaduje.)

R (m) 10-35 10-34 10-33 10-32 10-31 10-30 10-29 10-28 10-27
M (kg) 10-8 10-7 10-6 10-5 0,0001 0,001 0,01 0,1 1
Počet 1061 1059 1057 1055 1053 1051 1049 1047 1045

Jelikož celá tabulka je příliš dlouhá (má celkem 33 sloupců), uvádíme zde jenom její začátek a konec - to pro ilustraci stačí :

R (m)   10-13 10-12 10-11 10-10 10-9 10-8 10-7 10-6 10-5
M (kg)   1014 1015 1016 1017 1018 1019 1020 1021 1022
Počet   1017 1015 1013 1011 1 Miliarda 10 Milionů 100 000 1 000 10  

Tato tabulka udává řádové počty MikroKolapsarů v závislosti na jejich velikosti R (v metrech) a hmotnosti M (v kilogramech), ze kterých pochází materie všeho, co známe (zaokrouhleně) . Například MiKů o hmotnosti 1 kg a velikosti řádově 10-27 m  produkovalo kosmickou hmotu a energii přibližně 1045.

Celkový počet všech MikroKolapsarů, které vyprodukovaly hmotu (včetně fotonů) pozorovatelného kosmu, pak dostaneme sečtením všech počtů v Tabulce :
1061 + 1059 + 1057 + 1055 +   ...   + 10 milionů + 100 000 + 1 000 + 10  =  přibližně 1061 .
(Ovšem úhrnný počet veškerých MiKů byl samozřejmě nekonečný, poněvadž i celý vesmír je nekonečný.)


Vidíme, že 99,9% počtu všech MiKů tvoří ty nejmenší, protože malé fluktuace, poruchy a zvlnění samozřejmě snadněji vznikají, než veliké. A podle Hawkingovy teorie menší Černé Díry emitují intenzivněji a dříve se "vyzáří" a kvantově vybuchnou, nežli větší.
Ty nejmenší MikroKolapsary tedy zářily s největší intenzitou, vyprodukovaly 99% materie i energie Vesmíru a taky v nejkratším čase explodovaly.

    Tato doba byla opravdu velice krátká - jenom zlomek sekundy - během něhož skoro všechny MiKy vyzářily skoro všechnu tu nesmírnou energii a hmotu Kosmu. Z našeho vzdáleného pohledu to pak vypadalo jako jeden gigantický výbuch - zdánlivý "Big bang" - v nějž se slilo to nesmírné množství velekrátkých životních epizod nejzářivějších MiKů.

Ty větší MikroKolapsary už nezářily tak silně a fungovaly déle ; mnoho těch největších dokonce přetrvalo až do dnešních dob a pravděpodobně vyvolává aktivitu kvasarů i galaktických jader (a možná některé druhy kosmického záření - Gama vzplanutí).

Ty největší MiKy z konce tabulky už žádnou hmotu neprodukovaly - jejich Hawkingovo záření bylo příliš dlouhovlnné a slabé - nýbrž naopak pohlcovaly (jejich přitažlivost už nebyla zanedbatelná). Proto narůstaly, až se z nich mohly stát (podle toho, kolik okolního materiálu měly k dispozici) i obří Černé díry v jádrech kvazarů a galaxií. (Samozřejmě se mohly zvětšovat i vzájemným spojováním.)

 

Aleš Borek              

 

OVLIVNĚNÍ GRAVITACE   VZNIK   ŽIVOTA  
NÁVRAT  NA  OBSAH NA DALŠÍ STRÁNKY