Můj život začal celkem dobře : Matka pocházela z bohaté kapitalistické rodiny, byla hezká a vzdělaná (učitelka literatury). Otec (z významné intelektuální rodiny), byl neobyčejně inteligentní a schopný: advokát a okresní soudce. Já pak byl nadané, pěkné a hodné (sluníčkové) dítě.
    Měl jsem všechny předpoklady ke šťastnému a úspěšnému životu  - kdybych však žil v jiném státě a době !

Ale pak tvrdá pěst komunistické diktatury rozdrtila buržoazii : naše rodina přišla o všechno, matka už nesměla učit (musela jít do dělnické profese) a její bratr skončil ve vězení za protikomunistickou činnost . Otec ihned vstoupil do KSČ, aby se mohl stát krajským soudcem ; a s matkou se rozvedl, aby mu příbuzenství s antikomunisty nebránilo v kariéře. Na rozloučenou ještě při rozvodovem řízení nás obral o poslední zbytek majetku a vysoudil i nejbídnější výživné pro mne (byl to právník opravdu shopný - všeho). Poté se spokojeně odstěhoval do krajského města a už jsem ho nikdy neviděl. Nikdy mne nenavštívil ani mne k sobě nepozval, nikdy mi nic nedal - ani k narozeninám, ani na vánoce . [Ostatně ani nemohl, protože veškeré peníze i čas věnoval ženským ; taky musel platit výživné na spoustu nemanželských dětí.]

Zoufalá matka hledala útěchu v alkoholu a nakonec mu zcela propadla - flákala se po hospodách a o svého syna ztratila zájem. Mého hodného dědečka ty rány "osudu" zničily ještě více a zemřel. O náš krásný dům nás komunisti připravili a nastěhovali do studeného nouzového bytu poslední kategorie, kde nebyla nejen koupelna, ale ani záchod (museli jsme chodit o patro níž na veřejné WC). Mélo to být jen dočasné řešení, ovšem ta "dočasnost" v komunistickém pojetí trvala 30 let.
Tam tedy jsem celé dětství a mládí živořil jen s matkou a babičkou  v osaméní a chudobě (babička jakožto bývalá kapitalistka neměla skoro žádný důchod a matka ji musela ze svého malého platu podporovat). V domě ani v sousedství nebyly žádné děti (všude kolem jenom úřady - žádné hřiště), takže jsem si ani neměl s kým hrát. Byla tam sice krásná zahrada, ale ta pro nás párie byla zamčená ; pro mne byl jen malý špinavý dvoreček.

Aby toho nebylo málo, tak nad námi bydlela soudružka V.: vypasená komunistka a zuřivá nepřítelkyně naší rodiny. S matkou se neustále hádala a mne na potkání mlátila hadrem na podlahu.
Aby se na mne osud vyřádil ještě více, V. byla zástupkyní ředitele na škole, kam jsem chodil, a předsedkyní tamní organizace KSČ (takže byla ještě mncnější, než ředitel). A tak mi dělala peklo i ve škole ; několikrát jsem kvůli ní dostal dvojku z chování - ba i trojku - na kluka z rodiny "nepřátel komunismu" se vždycky něco našlo. A když jsem chtěl studovat na chemické průmyslovce - tehdy mne velice bavila chemie - znemožnila mi to  [třeba bych mohl vyrábět výbušniny či jedy proti komunistům]...

Matčina matka nebyla žádná hodná Babička z románu, ale cynická zatrpklice, protože se v mládí dopustila fatální chyby :
Pocházela z vesnického statku, kde se tehdy svítilo petrolejovými lampami. V ten osudový večer lampa dohořívala a ona tam dolévala petrolej - jenže ta pitomá holka petrolejku předtím nezhasla. Nalévala petrolej do hořící lampy a došlo k výbuchu, který nešťastnici ošklivě popálil. V té době ještě neexistovala plastická chirurgie, takže jí zůstal zohyžděný obličej po celý život. Bylo to pro mladé děvče hrozné trauma - předtím byla velice hezká a veselá - které na ní zanechalo i psychické stopy. Mezi ostatními děvčaty se stala méněcennou a vesničtí mládenci o "šeredku" ztratili zájem.
    Nakonec se sice vdala, ale ne tak, jak by si přála  a jak by vzhledem ke svým schopnostem zasloužila.
Zatrpkla a záviděla ostatním lidem jejich štěstí ; a i své dceři její krásu - neměla k ní ten správný mateřský vztah.

Nelásky eskalovaly po katastrofě, postihnuvší naši rodinu ; babička s matkou se ustavičně hádaly (já nikdy nepoznal domácí pohodu - jenom dusno).
Babička vyčítala matce, že se fláká po hospodách, zatímco ona se musí starat o děcko toho zrádného darebáka ; a vyčítala jí ten špatný sňatek. Matka jí kontrovala, proč tedy tomu nezabránila a nezjistila si, co je ten člověk zač (tehdy byl už dvakrát rozvedený - což v té době byla unikátní nemorálnost).
Ovšem na vině byly obě: tím manželstvím chtěly postoupit na vyšší příčku společenského žebříčku (mít PANA DOKTORA SOUDCE bylo v maloměstě záviděníhodné).

Matka taky babičce říkala, že jakožto důchodkyně nemusí chodit do práce, takže má dost času starat se o domácnost. A ona jí za to přispívá na živobytí, poněvadž babička jako bývalá kapitalistka měla minimální důchod.
A do hospody potřebuje chodit, aby se vzpamatovala z té komunistické mizérie, kterou zažívá denně v práci ; a i po práci při střetávání s komunistickou sousedkou V.   V hospodě je pak mezi svými : antikomunisty, se kterými si může společně zanadávat na komunistickou totalitu.

Já pak byl mezi těmi zatrpklými nešťastnicemi jako mezi mlýnskými kameny, neměly se rády a mně dávaly najevo, že jsem jim na obtíž a beze mne by jim bylo lépe . [Což byla bohužel smutná pravda : bez dítěte na krku by hezká matka brzy našla nového manžela a odstěhovala se do lepšího domu ; a babička by se nemusela o nikoho starat a spokojeně by klábosila v klubu důchodců.]
Vylévaly si na mně vztek pokaždé, když měly špatnou náladu (a to bylo skoro pořád) ; záviděly mi každou radost (těch bylo zatraceně málo) a snažily se mi ji zkazit. Matka mne mlátila důtkami na psa  [pozoruhodné : psa ani jiné domácí zvíře jsme neměli, důtky na bití však ano].

Vrylo se mi do paměti, jak mne kdysi s důtkami honila po celém domě (asi byla zas opilá), až mne zahnala do přízemí k domovnám dveřím, která jsem nemohl otevřít - a tam v koutě mne zmlátila nic nedbajíc mého zoufalého křiku a proseb.
V normálních rodinách se děti těší na příchod rodičů domů - já naopak se strachoval matčina příchodu - a v jaké bude "náladě" (skoro vždycky ve špatné). Ustavičně byla zamračená, podrážděná a nelaskavá (když se mnou mluvila, tvářila se, jakoby kousala kyselý citron). Nikdy se od srdce nezasmála, ani si vesele nezazpívala ; často sprostě nadávala na komunisty a mého otce . Ani já se nesměl hlasitě bavit a veselit, mohl jsem si jen tiše hrát v koutku a číst ; těm zatrpklým ženským vyhovovalo jen mrtvolné ticho.
Když jsem se někdy matky ptal, proč se neraduje, není veselá jako jiní rodiče a ustavičně je otrávená ; vyjela na mne : "to z tebe" -  a úplně mne tím odrovnala . [Ve skutečnosti byla otrávená z alkoholismu.]

Často mne zlá matka dohnala až k zoufalému pláči - pak pohrdavě říkala : "Neumíš nic jiného, než brečet - ty ubožáku!"
A když jsem si stýskal, že se mám nejhůře ze všech (opravdu nikdo ze všech, co jsem znal, na tom nebyl hůře), tak cynická babička říkala : "Můžeš si ty svoje stížnosti třeba nahrát na gramofon a pouštět pořád dokolečka - stejně je budem pouštět jedním uchem dovnitř a druhým ven."  [= IGNOROVAT]
      Bezcitnost těch stvůr byla naprosto neprůstřelná !

Matka měla ke mně zvrácený záporný vztah (asi se na mně mstila kvůli mému otci za to, že jí zničil život - ale mě zničil ještě více). Nikdy se mne nezastala, při každém sporu se postavila na stranu mých nepřátel. Mohl jsem se na ni "spolehnout", že mne kdykoliv zradí a zhanobí - pomlouvala mne aby měla výmluvu, proč mě nemá ráda. To mne těžce deptalo ; měl jsem s ní život jako v pohádce - "O zlé maceše".
    Normálně se rodiče starají, aby jejich děti měly lepší život, nežli oni . Ti moji se "postarali", abych já měl život mnohem, mnohem horší, než oni (ti se v dětství měli oproti mně jako prasata v žitě). V životě jsem se nesetkal s horšími lidmi, než byli moji krkavčí rodiče - povedlo se jim úplně mne zničit...

Jednou mi kterási dobrá duše věnovala malého roztomilého pejska, což mi způsobilo nesmírnou radost. Konečně jsem nebyl tak osamělý, měl někoho blízkého, kdo mě měl bezvýhradně rád. Pejsek si se mnou vesele hrál, honil a mazlil - ty 3 dny, kdy jsem ho měl, jsem byl opravdu šťastný.
    Pes by měl ideální prostředí ve velké zahradě za domem, kde bych mu postavil boudu a spolu bychom běhali a sportovali. Tím by se i podstatně zlepšilo moje zdraví a fyzická zdatnost ; doma jsem trpěl nedostatkem pohybu - nikde v dosahu nebylo hřiště ani kamarádi (jen smutná samota v bytě nebo na dvorku) . [Potom se u mne vyvinuly ploché nohy.]
      A také jako majitel zábavného pejska bych se snadno seznamoval s kamarády a kamarádkami - což jsem velice potřeboval !

Avšak ty zatrpklé můry záviděly moje veselí a chtěly mít doma mrtvolné ticho - takže po třech dnech mě o pejska připravily (dodneška jsem se nedověděl, co s ním udělaly, jestli ho neutopily) . Prý smrděl [to byl obvyklý matčin argument: všechno moje jí smrdělo ; voněl jí jedině chlast a cigarety v hospodě]. A prý se mám učit a ne si hrát se psem - to byl argument banální a také lživý : já se učil vždy výborně  [inteligence byla jediná věc, kterou jsem dostal od otce]  a patřil k nejlepším žákům ve škole. Pohyb se psem by mi naopak prospěl v tělesné výchově, kde jsem patřil k nejhorším (žádný hodný tatínek se mnou nesportoval).

Tak jsem přišel o jedinou milující bytost a poznal, že ty bezcitné ženské, mezi něž jsem uvržen, jsou zlomyslné potvory, které mi nepřejí pražádnou radost. Byla to další rána krutého osudu, která mne zdeptala do bezmocného zoufalství ; úplně mne to zlomilo a zbavilo radosti ze života. Propadl jsem těžké melancholii, což se těm stvůrám (včetně zlé sousedky V.)  hodilo, poněvadž v domě zase zavládlo hrobové ticho (rušené jenom jejich ustavičnými hádkami).

Já byl jediný mezi všemi známými, kdo nesměl mít žádné domácí zvíře (ani rybičky). Párkrát jsem si přinesl z blízkého jezírka aspoň pulce, které jsem choval ve veliké lahvi od okurek a krmil perloočkami chytanými v jezírku. Dal jsem jim tam i nějaké vodní rostliny (aby to bylo jakési malé akvárium) a pozoroval, jak se z nich vyvíjejí malé žabičky, které jsem potom chtěl zase vypustit do jezírka . Jenže matka mi to vždycky vyhodila do záchodu ; jednou ve vzteku dokonce celou láhev hodila z okna na ulici (škoda, že to nespadlo někomu na hlavu - aspoň by ji potrestali).

Ve městě byl dětský domov a když jsem šel někdy kolem, byl zevnitř slyšet radostný halas ; a já tamním sirotkům záviděl (!) jejich normální život. Jak rád bych byl na jejich místě, mezi veselými kamarády a hodnými tetami, které by se staraly, aby mi bylo dobře. V dětském domově by se určitě nemohla vyskytnout tak psychopatická stvůra, jako ty tři ženské, které ze mne činily terč své zloby. (Měl jsem silný dojem, že mě chtějí dohnat k sebevraždě, aby se mne zbavily.)
[Život není spravedlivý : hodní a milující rodiče někdy umírají - a ti moji zlí přežívají (aby mi jenom škodili a mrzačili). Kdyby zhebli, tak bych v dětském domově měl mnohem šťastnější život a byl vychován v lepšího člověka.]

Ve 12 letech jsem se snažil utéci z domova, abych měl od těch stvůr pokoj ; a vydal se nazdařbůh do neznáma (snad jsem si představoval, že potom skončím v nějakém dětském domově, což by pro mne bylo vysvobozením). Ovšem tento chaotický pokus dopadl neslavně : když nastal večer, dostal jsem hlad a bylo mi zima, takže jsem se smutně vrátil (doma si mého "kvaziútěku" nikdo ani nevšiml). Ostatně, i kdyby se mi útěk povedl, asi by mne nedali do dětského domova, nýbrž vrátili zpátky do "rodiny" - a matka by se mi za způsobenou ostudu krutě pomstila.

Ve 13 jsem se pak pokusil o sebevraždu (ale jaksi podvědomě) : bavil jsem se rychlou jízdou na kole z velikého kopce za městem. Pod kopcem jsem se vždy na silnici otočil a vyjel opět nahoru pro další sjezd. Na konci poslední jízdy pod kopcem jsem za sebou uslyšel auto a napadlo mne, abych se zas na silnici otočil. Jenže něco mne zadrželo, a ta sekunda zaváhání se mi stala osudnou : narazil jsem do boku toho auta, spadl a poranil si ruku. Kdybych nezaváhal, vjel bych tomu rychlému autu přímo pod kola (řidič v žádném případě neměl šanci zabrzdit nebo se vyhnout)  a měl bych pokoj ode všeho trápení - ať už bych se po smrti ocitl kdekoliv, nikde by nebylo hůř, než v tom pekle "doma"...
Při vyšetřování jsem pak prohlásil, že o tom autu jsem vůbec nevěděl a při mé rychlé jízdě ho nebylo slyšet. Vina byla každopádně moje, ovšem jakožto nezletilý jsem nebyl potrestán. Řidiči škodu nahradila pojišťovna (při marné snaze se mi vyhnout vjel do příkopu).

Můj školní život byl taky nešťastný : chudák ze špatné rodiny a bez otce (tehdy byl rozvod něco dehonestujícího). Spolužáci mne sice nešikanovali - nebyl jsem žádný slaboch - ale odmítali : neměl jsem nic atraktivního. Poněvadž od malička jsem si nemohl s nikým hrát, nenaučil jsem se jednat s vrstevníky [což mne handicapovalo pak po celý život]. A tak sjsem nenašel nikoho blízkého a stal se outsiderem, odmítaným a pohrdaným.

Jednou jsme byli se školou na exkurzi na stavbě. Rozlezli jsme se po staveništi, honili se a hráli si na indiány. Spolužáci našli kus provazu a svázali mě - bral jsem to jako legraci. Jenže dopadla tragicky : to nebyl obyčejný provaz, ale šňůra na těsnění teplovodů ze skelných vláken. Při tom svazování se odlamovaly drobounké skleněné štěpinky, pronikly všude do šatů a zabodávaly se mi do kůže. Vzápětí jsem ucítil po celém těle bodání až pálení, které se stále stupňovalo, až jsem byl jako v ohni. Ty mikroskopické štěpinky pronikly úplně všude, nic před nimi neuchránilo. Byl jsem skoro bez sebe bolestí a každý pohyb to stupňoval - nemohl jsem ani dojít domů.

Naštěstí blízko bydleli příbuzní - tam jsem shodil šaty a vlezl do vany se studenou vodou, která to pálení trochu zmírnila. Ale žádné mytí (mýdlem i kartáčem) nepomáhalo : ta skleněná vlákénka byla zažraná hluboko v kůži. Ani jsem si nemohl nic obléci: bolest se hned stávala nesnesitelnou (bylo to strašlivé utrpení, ze kterého nebylo úniku, ať jsem dělal cokoliv). Nakonec mě nahého odvezla sanitka do nemocnice, kde mne celého namazali jakousi mastí. Ale moc to nepomohlo, sklo žádná mast neodstraní. V nemocnici jsem zůstal dlouhou dobu, než se bolesti zmírnily natolik, abych snesl šaty a mohl odejít.
          [ Tak jsem poznal, jak asi trpěli upalovaní kacíři... ]

Jindy jsme si v zimě hráli před školou a házeli po sobě sněhovými koulemi. Kolem šel jakýsi voják a má koule ho nešťastnou náhodou zasáhla do hlavy a srazila mu čepici. Bohužel to viděl učitel, zavolal si mě a nařídil, abych se hned vojákovi omluvil a poprosil za odpuštění.   "A když ti ten voják dá pár facek, vůbec se nebudu divit."   dodal - čímž mi ovšem odvahy nepřidal a já před tím velikým chlapem zbaběle utekl.
Tím to ovšem neskončilo : ve škole mi pak učitel nařídil, že když jsem se tomu vojákovi neomluvil hned, musím za ním jít do kasáren a tam se mu omluvit. A přinést od něho potvrzení, že jsem to opravdu udělal - jinak dostanu dvojku z mravů .  Já nevěděl, jestřli to myslí vážně, nebo si dělá blázny : jak mám jít do vzdálených kasáren (kde jsem jaktěživ nebyl) a tam hledat vojáka, kterého jsem vůbec neznal ?

Nebo mám jít za velitelem, aby nechal všechny vojáky nastoupit a pak mezi nimi hledat toho koulí praštěného ? (Jeho kolegové by mu asi za takovou buzeraci pěkně poděkovali.)   Nebo nechat vyvolat kasárenským rozhlasem :  "Voják, kterého včera desetiletý kluk praštil sněhovou koulí, se ihned dostaví k veliteli pro omluvu !"  Toho vojáka, který na vše určitě už dávno zapoměl (a třeba se zrovna bavil) by takové vyrušení určitě pořádně namíchlo a stal by se i terčem vtipů kolegů (mohli by mu pak říkat "praštěnej koulí").
Takže je pochopitelné, že jsem ten absurdní rozkaz nesplnil : přece by to tomu nešťastnému vojákovi jenom uškodilo . Ale nedostal jsem dvojku z chování - nýbrž rovnou trojku : dvojku za nesplnění příkazu soudruha učitele (přece mi to slíbil a sliby se musí dodržovat) ; a další snížení známky za napadení příslušníka komunistické armády (vlastně to byl atentát živla z antikomunistické rodiny)...

Dobře mi šlo učení  a tak později mne a jedno děvče vybrali, abychom reprezentovali naši školu v krajské zeměpisné olympiádě. (Byl jsem rád, že mohu být aspoň k něčemu dobrý - většinou se soutěžilo ve sportu, kde jsem byl naprosto neúspěšný.)  Docházeli jsme několikrát za týden odpoledne do školy, kde nás připravovala hodná mladá učitelka - chodil jsem tam velmi rád a pečlivě se připravoval.
Jenže olympiády jsem se nakonec nesměl zúčastnit : soudruh ředitel školy totiž prohlásil, že jsem ho na ulici úmyslně nepozdravil !  Prý, když jsem ho potkal, tak schválně jsem přešel na druhou stranu ulice a díval se do výkladu, abych ho nemusel pozdravit. A takový neslušný žák přece nemůže reprezentovat naši školu v krajské olympiádě !

Tak absurdní obvinění by bylo k smíchu - kdyby z toho komunisti neudělali aféru : soudruh ředitel byl samozřejmě komunista (jinak by se v té době ředitelem nestal), kdežto já pocházel z antikomunistické rodiny. Takže vykonspirovali (patrně v tom měla prsty předsedkyně KSČ, ta naše zlá sousedka V.), že to byla úmyslná urážka komunistického orgána (a možná protirežimní akce) - což ovšem nesmělo zůstat bez trestu.
Mne by ani nenapadlo někoho schválně nepozdravil (na komunisty jsem leda tak sral)  a toho soudruha jsem ani neznal, protože mě neučil. Mám špatný zrak a tak jsem ho asi nezaregistroval a náhodou mne zaujala nějaká výkladní skříň, zrovna když ten ješita přicházel . [Byla to podivná náhoda, nebo zlá sudba ?]
Ta hodná učitelka, která nás tak dlouho pečlivě připravovala, z té bláznivosti byla také nešťastná, protože jsem to výborně uměl a mohl na olympiádě získat nějakou cenu.

V dalším roce jsem se pak zůčastnil okresní chemické olympiády (krajská se bohužel nekonala), kterou jsem vyhrál . [Asi proto, že se mi do cesty nepřimotal žádný komunistický papaláš.]

      Jenže toto vítězství můj zlý osud převrátil v prohru :
Za odměnu jsem dostal velkou bednu s mnoha laboratorními potřebami a chemikáliemi (což mi udělalo ohromnou radost, poněvadž mne v té době chemie velice bavila). Když se to dověděl učitel chemie, žádal mne, abych tu bednu přinesl do školy a ukázal to spolužákům. Pochyboval jsem, že by je chemie zajímala - spíše chtěli, aby se "zabila" hodina a nezkoušelo se. A o tu přenosnou laboratoř měl patrně zájem především učitel.
Když jsem se však ráno chystal do školy, ukázalo se, že tu bednu i školní tašku nejsem schopen pobrat (když jsem ji nesl ze soutěže domů, tak mi pomáhal jeden kluk). A v domě byla těžká železná vrata, která jsem obtížně otvíral i s pouhou školní taškou - s tou bednou navíc bych se přes ně asi nedostal. A pak ještě běžet přes frekventované ulice a být středem pozornosti - ten učitel si všechno představoval jednoduše jak Hurvínek válku.

Takže jsem tu bednu nechal doma doufaje, že na tom tolik nezáleží . Ale učitel se rozzuřil a poštval proti mně i spolužáky (moje argumenty pohrdlivě označil za lživé výmluvy). Jenže kdyby mu na tom opravdu záleželo, mohl mne poslat pro tu bednu zpátky a dát mi na pomoc jednoho či dva žáky (bydlel jsem kousek od školy a netrvalo by to ani 10 minut) ; popřípadě příště mohl tu bednu se mnou do školy přivézt autem.
(Kdybych věděl. že mu na tom tolik záleží, tak bych tu bednu přitáhl s vyplazeným jazykem, i kdybych se měl přerazit.) Ale ten učitel už nechtěl, abych napravil své "pochybení", ale aby se pomstil. Před celou třídou mne zhanobil jako nespolehlivého, líného a sobeckého (čímž ze mne udělal ještě ubožejšího outsidera). A za několik týdnů se pomstil ještě hůře :

Na konci hodiny tehdy vykládal o mocenství chemických prvků. Stihl vyložit asi polovinu té látky a uzavřel hodinu s tím, že příště dodělá zbytek. Já si řekl, že nemá smysl učit se polovinu látky a počkám, až to dovykládá a pak se to naučím vcelku (protože to navzájem souviselo). Jenže hned na začátku příští hodiny mne učitel vyvolal a ptal se právě na toto: "Učil ses to ?" zeptal se. Já popravdě odvětil, že ne. "Tak dostaneš pětku." zajásal a poslal mne pryč. Nikoho dalšího už ten den nezkoušel (bylo jisté, že druzí se to taky neučili).
Když jsem si později chtěl tu pětku opravit, učitel prohlásil, že mě už nebude zkoušet, poněvadž má ode mne známek dost (byly to samé jedničky). A na vysvědčení mi pak dal 2, protože spočítal jednoduše aritmetický průměr a zaokrouhlil ho nahoru. [Jenže každý dobrý učitel ví, že při výpočtu se má odstranit nejvyšší a nejnižší známka - jelikož to mohou být náhodné úlety.]

Ta dvojka mi pak znemožnila dostat se na vytouženou chemickou průmyslovku - pochopitelně mne tam nemohli vzít, když z nejdůležitějšího předmětu jsem neměl 1.
          [Jenže tato prohra se nakonec převrátila ve vítězství:]
Díky tomu jsem pak šel na gymnasium ; a potom na matematicko-fyzikální fakultu. Vystudování fyziky mi posléze umožnilo vytvořit novou kosmologii Mikrokolapsů a jiné teorie (viz předcházející části) . Jinak by ze mne byl obyčejný chemický inženýr...
 

  Na gymnaziu mě dali do té nejhorší třídy - ale dík aspoň za to. V té době totiž děti z antikomunistických rodin obvykle skončily "u lopaty". Můj otec (byť rozvedený) však byl komunistický papaláš, takže mne to nepostihlo.
V oné gymnaziální třídě byl ještě středověk : vládl tam samozvaný "král třídy" (D.) a jeho "panstvo". Byli to brutální svalovci, kteří velmi úspěšně reprezentovali školu ve sportu - proto byli všemi protežováni.  [Já, který sportovat neuměl, jsem byl samozřejmě méněcenný.]  Ten "král" byl vysoký, hezký a sebevědomý, nejlepší sportovec - takže všechny holky byly do něho úplně zblblé : ať udělal nebo řekl jakoukoliv kravinu, vzbudil hned obdivné nadšení . Matně si vzpomínám, jak jednou, když se volil nějaký předseda studentské samosprávy (nebo král maturitního ročníku), tak celá třída pochodovala po škole a unisono volala : "My chceme D.!  My chceme D.!"

Ten "král" mi jednou předvedl svou nadřazenost (a kulturní "vyspělost") na záchodě, kde jsem nic zlého netuše, močil. Přistoupil ke mně a prohlásil : "Teďka tě pochčiju !"   Já toho vola ignoroval, ale on mi opravdu pochcal kalhoty - kteréžto hovadství mne tak šokovalo, že jsem nebyl mocen žádné reakce. Jeho patolízalové, kteří za ním všude chodili jak ocasi, hned vypukli v huronský smích nad tím povedeným žertem a vítězoslavně odešli . Já jsem pak musel zůstat na záchodě, než to uschlo, aby se mi ostatní neposmívali - samozřejmě, že kladným hrdinou byl ten "král".

Když se pořádaly fyzikální a matematické olympiády, tak jsem se velmi úspěšně zúčastnil a za odměnu jel na třítýdenní rekreaci do hor na Slovensku. Byli tam vybraní studenti z celé republiky a účelem bylo vědecké vzděláváni - přednášeli nám vysokoškolští profesoři opravdu na úrovni. A spolužáci byli inteligentní a kamarádští : propastný rozdíl oproti těm nadutým primitivům v okresním gymnaziu. Vesele jsem se bavil a sportoval - tady jsem už nebyl pohrdaný outsider, nýbrž Člověk mezi svými - bylo mi nádherně, asi nejlíp v životě.

A na závěr nám ještě slíbili, že poslední gymnaziální ročník můžeme strávit na výběrové škole pro nadané v metropoli, kde bychom bydleli v univerzitních kolejích. To mi připadalo jako nebe : pryč z dusivého maloměsta, pryč z "domácího" pekla, pryč ze školního ubožáctví. Pak bych nebyl méněcenný a osamělý, stal bych se veselým a získal inteligentní kamarády, se kterými bych měl společné zájmy. Můj život by se podstatně zlepšil a stal šťastnějším i úspěšnějším.

Jenže to komunisti zkazili : oni nepotřebovali inteligenty, nýbrž primitivy, které mohli snadno ovládat. Strana tento projekt zamítla, aby se nepodporovalo "elitářství". Škola má být jednotná a demokratická : všichni musí být vzděláváni stejně  (hloupí mají být povýšeni a chytří poníženi).
    Takže jsem se těšil marně : komunistická totalita mne zase srazila do maloměstské ubohosti. O další rok se tak prodloužilo moje trápení...

Na našem gymnaziu byl také matematický kroužek, kde soudruh učitel vykládal nadanějším studentům složité věci, které by ostatní nepochopili. (Aspoň tam jsem se mohl uplatnit.)  Bohužel tam chodil i chytrý T., který mi dělal jen zlomyslnosti. Jednou si sedl do lavice vedle mne a já se bláhově domníval, že se chce spřátelit. Soudruh učitel napsal nějaký příklad na tabuli a pak ho příliš rychle smazal. T. mi řekl, že si ho nestačil zapsat a prosil mne, abych ho napsal na lavici tak, aby to mohl přečíst. Lavice byly pokryty speciálním lakem, odolným proti jakémukoliv poškození, ze kterého se dalo písmo z vodového inkoustu snadno utřít. Takže jsem mu vyhověl ; aby viděl, že nejsem jeho nepřítel.

Jenže soudruh učitel si všiml, že T. něco čte na lavici a rozzuřil se, když uviděl ten nápis.   "Kdo to tam napsal ?"  vykřikl - a potměšilec T. rychle ukázal na mne.
    Soudruh učitel mi pak začal nadávat, že místo abych dával pozor na jeho výklad, tak poškozuji školní majetek a ničím drahé lavice. Během jeho tirády jsem ten drobný nápis rychle smazal nasliněným prstem, takže po něm samozřejmě nezbylo ani stopy (to jsem hodlal udělat hned, jakmile si ho T. opíše). Jenže soudruha učitele to, jak snadno jsem dokázal, že nedošlo k žádnému poškození, ještě víc rozhořčilo. Zuřivě na mně zařval :  "Vstaň, když s tebou mluvím !"   a já dostal strach, že mne bude bít (jsem přece z rodiny nepřátel komunismu - s takovými se soudruzi nemazlili). A tak jsem se jenom přikrčil na lavici (nejraději bych zalezl pod ni), chránil si hlavu rukama a očekával smršť ran.

Nabyl jsem dojmu, že ten soudruh učitel zešílel - vždyť se nic nestalo . On si přece jen uvědomil, že to pozoruje hodně zvědavých očí - a tak jenom popadl moje pouzdro s pomůckami a mrštil jím přes celou třídu na protější zedˇ. A potom začal rozhazovat všechny moje věci po celé třídě. Já na víc už nečekal, rychle jsem vyběhl ze třídy a utíkal na záchod, kde jsem se zamknul. Tam pak v relativním bezpečí jsem počkal, až všichni odešli, potom se opatrně vplížil do třídy, posbíral svoje věci a tiše zmizel.
    Tím skončilo moje "angažmá" v matematickém kroužku (dalším ponížením před spolužáky) ; potom už mě matematika nebavila (čemuž se zajisté nikdo nepodiví).

Na gymnaziu jsem se skamarádil se spolužákem J., který jediný měl stejné zájmy (ale chodil do jiné třídy). Seznámila nás jeho matka, abych mu pomohl s fyzikou. Já byl rád, že aspoň někdo má o mne zájem a tak jsem k nim velice rád chodíval. Byla to výborná rodina - taková, jakou mi zlý osud odepřel. J. měl úžasně hodného tatínka - magistra farmacie - který se ke mně choval jako k sobě rovnému ; a maminku jež mne brala jako člena rodiny a bohatě mne hostila. Žili v krásném rodinném domku a měli ještě mladší sestřičku, pejska, kočičku a rybičky - tedy vše, co mi doma chybělo. Všichni mne měli rádi (zvířata vždycky za mnou přišla a vesele si se mnou hrála) a já s nimi byl štastný.

Učením jsme se s J. příliš neobtěžovali a raději se bavili ; někdy jsem u nich zůstal až do večera a hrál s celou rodinou společenské hry. S J. jsem si rozuměl nejlíp ze všech lidí : zajímala ho věda, Sci-fi, vesmír, budoucnost, filosofie a podobné věci jako mne. Často jsme diskutovali dlouho do noci, procházejíce se městem a nemohouce tak zajímavý hovor přerušit. Vzniklo mezi námi dokonalé přátelství, které vydrželo po celý život.

Avšak komunistická totalita (nebo můj zlý osud) zničila i toto štěstí :
Hodný otec J. měl zlého komunistického nadřízeného, který ho nesnesitelně šikanoval a deptal. Ten dobrák se nemohl proti komunistickému pronásledování bránit, takže kouřil stále více, aby se uklidnil. Tak si těžce poškodil zdraví, až nakonec po jedné "srážce s blbcem" dostal infarkt, který už nepřežil - vlastně ho ten komunistický papaláš uštval k smrti .

J. se snažil smutek překonat alkoholem, což mělo neblahý dopad zvláště když se dostal na vysokou školu ve vzdáleném velkoměstě. Bydlel tam na studentské koleji a bez otcovského dohledu upadl do "bahna velkoměsta". Posléze ho vyhodili ze školy a skončil na psychiatrii, protože se opilstvím a nezřízeným životem úplně zruinoval (psychicky i fyzicky).
    Po roce se vzpamatoval a pokračoval ve studiu na regionální univerzitě v sousedním městě. Tak bydlel doma a jeho matka přísně dohlížela, aby řádně studoval a žil. Nakonec tedy úspěšně dostudoval a stal se učitelem.

Mne postihlo v dětství a mládí tolik trápení od úchylných (agresivních) ženských kolem - neminul den, aby na mne některá z těch stvůr nezaútočila - že jsem pak celý život trpěl posttraumatickou stresovou poruchou. A kvůli vesměs negativním zkušenostem jsem ani nedokázal sblížit se s děvčaty (měl jsem z žen hrůzu). K další smůle nikde v dosahu nebyla žádná milá a hezká holka (ani nemám sestru či sestřenici) ; pro děvčata ve škole jsem byl neatraktivní, nejsa žádný libový frajer.

A jelikož mi byly znemožněny radosti lásky, rozhodl jsem se dosáhnout úspěchu ve vědě (to byla jediná oblast, kde jsem nebyl handicapovaný) . Proto jsem z gymnazia šel studovat Atomovou fyziku : byla to prestižní škola v hlavním městě, kde jsem mohl dokázat své schopnosti. A poznáním nejhlubší struktury hmoty jsem chtěl důkladně porozumět světu i udělat nějaký významný objev. Hodlal jsem se stát velikým vědcem, čímž konečné dosáhnu uznání a životní radosti (pak se najde i nějaká žena, která mne bude milovat).

V přijímacím pohovoru jsem byl velmi nejistý (až jsem se obával, že jsem to pokazil) - ale kupodivu mne přijali (patrně vzali v úvahu mé úspěchy ve fyzikálních olympiádách).   [Ve velkých věcech mi koneckonců osud přeje.]

Pak jsem spokojeně žil na studentské koleji (konečně jsem vypadl z toho pekla "doma") a radostně studoval, co mne bavilo. Ve volných chvílích jsem poznával to překrásné město a navštěvoval umělecké galerie (nikdy jsem nešel do hospody : alkohol mi nechutná a já byl tak chudý, že jsem neměl ani na pivo).

Mým koníčkem bylo fotografování ; našetřil jsem si na velmi kvalitní fotoaparát tím, že jsem "prodával svoje tělo" (tak jsem to žertovně říkal kamarádům). Ovšemže jsem se nestal sexuálním prostitutem - nýbrž chodil do nemocnice dávat tu nejcennější část těla : krev . Tehdy byl nedostatek dárců krve, takže se za odběr platilo poměrně hodně peněz.   [Poznamenávám, že jsem potom chodil darovat krev, i když se už za to neplatilo.]
    Šetřil jsem i na jídle, takže jsem strašně zhubnul - ale ten výborný foták mi za to stál.

Jenže traumata z dětství mě těžce postihla na celý život : ani na vysoké škole jsem si nemohl najít lásku (jen jsem marně toužil po krásných a veselých dívkách - ale neuměl se s nimi sblížit). Takže jsem zase upadl do smutné osamělosti, která mne deptala čímdál více.   [Jeden můj kamarád, jenž také vyrůstal bez otce, se pak na prahu dospělosti nedokázal identifikovat se svou mužskou rolí (a založit rodinu) - což ho tak deprimovalo, že se v zoufalství zabil .]

Já měl podobně špatný osud a také často pomýšlel na sebevraždu ; někdy jsem byl ze své samoty tak neštastný, že smrt by pro mne byla ulehčením. Zachránila mne jedině věda : cele jsem se do ní pohroužil a ve filosofických úvahách nacházel zapomění . Deprese se však stále zvětšovaly, až jsem musel na rok přerušit studium.

Hodlal jsem úplně proměnit svůj život, abych se stal stejným, jako ostatní - a proto zvolil zaměstnání dělníka (na veliké stavbě, kde bylo i ubytování). Tělesnou prací jsem potřeboval zvýšit svou fyzickou zdatnost a spolužitím s obyčejnými dělníky se chtěl přiblížit normálním lidem. Vybral jsem pracoviště blízko hlavního města, kam jsem každý týden zajížděl do knihovny a plavat na bazén.

Opravdu jsem se stal silnějším (i když zpočátku mě bolelo celé tělo) a "fortelnějším" ; a našetřil i hromadu peněz (protože na stavbě měli dělníci bydlení a stravu zadarmo - a já do hospody nechodil). Ve volných chvílích jsem studoval hlavně filosofii (nosil jsem si knížky i do práce a četl je o přestávkách). Získal jsem tak paradoxně lepší vzdělání, než na filosofické fakultě - kde komunisti hustili do studentů jedině marxismus a leninismus.

Atomová fyzika se však přece jen ukázala pro mě příliš obtížnou - a tak jsem po roce dělničení přestoupil na Biofyziku . To byl tehdy nový, perspektivní obor a já chtěl taky porozumět podstatě Života.
    To dělničení mi opravdu pomohlo a já pak už dostudoval bez potíží...

Už jako dělník jsem si začal zapisovat svoje myšlenky a pokračoval v tom i později . [Do dneška se mi nashromáždilo několik tisíc stran různých zápisků - týkajících se nejen vědy, ale i mého soukromého života.]   Vymýšlení nových teorií a idejí mě zcela pohltilo a po absolvování vysoké školy jsem nepracoval v oboru, ale stal se "neklasickým myslitelem na 100 %" (normální rodinný život mi byl znemožněn, jak už víte).

Šel jsem na roční brigádu do Uranových dolů (fyzickou práci mám rád)  - tam byly tehdy nejvyšší výdělky a ubytování i strava zadarmo - abych si našetřil peníze na živobytí "soukromého badatele". Pracovalo se tam na 3 směny, takže jsem často míval volná dopoledne (kdy to člověku nejlépe myslí) pro studium a psaní. Nedělal jsem přímo na dobývce, ale měl lehčí a zajímavější práci : chodil po dole s "žehličkou" (což byl přístroj na měření radioaktivity) a hledal ložiska Uranu.

Rád vzpomínám na tu romantiku, jak jsem kráčel v dlouhých pustých chodbách s řídce roztroušenými světly, jejichž podsvětní ticho jenom někdy porušilo rachocení elektrického vláčku... Někdy se mi to podařilo obejít za polovinu směny a pak někde v boční chodbě jsem studoval (i zde jsem do práce nosil naučné knížky), nebo spal (při noční směně). Jednou se stalo, že jsem zaspal konec šichty, takže mi málem ujela poslední klec (v tom případě bych musel šplhat nahoru stovky metrů po žebřících) ; potom jsem nosil do práce budíka . Šplhání jsem si "užil", když byla pracoviště na různých patrech (klec pro lidi jezdila jenom na začátku a konci směny, jinak se vozil pouze materiál) ; žebříky byly vratké a často prohnilé. Nebezpečí číhalo i v chodbách : jednou spadl přímo vedle mne ze stropu tak obrovský balvan, že stát o metr blíž, bylo po mně.

Kdykoliv se něco oslavovalo a já přišel někam na dobývku, vždy mi přátelští horníci dali také zavdat. (A protože měli extrémně vysoké platy, nepili žádné patoky.) Samozřejmě jsem nikdy neodmítl se poveselit s kamarády - a kdysi po několika takových "akcích" jsem udělal takřka nemožný kousek : poblil jsem si vlastní záda !   Dodneška nevím, jakou akrobacií se mi to povedlo (z toho dne si už nic nepamatuji, ani jak jsem se dostal z dolu ven ; probudil jsem se až na ubytovně).

Na dole se mi velice líbilo, bylo to tam pro opravdové chlapy a fyzická činnost mi prospívala. Také jsem zas našetřil pořádný balík peněz, které mi potom umožnily věnovat se čisté vědě...

Jenže v komunismu byla pracovní povinnost : kdo "nebudoval socialismus", byl považován za příživníka. A tak po nějaké době jsem zase musel do práce - ovšem jen do té doby, než jsem nashromáždil dostatek financí, abych mohl prokázat, že žiju z vlastních prostředků a příživník nejsem . Pak jsem se opět stal "soukromým badatelem" (leč se stálou obavou, že mě přece jen obviní z "příživnictví" - ale nezalekl jsem se).
    Takto jsem po celý život střídal práci fyzickou a vědeckou - statečně a vytrvale buduje své dílo (výše uvedené).

Nejdéle (cca 8 let) jsem vydržel v zaměstnání vychovatele na učňovském internátě, poněvadž tam byla odpolední pracovní doba - takže jsem dopoledne, kdy nejlépe funguje mozek, mohl studovat a spisovat. A obklopený mládeží jsem už nebyl osamělý.
    V práci jsem byl úspěšný a slibovali mi kariérní postup - jenže mým posláním byla věda ; takže jsem zase odešel do soukromí. Peněz jsem měl tolik, že mi vystačily až do "Sametové revoluce". Po ní už mě nikdo do práce nehonil a já se stal čistým myslitelem na 100 %.

Po pádu komunismu jsem doufal, že dostaneme zpátky mnohamilionový rodinný majetek, který nám komunisti ukradli. A já se stanu bohatým soukromým vědcem na volné noze, jenž bude moci publikovat své dílo vlastním nákladem. Jenže i tuto naději mi zlý osud zhatil : našeho majetku se zmocnila postkomunistická mafie (ta "revoluce" byla přece jen příliš "sametová"). Využili přímo absurdních komplikací v Restitučním zákoně (který byl formulován jakoby naschválem osudu v můj neprospěch).

A já utřel hubu a stal se ze mne jenom chudý žebravý filosof - když mi došly našetřené peníze, musel jsem žít ze sociální podpory (což je jen taková lepší žebrota) . Nicméně houževnatě jsem pokračoval ve své práci dál (vždyt´ Sokrates také nebyl boháč) .

Doufal jsem, že v nových poměrech konečně moje práce získá uznání, leč i tato naděje se mi zhatila. Nenašel se nikdo, kdo by mne chápal (tyto nové teorie a ideje jsou příliš nekonformní) ; ani kdo by mne měl rád (zůstal jsem osamělým nešťastným chudákem).
    Stal se ze mne vlastně "neklasický poustevník" ; po smrti matky jsem zdědil malý byt, kde se mi celkem dobře daří pracovat . Však stále jen samoten prahnu po lásce a uznání.

Nezbývá mi, než se soužit,          
a marně, marně toužit,          
a plakat a lkát .          
 
Nezbývá mi než si zoufat,          
a marně, marně doufat,          
a smutkem skomírat...          

  V tomto čecho-moravském národě plebejských ignorantů jsem jako nevítaný cizinec v cizácké pustině, marně hledaje podporu a pochopení pro své dílo a LÁSKU pro svoji osobu . Mnohokráte jsem byl okraden, nezřídka napaden zvlčilými hovady, dokonce mne dvakrát málem zabili.
    Nikde jinde bych nebyl tak zoufale osamělý a nešťastný ; sotvakde by úchylná bezcitná alkoholička tak zničila svého nadaného syna.

Za žívot jsem se zamiloval do snad 1000 děvčat i žen ; byl bych s nimi šťastný a plnil všechna jejich přání, měl krásné a chytré děti, o které bych se radostně staral. Ale všechny mé naděje zhatil krutý osud, zrady nebo zkaženost "moderňaček".
    [Naději (světlo na konci tunelu) mám až
po smrti, kdy se dostanu do lepšího světa (do horšího pekla sotva)...]

POZN.: Stal jsem se "expertem" na Apokalypsu , jelikož s ní mám osobní zkušenost - od dětství prožívaje svou "privátní Apokalypsu" (jak popsáno výše).

Jsem osamělý chudák - nešťastný, odmítaný a pronásledovaný osudem i lidmi...      

Aleš Alex Borek                  
 

DODATEK 1  (matemat) DODATEK 2  (nábožen)
NÁVRAT NA ZAČÁTEK NA  DALŠÍ  STRÁNKY