N E S T A N D A R D N Í     B I O G E N E Z E
1 .   Záhady   biogeneze   .    
2. Proč na Zemi nevznikl Život
3  .   Nadějní   Plynní   Obři  .    
4 .  Milionkrát lepší teorie : GGG .
5. multiKoacerváty = zkumavky Přírody
6. Gigantický inkubátor Superbakterií.
7 .  Galaktický  rozsévač  Života .  
8 .   Oživení   dalších   planet  .  
9 . Příchod malinkých kolonistů.
10. Významnost Měsíce pro Život
11 .  Biogenetické   katastrofy .  
12 .  Mimozemské   civilizace .  

 

1.  ZÁHADY   BIOGENEZE  

Poslední výzkumy dokazují, že se Život na Zemi objevil již před necelými 4 miliardami let - prakticky hned vzápětí, jakmile vychladla a nastaly zde podmínky vhodné pro jeho existenci. Velice dlouho pak setrvával na primitivní úrovni jednobuněčných Archebakterií a teprve asi před 3/4 miliardou let vznikly mnohobuněčné organismy. Potom už nastal bouřlivý rozmach biosféry, Život se rozvíjel čímdál rychleji - včetně dneška .

Tato fakta však nastolují dvojici problémů : Jak to, že cesta biogeneze od jednobuněčných k mnohobuněčným organismům trvala více než 3 miliardy let - zatímco ke vzniku prvních buněk stačilo pouhých několik set milionů let (příliš brzy potom, co Prazemě zchladla a utvořil se na ní praoceán) ?
Vždyť přece pravděpodobnost je právě opačná : živá buňka je ohromně složitá biochemická továrna (ba spíše celá korporace), jejíž vytvoření vyžaduje úžasně komplikovanou souhru okolností a nesmírný čas - zatímco seskupení mnoha buněk v kolonie a jejich diferenciace a specializace v organismus je pak už mnohem snadnější .

Nebo snad Život na Zemi vytvořila nějaká vyšší moc (Bůh, mimozemšťani, ...) ?  Ale pročpak by nejdříve spěchal/i s utvořením prvních bakterií hned jakmile zde nastaly vhodné podmínky pro jejich přežití - a potom dlouhé 3 miliadry let čekal/i s další etapou biogeneze . Načež pak všeliké formy mnohobuněčných organismů chrlil/i už jako na běžícím pásu...   Což nesvědčí o projevu nějaké vyšší inteligence .

A vysvětlovat hned každou záhadu Pánbíčkem nebo Ufony taky není vědecké  - k problémům :

Jak je možné, že se Život na Zemi objevil tak neuvěřitelně brzy po jejím vzniku ?  a   Proč biogeneze čekala s vytvořením mnohobuněčných organismů tak neuvěřitelně dlouho ; a potom zas tak neuvěřitelně rychle pokračovala ?
   - je třeba přistupovat racionálně.

Už dávno byla vyslovena hypotéza Panspermie : Život na Zemi nevznikl, ale byl na ni přinesen z Vesmíru. To by vysvětlovalo první problém : spóry Života se šířily kosmickým prostorem neseny tlakem záření, dopadaly i na Prazemi ; a sotva se na ní vytvořily vhodné životní podmínky, začaly se zde rozmnožovat  a utvořily biosféru .

Ovšem pak se přišlo na to, že Vesmír je plný pronikavého kosmického záření, které všechny formy Života ničí. Také vesmírný mráz a vakuum jsou se životem neslučitelné : spóry by tu cestu, dlouhou miliony až miliardy let, nemohly přežít .
A byla zde i logická chyba : přece tlak záření ze Slunce směřuje ven ze Sluneční soustavy - takže by ty zárodky Života naopak odháněl pryč . A v dávných dobách bylo sluneční záření a zejména Sluneční Vítr (proud nejrůznějších částic, letících ze Slunce) mnohem silnější, než dnes - což by zcela znemožnilo jakýmkoliv zárodkům proniknout dovnitř Sluneční soustavy. (To by koneckonců už ani nevadilo, poněvadž by stejně byly všechny mrtvé ; vražedná sluneční radiace a kosmické záření byly tehdy také podstatně intenzivnější.)

Uvažovalo se tedy, že Život se sem dostal uvnitř komet a meteoritů, kde by mohl být chráněn před ničivým zářením. Jenže vzhledem ke strašné pronikavosti některých jeho složek je taková ochrana při předlouhých mezihvězdných cestách naprosto nedostatečná . A jakpak by se do meteoritů nebo komet dostal - vzniknout na nich nemohl, neboť tam není voda v kapalném skupenství .  Odkud by potom přišel - kdepak je to prapůvodní místo zrození Života ?

Ve Vesmíru sice už bylo nalezeno množství nejrůznějších organických látek, stavebních kamenů Života, které vznikly náhodným seskupováním atomů (podporovaným UV-zářením a pod.) . Jenže nikde v kosmickém prostoru nemůže býti nezbytná podmínka biogeneze : kapalná voda . Většinou tam vládne kosmický mráz -270°C, takže voda je v pevném skupenství, znemožňujícím biochemické reakce. A v místech teplejších je zase voda ve formě páry, což také neumožňuje životní procesy .

 

2. PROČ NA ZEMI NEVZNIKL ŽIVOT 

Pouhým náhodným sdružováním atomů a molekul ve vesmírných mlhovinách, kometách či meteoritech - ani v pozemských praoceánech - by natolik složitý systém, jako je živá buňka, sotva mohl vzniknout (stejně jako se z jednotlivých stavebních kamenů sama od sebe nepostaví žádná budova) .
Představme si obrovskou hromadu všemožného stavebního materiálu - cihel, trámů, plechů, trubek atd. - nad kterou zuří bouře a bijí blesky. Vzduchové víry zvedají jednotlivé stavební kameny, písek a cement, déšť to zalévá, vítr všelijak promíchává - až po nějaké době to stojí veliká biochemická továrna. Ze želez navzájem o sebe otřískávaných tornádo smontuje složité stroje a reaktory, z trubek svařovaných údery blesků vznikne složitá potrubní síť, kusy tašek pokryjí střechu (jsouce přibíjeny hřebíky náhodně vrhanými větrem), úlomky skla (tavené blesky) zasklí okna, a tak dále (ad absurdum)...
A jsou-li v té původní hromadě ještě i plechovky barvy, pak náhodným rozstřikováním poryvy větru se na frontální stěně utvoří nápis (ozdobený květinovými girlandami) :  ŽIVÁ BUŇKA .

Lze vůbec takové absurditě uvěřit ?   Samozřejmě opačný proces je snadný : z fungující biochemické továrny může tornádo, bouře a blesky udělat hromadu stavebních součástí - jenže naopak to asi nepůjde .  Ani sebezuřivější bouře za sebedelší dobu nedokáže ze sebevětší skládky stavebnin postavit třeba jen veřejný hajzlík...  Ba právě naopak : udělá z toho ještě chaotičtější šrotiště .

Takže všelijaké teorie z minulého století, že na Zemi vznikly živé buňky bouřemi v praoceánech a blesky v praatmosféře, se ukazují býti jen fantastickými spekulacemi. Bylo sice experimentálně dokázáno, že tak mohou vznikat některé organické sloučeniny, jednoduché stavební to kameny Života - jenže od nich ke složité fungující biochemické "továrně" takovýmto způsobem cesta nevede .

Ruský vědec Oparin se před sto lety pokusil tuto propast překlenout teorií t.zv. Koacervátů . Vycházel ze skutečnosti, že buňka uvnitř obsahuje roztoky organických látek  a na povrchu hydrofobní lipidovou membránu. A organické sloučeniny i lipidy byly obsaženy v praoceánech už krátce po vzniku Země : zčásti byly přineseny z Vesmíru kometami, zčásti vznikly v praatmosféře bouřemi a blesky, UV-zářením i jinými reakcemi .
Tak se utvořila t.zv. Prapolévka v teplých zálivech prahorních moří : roztoky nejrůznějších organických látek s vrstvičkami lipidů (látek tukové povahy, odpuzujících vodu) nahoře. Příboj a bouře rozstřikovaly vodu na drobné kapénky, na jejichž povrchu lipidy utvořily blanku - tak vznikly Koacerváty :
    Obrázek 1.: Schema Koacervátu :

 Obr.1.: Schema Koacervátu
 

Měly už strukturu podobnou živé buňce : uvnitř pod membránou byl komplexní roztok, v němž probíhaly všemožné chemické reakce, ovlivňované též UV-zářením i jinými fyzikálními vlivy . Stávaly se čímdál složitější a koordinovanější, až se kvantitativní změny převrátily ve změnu kvalitativní : vyvinul se z toho Život...

JENŽE : při důkladnějším prozkoumání se ukáže, že pravý opak je pravdou . Totiž takto nemohly vzniknout žádné Koacerváty - a tím méně živé buňky - nýbrž nanejvýš mléko (t.j. emulze). Když totiž protřepáváme roztok organicých látek s lipidy (třeba tuky) na povrchu, vznikne nám směs drobných tukových kapének rozptýlených v tekutině (emulze) - jako u mléka .
    Viz Obrázek 2.: "AntiKoacerváty" :

 Obr.2.: AntiKoacerváty
 

Takže i ty proslulé Oparinovy koacerváty se ukazují býti jenom nereálnou spekulací ...

Nemůžeme zde vykládat všechny teorie a omyly z minulého století - pouze shrňme, že ani jedna nedokáže bezesporně vysvětlit vznik Života : ani na Zemi, ani ve Vesmíru . Máme tedy propadnout agnostické skepsi  - anebo v novém století vypracovat i novou Biogenezi ?
Jestli Život nepochází ze Země ani z Vesmíru - odkud tedy ?   Mohou existovat místa, kde jsou podmínky pro vznik Života mnohem lepší, než na Zemi, nemluvě už o vražedném Kosmu ?

 

3.  NADĚJNÍ PLYNNÍ OBŘI  

Ano (!) - můžeme je dokonce i vidět (i když jsou zatím vědeckému zkoumání nepřístupná). Místa, která jakoby sama Příroda předurčila k tomu, být ideálními inkubátory Života :  Plynní Obři (Gas Giants = GG).   V naší Sluneční soustavě jsou to planety Jupiter a Saturn .
To však neznamená, že pozemský život pochází právě z Jupitera či Saturna - ty jsou stejně staré jako Země, takže Život by tam měl stejný nedostatek času ke svému vzniku . Avšak v Kosmu existuje množství Plynných Obrů mnohem starších nežli naše planeta ; už jich byly objeveny u blízkých hvězd stovky a každým rokem jsou nalézány další. Astronomové soudí, že v naší Galaxii je Plynných Obrů řádově 100 miliard (1011)  a většina jich je mnohonásobně starší než Země.

Pro vysvětlení se musíme vrátit až ke vzniku hvězd . Jejich první generace se utvořily po vychladnutí prvotní vesmírné materie, tvořené cca 80 % Vodíku a 20 % Hélia. Podle astrofyzikálního Jeansova kriteria se z takovýchto lehkých plynů nemohla utvořit menší tělesa - jako třeba planety - ale výhradně obrovité shluky : prahvězdy, stokrát větší než naše Slunce.
Uvnitř byl také mnohem vyšší tlak a teplota než ve Slunci, takže i termonukleární reakce tam probíhaly mnohem intenzivněji. Obří prahvězdy proto "žily" mnohem bouřlivěji a kratšeji než Slunce a po několika stovkách milionů let vybuchovaly jako supernovy. Většina jejich hmoty se přitom rozlétla do okolí (zbyly jenom nepatrné pozůstatky).

Důležitá přitom byla skutečnost, že se tak do Vesmíru dostaly těžší prvky, které se v prahvězdách vytvořily termonukleárními reakcemi z původního Vodíku a Hélia : zejména Uhlík, Dusík, Kyslík, Sodík, atd...   Z takto obohaceného materiálu se podle Jeansova kriteria již mohla vytvořit i menší tělesa : hvězdy už "pouze" několikanásobně větší než Slunce a obří planety (jako Jupiter). Poněvadž těch těžších prvků bylo stále ještě málo, tvořily první planety převážně plyny.
Plynní Obři se tak začali vytvářet již ve 2. hvězdné generaci, pouhých několik set milionů let po vzniku galaxií . Malé pevné planety podobné Zemi tehdy ještě nemohly vzniknout - k tomu bylo dosud příliš málo těžších prvků (Křemíku, Vápníku, Hliníku, Síry, Fosforu a j.). Proto nejstaršími planetami v Kosmu (o alespoň deset miliard let více, nežli Země) jsou právě Plynní Obři (GG). A těch je samozřejmě také nejvíce, protože vznikají snadněji a po delší dobu .

Hvězdy 2. generace byly již menší, než první, a termonukleární reakce v nich probíhaly klidněji a déle - zanikly až po několika miliardách let jako Novy. Během života se v nich syntezovalo více těžších prvků a kovů ; výbuchy nov obohatily Vesmír prakticky už všemi prvky Mendělejevovy soustavy .
Pozdější generace (kam patří už i naše Sluneční soustava) tedy měly k dispozici dostatek těžkých prvků, aby mohly vedle těch GG vznikat i malé pevné planety, jako Země . Hvězdy dalších generací už nejsou příliš velké (naše Slunce dokonce astronomové nazývají žlutým trpaslíkem ) a termojaderné reakce v nich probíhají velice pomalu a poklidně (vlastně jen doutnají), takže vydrží zářit až 10 miliard (1010) let - což bohatě stačí na vývoj Života .

Ne však na jeho vznik !  Ten je tak nesmírně komplikovaný a obtížný, že vyžaduje podstatně delší dobu. A tu mu mohou poskytnout pouze ti prastaří Plynní Obři, s nimiž se Země nemůže ani srovnávat .
Ale co životní podmínky ?   I ty jsou na GG kupodivu mnohem lepší (!) než na Zemi - arci podmínky pro vzniknutí Života , nikoliv pro jeho nejvyvinutější formy, včetně nás . (I když to vypadá naopak nepříznivěji : přece tam není žádný pevný povrch ani hydrosféra, ale drtivá gravitace i atmosférický tlak, superhustá a jedovatá atmosféra bez kyslíku - člověk by na GG nepřežil ani minutu.)   Ovšem ty prvotní vznikající prabakterie potřebovaly diametrálně odlišné životní podmínky, oproti nám.


Hlavní částí GG je mocný plynový obal 10x tlustší než celá Zeměkoule (více než 100 tisíc kilometrů) - proto se mu také říká Plynný Obr . Uvnitř je relativně malé - cca 10 tisíc kilometrů, řádově o velikosti Země - pevné a žhavé (asi 5 000 °C) jádro. Tvoří je těžké prvky (snad i kovový vodík), které se svou velkou specifickou vahou propadly dospod. Neobyčejně hustá atmosféra je tvořena především Vodíkem, uhlovodíky a plynnými sloučeninami lehkých prvků ; volný Kyslík samozřejmě chybí, neboť jakožto velmi reaktivní plyn se tam vyskytuje pouze ve sloučeninách (kde je Vodík, tam ovšem nemůže být volný Kyslík).

Absence Kyslíku - pro vyšší formy Života letální - však byla nutnou podmínkou pro existenci složitých organických látek, nezbytných pro biogenezi . (V kyslíkaté atmosféře by se totiž postupně zoxidovaly až na jednoduché anorganické kysličníky H2O, CO2, NO2, SO2  apod.)
Množství organických sloučenin je dokonce starších než sám GG : dostal je už při svém vzniku z pramlhoviny. Začaly se totiž vytvářet v molekulárních mračnech a mlhovinách již dávno před vznikem planet. Prakticky vzápětí po vyrobení lehkých prvků v prahvězdách 1. generace se jejich atomy mezi sebou náhodně spojovaly, kombinovaly a na prachových zrníčkách polymerovaly. Zdrojem energie pro tyto komplexní chemické reakce bylo silné UV-záření prvních obřích hvězd (a možná i některé složky Kosmického záření).

Tyto procesy byly samozřejmě velmi pomalé a nedokonalé, nicméně za ohromné eóny let se v mlhovinách nahromadily veliké zásoby nejrůznějších organických látek (jak bylo zjištěno už v minulém století). A když později z mlhovin vznikaly planetární soustavy, Plynní Obři (kterých vzniklo nejvíce) tyto zásoby stavebního materiálu pro biogenezi získali do vínku.

Do pozdějších planet zemského typu se primordiální organické sloučeniny těžko mohly dostat, poněvadž tuhé planety vznikaly "horkou" cestou : srážením a slepováním velikých planetesimál, přičenž se jejich velká kinetická (pohybová) i potenciální (gravitační) energie měnila v teplo. Z výpočtů plyne, že tyto malé pevné planety se při vzniku zahřály na teploty přes 1000 °C , o čemž svědčí též přetavení hornin, ze kterých jsou složeny. Země a jí podobná tělesa byla tedy na počátku tak žhavá, že to sotva některá primordiální organická sloučenina mohla vydržet : došlo k tepelnému rozkladu na jednodušší anorganické látky.

Později, až planety zemského typu vychladly, se začaly syntetizovat nové organické sloučeniny (v praatmosféře za podpory blesků, v praoceánech UV zářením) ; ovšem nebylo jich už příliš mnoho. Něco ještě z Vesmíru přinesly meteority a zvláště komety - které se tvořily "studenou" cestou jako GG, takže získaly ten primordiální materiál. Jenže při průletu atmosférou se třením vzduchu také rozžhavily a z těch organických látek toho mnoho nezbylo.
Země a jí podobné planety tedy byly na stavební materiál pro biogenezi značně chudé .

 

4. MILIONKRÁT PRAVDĚPODOBNĚJŠÍ TEORIE GGG

Zato Plynní Obři dostali ohromné množství původních vesmírných organických látek již při svém zrození . Vznikli totiž naopak "studenou" cestou, kondenzací vychladlé protoplanetární mlhoviny (podobně, jako vzniká třeba dešťový mrak z vodní páry). Rozežhavilo se pouze jejich malé pevné jádro, zatímco rozsáhlý plynný obal se příliš nezahřál : malá kinetická a gravitační energie plynů, které jej vytvořily, ho nestačila rozpálit .
Primordiální organické sloučeniny, vytvářené v mlhovinách dávno před vznikem planet, se tedy dostaly do GG v takřka neztenčeném množství. A to bylo obrovskou podporou tamní biogeneze od prvopočátku (na rozdíl od pevných planet Zemského typu).

Také další novosyntéza organických látek probíhala na GG mnohem masivněji : díky tisíckrát hustší atmosféře tam i všechny chemické (a biochemické) reakce probíhaly tisíckrát intenzivněji (jak známo, je rychlost reakcí v plynech úměrná tlaku). A pomáhaly i podstatně silnější bouře a blesky, vyvolávané mocnějšími pohyby atmosféry, jejíž spodní část je zahřívána žhavým jádrem na teplotu několika tisíc stupňů, zatímco horní vrstvy jsou ochlazovány mrazivou kosmickou prázdnotou (pod -200°C). To způsobuje silné konvektivní proudění plynů ; tření vzduchových mas o sebe pak indukuje vysoké elektrostatické náboje, stakilometrové blesky a nepřetržité bouřlivé efekty - v míře na Zemi nevídané.
(Třeba na Jupiteru zaznamenaly kosmické sondy bouře a blesky tisíckrát silnější, než na Zemi, a skoro nikdy neustávající . I proslulá Velká Rudá skvrna Jupitera se považuje za obrovitý bouřkový cyklón, rozsáhlejší než celá Země, a trvající už stovky let...)


Krátce shrňme : organických látek bylo na GG nesrovnatelně více, než kdy na Zemi ; též jejich syntetizování je mnohonásobně intenzivnější . A také životní prostor pro biogenezi je tam podstatně rozsáhlejší (vhodné podmínky jsou tam, kde je voda v kapalném stavu, t.j. mezi 0 - 100 °C) . Na GG sice hydrosféra není, ale jejich atmosféra je v některých místech tak vlhká a hustá, že je podobná téměř kapalině. Nahoře sice panuje kosmický mráz a dole je žhavé jádro - ale mezi tím je samozřejmě celá škála různých teplot  a zvláště široká oblast mezi kýženými 0 - 100 °C : Zóna Života , kde může probíhat biogeneze.

Na Zemi je biosféra tlustá řádově 10 kilometrů - od mořských hlubin, po horská úbočí . Plynní Obři mají obal silný asi téměř 100 tisíc kilometrů ; zóna života, která zaujímá jeho menší část, je proto alespoň stokrát tlustší, než na planetách zemského typu. Povrch GG je asi stonásobně rozsáhlejší, nežli planet podobných Zemi - tudíž celkový objem životního prostředí je tam cca 10 000 krát větší !   A tolikráte větší je také pravděpodobnost tamního vzniku Života .

Nebo ne ?   Zapoměli jsme totiž ještě na další faktory : musíme to číslo dále vynásobit téměř stem - tolikrát je totiž větší koncentrace organických látek (materiálu biogeneze) v superhustém obalu GG než na Prazemi. A ještě více než desetkrát - tolikrát více času měla totiž biogeneze na GG, nežli na Zemi. Zde to bylo jenom několik set milionů let (jak jsme uvedli na začátku), zatímco nejstarší GG poskytly vývoji více než 10 miliard let. Plynoví Obři v galaxiích jsou o generaci starší, než planety Zemského typu, takže i vyvinutější .

Shrnuto a podtrženo : vznik života na Plynných Obrech je asi 10 miliónkrát pravděpodobnější, nežli na Zemi .            
A tak novou teorii vzniku Života nazveme GGG = Geneze in Gas Giants (Zrod života v Plynných Obrech) resp. 3G-teorie.      

V dalším výkladu se zase musíme vrátit k těm vykřičeným Koacervátům, jejichž vznik na Zemi jsme předtím vyloučili . Však na Plynných Obrech hrají kardinální roli, přestože tam není žádná kapalná voda. Nebo snad právě proto : veškerá voda se tam totiž vyskytuje ve formě mlhy nebo páry. Ta je ve spodních horkých vrstvách přehřátá, ale nahoře v chladných oblastech, kam je zanesena stoupavými vzdušnými proudy, začne kondenzovat (podobně, jako se na Zemi z vodních par vytvářejí kapičky v mracích).
Na Zemi jako kondenzační jádra figurují drobné prachové částice, které však na GG nejsou : tam se už dávno všechny těžší částečky díky obrovské přitažlivosti propadly do žhavého jádra. A v atmosféře zůstaly jenom lehké plyny.

Vlastně ještě něco navíc : organické látky, jejichž plymery se mohou navzájem splétat v chuchvalce. Vlastně jen chuchvalečky, protože tamní zuřivé bouře nedovolí, aby příliš narostly a rozcupují je na menší kousky. Však tím lépe mohou fungovat jako kondenzační jádra pro vodní páry : shluky hydrofilních organických makromolukul se tak stávají centry malých kapének vody - vlastně chemických roztoků, poněvadž se v nich hned rozpouštějí další látky v atmosféře obsažené.
A tamní hydrofobní sloučeniny (třeba lipidy), které nemohou proniknout dovnitř kapénky, pokryjí aspoň její povrch a vytvoří na něm blanku (jako olej na vodě). Molekuly těchto membrán jsou svými hydrofilními konci obráceny dovnitř, zatímco hydrofobní "těla" vytvářejí izolační povrchové vrstvy.

Konečně tak na GG dostáváme ty kýžené Koacerváty (které bychom na Zemi marně hledali) : malé vodní kapénky s organickými sloučeninami uvnitř a s lipidovou membránou na povrchu !  Volně se vznášejí v husté atmosféře, hnané větry ; ty příliš veliké jsou v bouřlivé atmosféře rozcupovány na menší, malé se zase mohou slévati ve větší . Když je vzdušné proudy zavanou zase dolů do teplejších a sušších oblastí, chrání jejich povrchová blána vnitřek před vypařováním. Kapénky bez lipidové membrány tam totiž vyschnou a organické látky v nich jsou rozptýleny větrem, takže nedokonalé koacerváty zaniksjí.

Naproti tomu úplné Koacerváty ty suché oblasti dokážou překonat - tak dochází k prvotnímu přírodnímu výběru : pouze plnohodnotné Koacerváty s ochrannou lipidovou membránou mohou "přežít" sucho . A proto jich také přibývá na úkor těch méněcenných bez membrány, které nevydrží a jejichž pozůstatky potom poslouží jako materiál pro vytváření dokonalejších .

Mocná proudění neustále promíchávají plynný obal a přemisťují kapénky do různých oblastí teplých i studených, suchých i vlhkých. A kapénky nejrůznějších druhů a složení přitom masově vznikají a zanikají, přičemž těch odolných méně zaniká než vzniká, zatímco u méně kvalitních je tomu naopak. Ty proto nakonec téměř vymizí a skoro všechny organické látky a voda se přesunou do lepších Koacervátů, v nichž jsou nejstabilizovanější .

Na této prebiotické úrovni se ovšem jedná o čistě fyzikální děje - nikoliv o nějaký "boj o život": ty kapénky o materiál nesoupeří, nejsou ještě živé . Je to první předstupeň Darwinovského výběru : nejkvalitnější Koacerváty v GG převládají a soustřeďují v sobě podstatnou většinu stavebního materiálu biogeneze .

A není ho málo : přece Plynný Obr je mnohasetkrát hmotnější než Země a 90 % z něj tvoří právě plynný obal. Zóna života v něm sice zaujímá jen malý zlomek, nicméně celková její hmotnost je aspoň 10 krát větší, než hmotnost celé Země, což je asi miliardkrát více, nežli hmotnost veškeré naší biosféry !  A počet koacervátů při jejich průměrné hmotnosti zlomku gramu tam dosahuje řádově kvintiliónu (1030).
V celé Galaxii, obsahující stovky miliard GG pak byl jejich počet ještě stomiliardkrát větší : 100 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000, t.j. 1041.  A ve viditelném Kosmu, zahrnujícím stovky miliard podobných galaxií - tedy celkem asi 10 000 trilionů GG - ještě tolikanásobně vyšší (t.j. cca 1052) ; nemluvě o tom, že celý Vesmír je nekonečný, takže i tato čísla vzrůstají k nekonečnu...

Toto byl tedy počet miniaturních biochemických laboratoří, v nichž Příroda činila (po dlouhé miliardy let) neustálé pokusy o vznik Života. V každé byl trochu jiný obsah organických sloučenin  a probíhaly tam odlišné reakce. Dovnitř i ven difundovaly nejrůznější látky, mnohé membrány byly průlinčité i pro velké makromolekuly, některé mohly být pórovité...   A kolem se měnila teplota, tlak, elektrická pole  i jiné fyzikální a chemické vlivy, takže biogeneze měla nesmírně širokou škálu prostředků . Můžeme se pak divit, že posléze někde (ovšemže primárně na GG !) v Kosmu dosáhla úspěchu : vzniku Života ?
A že to bylo náhodou právě v naší Galaxii, je špatně položená otázka : tu galaxii, kde se to nakonec povedlo (a biogeneze pak vytvořila i nás)  právě proto nazýváme naší !  (I kdyby k biogenezi vedoucí k našincům došlo náhodou v úplně jiné galaxii, jiné sluneční soustavě a na jiné planetě - stejně bychom je nazvali "naše Galaxie", "naše Slunce" a "naše rodná Země".)

A když uvážíme, že Vesmír je nekonečný (jak dokazuje nejmodernější kosmogonie), tak obsahuje také nekonečné množství galaxií, hvězd, plynových obrů a planet podobných Zemi (ba i úplně stejných). Každá, i sebemenší, pravděpodobnost biogeneze - a vzniku laskavého čtenáře - se tak znásobí nekonečnem. A poněvadž z matematické logiky je známo, že jakkoli malé číslo vynásobené nekonečnem se stává též nekonečným - tak i ten nejskeptičtější odpůrce spontánní biogeneze, prohlašující ji za zanedbatelně nepravděpodobnou, musí dojít k závěru, že v nekonečném Vesmíru je naopak nekonečně veliká . Tedy vznik Života je naprosto jistý - a dokonce se nekonečněkráte opakující...
Naše biosféra (včetně laskavých čtenářů) má tudíž v nezměrných kosmických prostorách nekonečné množství duplikátů ; a nejen duplikátů : také nestejných i úplně odlišných forem života . Vesmír tedy obsahuje nekonečné množství všemožných biosfér (včetně nejrůznějších mimozemských civilizací) - ovšem ve vzdálenostech tak obrovských, že jsou pro nás nejenom nedostupné, nýbrž i zcela nepředstavitelné .

 

5. multiKOACERVÁTY = ZKUMAVKY PŘÍRODY

Koacerváty samozřejmě nezůstaly v původní primitivní formě, ale postupně se zdokonalovaly. Procesem podobným vznikání ledových krup se vytvářely i vícevrstevné koacerváty (jako slupky cibule) - nazveme je MultiKoacerváty = MK .

Viz Obrázek 3.: Vznik MultiKoacervátu :

 Obr.3.: Vznik MultiKoacervátu
 

Na povrchovou lipidovou blanku primárního Koacervátu se mohly nalepit další organické molekuly (hydrofobními konci, kdežto jejich hydrofilní části trčely ven a působily pak jako další kondenzační centra). Koacerváty, neustále uchvacovány nejrůznějšími atmosférickými proudy, mohou být vyneseny nahoru do chladnějších a vlhčích oblastí. Tam se na nich (jakožto kondenzačních jádrech) sráží vodní pára, takže vznikne malá kapénka s koacervátem uprostřed . Ta potom absorbuje hydrofilní látky z okolí, čímž se stane roztokem, ve kterém pak probíhají nejrůznější chemické reakce.
Jiné větry zase mohou tuto "mikrozkumavku" zanésti do teplejších a sušších oblastí, kde se na povrchu mohou zachytit i hydrofobní molekuly. Kapénka pak jimi může být zcela obalena jako membránou, popřípadě tam mohou zůstat póry či trhliny.

A když v nejsušších oblastech dojde k vysychání - a tedy snižování objemu kapénky - blány se zkrabatí a pokroutí. Vznikne tak (m.j. též osmózou) vrásčitá struktura záhybů, kanálků a pórů, mezi mnoha membránami MK. Jimi pak mohou prosakovat až proudit reagující roztoky, též v závislosti na koncentraci a mocných elektrických polích GG (efekt elektroforézy).   Multistruktury koacervátu také mohou sloužit jako podklad pro polymeraci : v některých oblastech na nich může docházet k navazování řetězců makromolekul a vytváření všelijakých polymerů .

Takové procesy multikoacervace se jistě mnohokráte opakují, poněvadž bouřlivá atmosféra GG těmi MK neustále cloumá a přemisťuje do míst s nejrozličnějšími fyzikálními a chemickými podmínkami. Vznikají i velmi složité MK s desítkami, stovkami a tisíci nejrůznějších membrán a vrstev - kapalných, lipidových i polymerových. A samozřejmě nejsou všechny dokonale hladké a koncentrické, nýbrž všelijak zkrabacené či slepené, vytvářejíce komplikované vnitřní struktury mezistěn, pórů, kanálků a vakuol - kde se absorbují, proudí a reagují nejrůznější organické sloučeniny . V tisících a statisících "nanoreaktorech" tam pak probíhá nespočetné množství nejroztodivnějších chemických a fyzikálních procesů...

A takových Multikoacervátů jsou v GG kvintiliony ; v nekonečném Vesmíru pak ovšem nekonečno. Je tedy jisté, že někde nakonec musely fyzikální a chemické reakce přejít až v biochemické . Postupným narůstáním multikoacervátu a nabalováním bezpočtu dalších vrstviček, jejich překrýváním, deformacemi a krabacením se vytvářely jakési předstupně endoplazmatického retikula, nezbytného pro biochemické procesy v živé buňce.
Něco takového by ovšem v pozemských praoceánech nebylo možné - pouze na GG probíhá multikoacervace , z níž pochází vnitřní struktura protobuněk .

Na Obrázku 4. je v průřezu   Složitý Multikoacervát :

 Obr.4.: Složitý Multikoacervát
 

Samozřejmě drtivá většina MK se až v živou buňku nevyvine - nicméně vzhledem k jejich ohromnému počtu (1041 v galaxii a nekonečnu v celém Vesmíru) - a více než deseti miliardám let času - se to aspoň některému podařilo. (Stačilo jedinému z toho nesmírného počtu a díky kardinální vlastnosti Života - rozmnožování - jich záhy byly myriády.)
Takto a ne jinak patrně vznikala komplikovaná vnitřní struktura buňky - ty jednoduché Oparinovy koacerváty by na její vznik naprosto nestačily. Ani žádným protřepáváním prebiotické "polévky" v zemských praoceánech bouřemi a příbojem  se tak složité prostorové uspořádání nemohlo utvořit (tím by se tak leda ty koacerváty rozbily na kusy).

Také na GG zuřivé bouře rozcupovaly některé MK, které narostly do příliš velkých rozměrů, na menší. To však bylo pro biogenezi spíše k užitku : pravděpodobnost úspěšných pokusů je zajisté větší u tisíce milimetrových MK, než u jediného centimetrového . Naopak se MK mohou také všelijak spojovat, slepovat a konjugovat ; někdy zas vyměňovat i různé makromolekuly.
Procesy v nich jsou také ovlivňovány ultrasilnými elektrickými poli v GG (tisíckrát silnějšími než na Zemi díky neustávající bouřkové aktivitě), které ovlivňují přesuny elektricky nabitých iontů. Taktéž membrány uvnitř se mohou elektrickými poli a jinými vlivy všelijak deformovat a formovat do nejrůznějších struktur, což umožňuje oddělené a specifické reakce. A gigantické blesky vysílají silné UV záření, které ionizuje, radikalizuje (excituje) nebo štěpí makromolekuly  a dodává energii pro endotermní reakce .

Výsledkem byla takřka nepřeberná variabilita fyzikálních, chemických a biochemických procesů, všemožně se kombinujících a pokračujících po nesmírně dlouhý čas . Docházelo k nim na všech GG v Kosmu, poněvadž v úplně každém existuje oblast příznivých teplot mezi  0 - 100 °C  nezávisle na vzdálenosti od své mateřské hvězdy. Obal každého je totiž uvnitř ohříván žhavým jádrem a na povrchu ochlazován kosmickým mrazem.
(U těch GG, které jsou příliš blízko svého slunce, aspoň na odvráceném povrchu, poněvadž taková blízkost díky velkým slapovým silám vyvolá vázanou rotaci, při které blízká planeta přivrací ke slunci stále stejnou stranu, zatímco opačná je neustále odvrácena do mrazivého kosmu.)
A mezi tím je široká oblast mírných teplot (zóna Života), vhodných pro biogenezi, jak už jsme uváděli . Před kosmickým zářením, nebezpečnou sluneční radiací resp. UV-zářením je vnitřek GG chráněn superhustou, tlustou a silně ionizovanou atmosférou i velmi silným magnetickým polem (tato ochrana je nesrovnatelně účinnější, než na Zemi s jejím řídkým ovzduším a slabým magnetickým polem).

Naproti tomu na Zemi a podobných planetách jsou teploty podstatně závislé na jejich vzdálenosti od Slunce. Kdyby Země byla jen o čtvrtinu dále, došlo by zde k totálnímu zalednění (permanentní doba ledová), které by život znemožnilo - jako na Marsu. Naopak přiblížení o třetinu by vyvolalo takové přehřátí a masivní skleníkový efekt, že veškerá voda by se vypařila a planeta by se změnila ve žhavou poušť (jako na Venuši).
Navíc ještě většina planet zemského typu má pro Život nevhodné chemické složení : viz nedostatek vody na Marsu a nadbytek kyseliny sírové na Venuši .

Ze solidních odhadů vyplývá, že vhodné klimatické i chemické podmínky pro biogenezi má snad 1 z tisíce planet zemského typu (v Galaktickém měřítku jsou jich ovšem miliony). Avšak co se týče Plynných Obrů, najde se vhodná zóna Života na úplně každém z nich (t.zn. v Galaxii stovky miliard) !  Takže je nazvěme obřími vesmírnými  INKUBÁTORY  ŽIVOTA  (konkrétně Prabakterií).

Také chemické složení živé hmoty více připomíná složení Plynného Obra (jeho atmosféry), než složení planety, kterou obýváme -
              - tedy   Život je původem mimozemský !
(Ovšem nepřinesly ho sem nějaké UFO, nýbrž něco mnohem, mnohem většího...)

Nicméně pravděpodobnost vzniku tak nesmírně komplikovaného systému, jako je živá buňka je i v galaktickém měřítku nepatrná, takže se nedá očekávat, že by se zopakoval vícekrát (asi jsme v naší Galaxii jediní a jedineční - tím více si však musíme vážit jeden druhého i všech ostatních forem Života dohromady).

Nestačí, aby živá buňka pouze vznikla a byla schopná homeostázy a metabolismu ; musí umět také opravovat ustavičné poruchy, k nimž nevyhnutelně dochází jak při komplikovaných vnitřních procesech, tak působením z okolí - jinak bídně a marně zahyne.
Neméně důležitá je i schopnost rozmnožování , aby v případě zániku po ní zůstali pokračovatelé rodu. Žádná buňka totiž nesetrvá v přívětivé zóně života navěky : ustavičné atmosférické proudění ji dříve nebo později zanese též do Zón Smrti : dolů ke žhavému jádru, kde se upeče, nebo nahoru do studené periférie, kde umrzne.

Vývoj tedy podporoval autoreparaci a autoreplikaci buněk - ty, které toho nebyly schopny, prostě vyhynuly. Ještě úspěšnější byly buňky, jež při vysychání nebo mrznutí dokázaly vytvářet spóry ; díky nim přežít extrémně nepříznivé podmínky  a po návratu do zóny života se vzpamatovat.
Návrat ze zóny smrti je jistý, protože dole (poblíž pekla) se vzduchový proud ohřeje a začne stoupat zase nahoru ; naopak nahoře, blízko mrazivého kosmu (ve 2. zóně smrti), se ochladí a začne zas klesat dolů  - přitom s sebou samozřejmě unáší též spóry.

Prabakterie tak stále cirkulovaly mezi zónou života, kde se krmily, opravovaly a rozmnožovaly ; a zónami smrti, kde spórovaly a někdy přežívaly, jindy (většinou) hynuly. Nikdo je však nezabíjel, neboť byly první a neexistoval ještě žádný boj o život : potravy v obří planetě byl totiž nadbytek. Jednak ty prvotní organické látky, dále primitivní Koacerváty (jež lze považovat za jakési potravinové konzervy) a hlavně pozůstatky jejich kolegů, kteří měli smůlu a nepřežili Zóny smrti. Těch bylo vždy mnohem více, nežli přeživších, takže ti zbylí nikdy nepoznali nouzi o potravu.
A tak prabakterie žraly, rostly a rozmnožovaly se naprosto bezuzdně, až zaplnily celou zónu života a jejich spóry pak značné části zón smrti . Jedinými regulátory počtu prabakterií byl žár a mráz (další vlivy, třeba blesky či záření, byly už zanedbatelné).

 

6. GIGANTICKÝ INKUBÁTOR SUPERBAKTERIÍ

Ovšem buňky vylučují také odpadní produkty metabolismu, které zamořují okolní prostředí a mohou je otrávit. Na Zemi takové znečištění životního prostředí exkrementy nakonec zastaví exponenciální rozrůstání bakteriální kolonie . Ale ne na GG : tam je prostředí neustále promícháváno silným atmosférickým prouděním, které odnáší toxické látky a přináší čerstvé látky. Ustavičné bouře a zuřivé větry zde permanentně pročišťují biosféru - tedy to pekelné klima GG primitivnímu životu vlastně prospívá !
Jako gigantická "spalovna odpadu" zde působí to žhavé jádro Plynného Obra, veliké jako celá Zeměkoule. V jeho blízkosti se veškeré toxické látky, exkrementy a polutanty tepelně rozloží a zlikvidují. A do této zóny očistného ohně se působením intenzivního proudění a promíchávání dostane postupně veškerý odpad...

Podstatnou potíž však pro ty prabakterie na GG představovala omezenost (byť veliké) Zóny života. Nad ní, v horních vrstvách plynového obalu, jsou teploty příliš nízké pro život - a dole, v blízkosti žhavého jádra, vládne přímo vražedné peklo (extrémní teplota a tlak). Nicméně biogeneze se dokázala i s tímto problémem aspoň částečně vyrovnat .
I na Zemi totiž známe bakterie odolávající vysokým teplotám až několik set stupňů (v horkých vývěrech v mořských hlubinách) nebo mrazům desítek stupňů pod nulou . A takřka standartní programovou výbavou většiny mikroorganismů je Sporulace : ve špatných podmínkách se bakterie zbaví přebytečné vody, smrští do kompaktní formy a zastaví životní pochody. Takto zakonzervovány pak vydrží i extrémní teploty, tlaky a radiaci ; zmraženy na kosmickou teplotu přečkají neuvěřitelné eóny let. A při vhodných životních podmínkách (teplo, vlhko, potrava) pak zase absorbují vodu a obnoví biologické procesy : probudí se k dalšímu žití .

Je nabíledni předpokládat, že mutacemi a genovými rekombinacemi biogeneze dospěla k této schopnosti i na GG (ba pravděpodobně ji pozemské bakterie zdědily po jeho obyvatelkách). Vývoj totiž Sporulaci preferoval : neustávající atmosférické proudění vynášelo prabakterie ze zóny života nahoru až do mrazivých vrstev  a jindy zase dolů do žáru a tlaku. Choulostivé nespórující mikroorganismy přitom masově hynuly - avšak jejich pozůstatky potom posloužily jako zdroj organických látek pro šťastnější druhy, u kterých se sporulace vyvinula. Docházelo tu k dalšímu předstupni Darwinovské evoluce : neodolní a neschopní vymírali, zatímco ti lepší prosperovali.

    Biogeneze na GG však postupovala jiným směrem, než na Zemi - nikoliv k vyšší dokonalosti, ale k větší odolnosti .
Prabakterie na GG totiž nemusely soutěžit o potravu ani životní prostor : obého zde měly nesmírné množství, nesrovnatelně více než na Zemi, jak už víme . Ani žádní predátoři se tu nevyvinuli : jednak by lov byl téměř nemožný v té extrémně bouřlivé atmosféře, kde lovec i kořist byli ustavičně rozháněni nepřekonatelnými vichry. A také zbytečný, když kolem bylo plno nejrůznějších organických látek a chutných pozůstatků neodolných buněk, přinášených prouděním ze zón smrti (a byly už pěkně "umleté" tlakem a upečené žárem). Na GG neexistoval hlad, vražda ani nedostatek životního prostoru ; nebyla zde konkurence ani kompetice - Darwinovský přirozený výběr tu neměl motivaci, takže k němu nedošlo...
Ovšem nějaký bakteriální ráj to nebyl ; smrt zde měla pouze jinou podobu : žár a mráz . A nemilosrdně vybírala svou daň mezi neodolnými ; ovšem neomezené rozmnožování v ideálních podmínkách Zóny života tyto ztráty bohatě nahrazovalo .

Ty smrtonosné fyzikální vlivy na GG vytvářely evoluční tlak, nutící biogenezi k vyvinutí superodolných bakterií, jejichž spóry dokážou vydržet i nejextrémnější teploty a tlaky .

Můžeme je nazvati  SuperSpórující Bakterie resp. Spórující SuperBakterie (= SSB) .
A na GG bylo k takové evoluci podstatně více času i živého materiálu ("pokusných králíků"), než na Zemi.

Zatímco na naší malé planetě za necelé 4 miliardy let evoluce vytvořila organismy s velikou inteligencí (laskavému čtenáři je třeba občas trochu pochlebovat)  - na mnohem rozsáhlejším GG za mnohem delší dobu se vyvinuly organismy s velkou odolností (byť mikroskopické - ale i to přispívá k lepší odolnosti). SSB dokázaly odolat teplotám až několik set stupňů (i na Zemi existují termofilní bakterie, snášející žár 300 °C) i kosmickému mrazu  -270 °C (to dokáže i většina pozemských spór) a zmražené přetrvat nesmírně dlouho (a poté se zase probudit k životu) .

Na GG nějaké vyšší mnohobuněčné organismy vůbec ani nemohly vzniknout : bránily tomu totiž fyzikální a chemické podmínky .
V tamní divoce bouřlivé atmosféře se nemohly ustavit ani bakteriální kolonie, předstupeň vícebuněčných organismů : každá skupina buněk byla dříve nebo později roztrhána a rozprášena zuřivými větry a smrštěmi - mnohem dříve, než stačila vytvořit specializované orgány. Bouřlivému klimatu nejlépe odolávaly právě ty jednoduché kompaktní solitéry : bakterie .
Tedy zatímco na Zemi Darwinovská evoluce směřovala ke složitosti a vícebuněčnosti (vrcholem složitosti je lidský mozek a vrcholem mnohobuněčnosti pak obří rostliny a zvířata)  - na GG vývoj preferoval naopak kompaktnost a odolnost (vrcholem byly právě ty SSB).

Další fyzikální překážku mnohobuněčné evoluce vytvořila - to je zajímavé - elektřina . Už jsme říkali, že neustávající silné proudění atmosféry (vyvolávané tepelnými toky od žhavého jádra do mrazivého obalu) vyvolávalo třením permanentně vysoká elektrická napětí. O gigantických elektrických polích svědčí takřka nepřestávající bouře a blesky tisíckrát silnější než na Zemi. Takže skoro všechy buňky byly elektricky nabité (pokud ne, tak se zanedlouho dostaly do takových podmínek, že náboj získaly) ; a při dělení měly samozřejmě stejný náboj i dceřinné buňky.
Z fyziky je známo, že stejnojmenné náboje se odpuzují Coulombickou silou - takže dceřinné buňky se také okamžitě začaly odpuzovat  a rozlétly se od sebe pryč (a větry je odvály). Nemohly se utvořit stabilní buněčné kolonie, z nichž by se vyvinuly mnohobuněčné organismy .

Ukazuje to Obrázek 5.: Odpuzování dcer :

 Obr.5.: Odpuzování dcer
 

Později na Zemi tyto fyzikální překážky nebyly : v klidných zálivech prahorních moří se mohly buňky pokojně rozmnožovat a sdružovat do kolonií, kde pak probíhala specializace a diferenciace, směřující ke mnohobuněčnosti . A slaná mořská voda je dobrým vodičem elektřiny. tedy jakýkoliv elektrický náboj hned odvede - všechny buňky zde byly nenabité a nic je od sebe neodpuzovalo. Po dělení zůstávaly k sobě přisedlé a mohly spolupracovat a vytvořit komplexnější organismus .

Vznik vyspělejších organismů na GG znemožňovalo i chemické složení prostředí : všechny těžké prvky a kovy už při jeho vzniku díky supersilné přitažlivosti Obra propadly dospod, do žhavého jádra, kde zůstaly pro Život navždy nedostupné . Evoluce tedy měla k dispozici podstatně chudší paletu chemických prvků, což nestačilo na její bohaté rozvinutí - oproti Zemi, kde v praoceánech byly rozpuštěny soli takřka všech prvků a kovů Mendělejevovy soustavy. Pozemské bohaté prostředí tak podporuje vývoj stále složitějších a komplexnějších mnohobuněčných organismů .

Na GG měla biogeneze k dispozici pouze lehké prvky a plyny - a to stačilo jenom na vytvoření jednoduchých mikroorganismů . Konkrétně třeba obratlovci nemohli vznikat, poněvadž Vápník nutný pro vznik kostí (staročesky proto zvaný Kostík) byl nedosažitelný ve žhavých a tlakem drtivých hlubinách. Tam také bylo stejně nedostupné Železo a Měď, potřebné pro vytvoření krve. A podobně tomu bylo i u dalších těžkých biogenních prvků - ovšem ty hlavní (Vodík, Kyslík, Dusík, Uhlík, Síra a j.) jsou plyny nebo mají plynné sloučeniny, takže se vyskytovaly i v atmosféře GG.
(V pozemských praoceánech pak už potřebné těžší prvky a kovy nechyběly (v nejrůznějších rozpustných solích) ; například chlorid vápenatý, síran železnatý a měďnatý  atd.)

O třetí překážce zkomplexňování na GG jsme již hovořili : absence Darwinovského boje o život . Nadbytek potravy a životního prostoru tam vylučoval vzájemnou konkurenci a kompetici - ostatně prabakterie se ani nemohly nějak blízce setkávat, neustále rozháněny bouřlivými větry a odpuzovány elektrostatickými silami .

Oproti tomu na Zemi bylo všeho podstatně méně, takže záhy vypukly zuřivé boje o potravu a životní prostor. Darwinovská evoluce se rozběhla plnou silou a produkovala stále dokonalejší "bojové jednotky": mnohobuněčné systémy vybavené speciálními obrannými a útočnými orgány. Tady jednotlivé formy Života musely bojovat proti sobě - což vedlo ke komplexnímu vývoji zde známému.
Avšak na GG bojoval Život proti "nepřátelům" fyzikálním : žáru a mrazu, tlaku i vakuu, bouřím a bleskům, radiaci atd... - a to vedlo k vývoji kompaktních SSB.

 

7. GALAKTICKÝ ROZSÉVAČ ŽIVOTA 

  Biogeneze nakonec vytvořila v Plynném Obru následující rozvrstvení :  Obrázek 6.: Vnitřek Inkubátoru Života :

 Obr.6.: Vnitřek Inkubátoru Života
 

Ve střední Zóně života mikroorganismy rostou a rozmnožují se - tady jim nic nechybí k rajskému životu : množství potravy a životního prostoru, žádní nepřátelé . Jenže to netrvá věčně : vlivem bouřlivé atmosféry se mohou dostat třeba do vzestupných atmosférických proudů, které je pak vynesou nahoru, kde je tak nízká teplota a vlhkost, že Sporulují, jak se to "naučily" za miliardy let : změní se v kompaktní suché zmražené zárodky, vznášející se ve vnějších vrstvách GG .
Po nějaké době (která může být i velmi dlouhá - to však zmrzlým spórám nevadí) se dostanou do sestupných proudů, kde ochlazené plyny klesají zase dolů (neboť se tím zvýšila jejich hustota a tudíž i specifická váha). Ty je zanesou zase do zóny života s příznivými životními podmínkami. Zde se spóry ohřejí, nasají vlhkost a probudí se k životu : pijí a jedí co hrdlo ráčí, vesele rostou a rozmnožují se (neméně důležité je to, že opraví poškození, vzniklá v zóně smrti). Pozůstatky neodolných bakterií, které nevydržely mráz, sucho a nízký tlak, přitom poslouží jako potrava pro ty schopnější SSB (toť jakási "pohřební hostina" po masakru, při které šťastnější pozůstali snědí nebožtíky)...

Zónou života se prohánějí také sestupná atmosférická proudění ; jimi uchvácené bakterie jsou zaneseny do spodní zóny Pekelné smrti, kde vládne strašlivý tlak a žár. Jediná obrana proti tomu je opětná sporulace Superbakterií - a zase jedině ty nejodolnější přežijí . A když se plyny v blízkosti žhavého jádra opět ohřejí, rozepnou se a sníží svoji hustotu, stanou se lehčími a začnou zase stoupat vzhůru - tak s sebou odnesou i spóry.
Většina jich bude ovšem mrtvých, poněvadž podmínky ve spodním pekle jsou ještě mnohem horší, nežli v tom horním. Nevadí - bakterie se rozmnožují tak rychle (v zóně života mají ideální podmínky), že ztráty snadno nahradí. Vyléčí svá zranění (spáleniny a rozmačkaniny), pohřbí své mrtvé (ve vlastních žaludcích), užijí si všech rajských rozkoší (sexu, rozmnožování, rekombinací) - a budou připraveny vstoupit do dalšího pekla .

Působením zón smrti, které je ustavičně decimují po biliónech, nemohou mikroorganismy nikdy zkonzumovat celého Plynného Obra ; ovšem díky zóně života zase nikdy nemohou úplně vyhynout (stále si udržují slušný počet mezi kvadrilionem a kvintilionem).

A zóny smrti (hlavně ta spodní) mají též pozitivní význam : jsou to jakási "jatka", která neustále dodávají do zóny života kvanta potravy (uvařených, rozmačkaných a upečených mikrozabíjaček), pohánějící biogenezi .
A hlavně to jsou jakési testovací polygony, kde se prověřuje odolnost a schopnosti SSB - které budou později velice potřebné jak ještě uvidíme.

Prabakterie tak ustavičně pendlují mezi rájem a dvěma pekly, konfrontovány s extrémními fyzikálními podmínkami, aby osvědčily svou schopnost přežití ; účelem tohoto koloběhu je vycepovat co nejodolnější kmeny SSB. Odměnou je pobyt v ráji a trestem smrt - bakteriím však nevadí, poněvadž neznají strach ani bolest (ty se vyvinuly až mnohem později na Zemi u mnohobuněčných, které mají nervovou soustavu).
Mají pouze primitivní počitky : příjemné v dobrých podmínkách, při jídle a rozmnožování - a nepříjemné ve špatných ; těch se však vzápětí zbaví sporulací. Ve stadiu spóry, anabióze, pak už nevnímají vůbec nic - ani případnou destrukci. Smrt k nim přistupuje milosrdně v nejhlubším spánku, takže o ní vůbec nevědí, nic necítí - prostě se už jenom neprobudí... A svou smrtí ještě navíc umožní prosperitu schopnějším SSB ; lze se pak divit, že GG nazýváme bakteriálním rájem ?

Biogeneze tam může probíhat třeba i desítky miliard let ; mnohem déle, než na Zemi. Ohromně tlustý plynový obal GG totiž funguje jako výborná tepelná izolace, bránící jeho vychladnutí po nesmírně dlouhý čas. A Plynní Obři maji i vlastní zdroje tepla : především gravitační kontrakci obalu, při které se jeho potenciální energie mění v tepelnou ; Obr se postupně stlačuje vlastní ohromnou přitažlivostí a přitom ohřívá. A v jádře ještě probíhají nějaké další reakce (existují o tom rozličné teorie), které také mohou býti zdrojem tepla .
Avšak tepelné ztráty do okolního kosmického chladu, zejména když GG je ve větší vzdálenosti od svého slunce, jsou větší, takže Obr přece jenom vychládá (arci mohem pomaleji, než malé planety zemského typu). Svrchní mrazivá zóna se postupně rozšiřuje ; avšak střední zóna života úplně nezanikne - leč stáhne se blíže k horkému jádru, které díky své obrovské tepelné kapacitě a dokonalé izolaci, si udrží dost tepla ještě po desítky miliard let. A po celou tu dobu (mnohonásobně delší, než se kdy mohou dožít malé planety zemského typu) tam v hlubinách může probíhat biogeneze, i když povrchové vrstvy úplně zmrznou .

Největší množství tepla však GG dodá fatální událost : výbuch jeho rodného slunce . Tento osud zcela určitě potká každou hvězdu ; na konci své existence se změní v Novu nebo Supernovu, přičemž rozmetá své povrchové vrstvy do okolí. Silné záření a proudy žhavých plynů sice zahubí život na přivrácené straně GG, ovšem díky jeho velikosti a mocnosti obalu, některé ty superodolné SSB (resp. jejich spóry) určitě přežijí v hlubinách na odvrácené straně (ve stínu). A když katastrofa skončí, tak veliká rozmnožovací schopnost Superbakterií ty děsné ztráty zase postupně nahradí .

Plynný Obr na tom ještě vydělá : jeho mocná přitažlivost veliké množství žhavých plynů ze Supernovy uchvátí, čímž se zvětší a ohřeje. Při tom finálním výbuchu také vznikají radioaktivní prvky a hodně jich získá i GG ; poněvadž jsou extrémně těžké, tak hned propadnou až do centrálního jádra, kde pak jejich rozpad bude ještě dlouhou dobu sloužit jako další zdroj tepla . Radioaktivní záření také vyvolá mutace, čímž zrychlí biogenezi.
Zánik jejich hvězdy tedy Plynným Obrům jen málo uškodí (jejich případná biosféra se s tím brzy vyrovná), ale hodně prospěje - na rozdíl od Země (a terestrických planet), které výbuch Slunce úplně zničí nebo aspoň totálně sterilizuje.

A ještě jednu důležitou věc přitom může v některých případech GG dostat : volnost . Mohutné proudy plynů od explodující hvězdy naražejíci na GG mu udělí odstředivý impuls směrem ven ze sluneční soustavy . A centrální hvězda po výbuchu o hodně zmenší svou hmotnost a tedy i přitažlivou sílu na GG.
Ten se následně už nebude muset pohybovat po dosavadní dráze, nýbrž se může začít vzdalovat po spirále pryč od hvězdy. A po milionech let třeba úplně opustí její soustavu a stane se "volným agentem", svobodně se toulajícím galaxií .
Na biogenezi uvnitř to však nemá žádný vliv : ta je naprosto nezávislá na slunci (jak už jsme vysvětlili) ; ostatně pod tlustým obalem GG, kde probíhá, není slunce ani vidět aniž cítit nijaké jeho působení. Jedině svrchní vrstva obalu přestane být zahřívána sluncem - to však bude jen malý úbytek tepla, poněvadž hlavní jeho zdroj je uvnitř GG .

Pohyb takového uvolněného GG pak bude ovlivňován přitažlivostí okolních hvězd ; cestuje mezi nimi chaoticky po nesmírné eóny let ; někdy může prolétnout dokonce i nějakou planetární soustavou. Pravděpodobnost srážky s některou hvězdou či planetou je ovšem naprosto zanedbatelná (vzhledem k ohromným kosmickým vzdělenostem jsou příliš malým terčem) ; nicméně stačí i pouhé přiblížení. Přitom působící slapové síly od nejrůznějších těles vzdouvají vnější vrstvy plynového obalu a odtrhávají z něj veliké chuchvalce.

A v nich se nacházejí zmražené spóry SSB - které pak se mohou rozptylovat po celé planetární soustavě !   Plynný Obr také přitahuje menší tělesa (komety, meteority, asteroidy), jež při dopadu rozvíří jeho obal a vymrští shluky plynů (samozřejmě se SSB) do okolního prostoru, kde se taktéž rozptýlí a zmrazí.
Některá tělesa nedopadnou přímo dovnitř GG, ale jenom proletí jeho atmosférou, přičemž na sebe nabalí materiál obalu plný SSB ; ty se nerozptýlí, ale absorpcí, difuzí resp. jinými procesy proniknou i dovnitř - zejména komet - kde pak zmrzlé čekají na lepší životní příležitost. Uvnitř komet jsou taky lépe chráněny před škodlivými vlivy kosmického prostoru.

Díky své superodolnosti mohou zmražené spóry SSB vydržet životaschopné miliony až miliardy let (především v kometách), dokud se nedostanou na nějakou planetu, kde naleznou vhodné podmínky pro život .

A tak se Plynný Obr z Inkubátoru Života stane jako volný agent jeho ROZSÉVAČEM : v planetární soustavě, kterou prolétne, zanechá množství semen, zárodků Života . Ty se mohou dostat na planety jak přímo, přitaženy jejich gravitací z okolního prostoru (kde musely odolávat kosmickému mrazu a radiaci), tak i v kometách a meteoritech (přičemž musí odolat velikému žáru a tlaku při průletu atmosférou a dopadu).
Nyní se jim převelice hodí ta jejich superodolnost, k níž byly vycepovány miliardami let tvrdé školy Biogeneze na rodném GG !  Přitom se naučily snášet pekelný mráz i žár a tlak - a takovými pekly teď musí projít na cestě do ráje na vhodné planetě, kde pak budou míti k dalšímu vývoji lepší podmínky, nežli v GG . (Už žádné zóny smrti a zuřivé bouře - ale klidné mořské zálivy s bohatstvím všemožných biogenních prvků, kde budou moci pokračovat na cestě k vyšším úrovním Života : mnohobuněčným organismům a posléze až k inteligenci a sebeuvědomění .)

 

8.  OŽIVENÍ DALŠÍCH PLANET  

S naší Sluneční soustavou se takový Obří Rozsévač setkal asi před 4 miliardami let. A možná ještě dříve, třeba už před vznikem Země : tehdy zde byla teprve rozsáhlá protoplanetární mlhovina, při jejímž průletu se z GG "sfoukly" části horních vrstev obalu, plných SSB a jejich spór. Při rychlém pohybu Obra mlhovinou docházelo také k promíchávání jejího materiálu s vrchními vrstvami atmosféry GG, přičemž se do mlhoviny zamíchaly též rozsévané zárodky Života. Takže mohly být obsaženy už v prvotním materiálu, ze kterého vznikaly planety a komety (a díky své superodolnosti nějaké tento proces přežily a některá tělesa osídlily).

V některých meteoritech (t. zv. uhlíkatých chondritech), pocházejících z doby ještě před vznikem planet - např. Allende, Ivonna, Orgei, Murchison - totiž byly pravděpodobně nalezeny fosilní zbytky mikroorganismů resp. jejich spór. Odkudpak se tam vzaly, když Země tehdy ještě neexistovala ?  V samotné protoplanetární mlhovině pro jejich dlouhou a komplikovanou biogenezi vhodné podmínky ovšem nebyly - muselo je tedy něco přinést odjinud...
Starou klasickou Arrheniovu panspermii jsme již na začátku vyvrátili ; zbývá však neklasická : prostřednictvím našeho gigantického galaktického Rozsévače, který jediný mohl roztrousit semena Života už v protoplanetární pramlhovině .

Možná Rozsévač přišel až po vzniku Země ; při průletu blízko ní se gravitační slapovou silou odtrhl lalok s vrchu obalu GG se spórami a zamíchal se do zemské atmosféry, kde se SSB rozptýlily . Při vzdálenějším průletu se mohly spóry nachytat na menší tělesa a tělíska, jimiž se v té době Sluneční soustava jenom hemžila, a které hustě padaly na novotvořené planety. Jejich prostřednictvím se zárodky Života dostaly až na Zem ; podstatné je, že přitom nemusely překonávat žádné ohromné mezihvězdné vzdálenosti, kde by je ničilo silné kosmické záření, ale pouze krátkou dráhu uvnitř Sluneční soustavy - kde navíc ještě kosmické záření bylo částečně odstiňováno jejím magnetickým polem a slunečním větrem.

Proto staré teorie, že na Zemi přinesly život komety , mohou býti také pravdivé - ovšem s tou výhradou, že na nich (ani jinde v meziplanetárním či mezihvězdném prostoru) Život samozřejmě nemohl vzniknout (jak už jsme ukázali). Komety mohly působit pouze jako pasivní přenašeče zárodků SSB z oblastí "infikovaných" Obřím Rozsévačem do dalších míst Sluneční soustavy, zejména na planety.
Takže ten Rozsévač mohl prolétnout i velice daleko od Země a přímo ji neoživit ; to potom dodělaly komety jakožto zprostředkovatelé, poslové, messengers . Tento mechanismus značně zvyšuje pravděpodobnost rozesetí zárodků SSB : právě komety takto měly kardinální vliv při rozšiřování života ve Slunecní soustavě ; roznesly spóry SSB na různé (možná všechny?) planety. A vedle toho komety přinášely také další substanci potřebnou pro Život : vodu, tvořící většinu jejich hmoty. Takže svoji setbu hned také zalévaly...

Z výše uvedeného plyne, že zárodky Života se mohly dostat nejenom na Zem, ale i na více planet - ať přímo, nebo nepřímo - ovšem jenom na některých nalezly vhodné životní podmínky .

Merkur je žhavý, bez atmosféry a vody, takže pro život vůbec nepřipadá v úvahu .

Na Venuši je místo vody koncentrovaná kyselina sírová a teplota +500 °C, tlak stokrát vyšší než na Zemi a místo vzduchu pouze kysličník uhličitý - na povrchu je tedy život nemožný. Ovšem v horních vrstvách atmosféry nad mračny kyseliny sírové je už teplota podstatně nižší a podmínky snesitelnější - možná se tam některé SSB uchytily. Jestli se pak u nich vyvinula schopnost fotosyntézy, mohly by tam docela slušně vegetovat : mají tam dostatek kysličníku uhličitého i slunečního záření a nějakou vodu z atmosféry také dovedou získat. Přinesly a přinášejí ji také komety, které se v horních atmosférických vrstvách vypaří a páru pak žíznivě absorbují bakterie.
Pro život možná svědčí též krásné modrozelené zbarvení horní atmosféry Venuše (po kterém získala své jméno antické bohyně krásy a lásky). Snad to způsobují nějaké modrozelené fotosyntetizující řasy, které se tam v hustém ovzduší vznášejí - ovšem víc, než jednobuněčné mikroorganismy, tam být nemůže (a i jich tam bude poskrovnu z důvodu nedostatku vody). Nicméně příští výprava na Venuši by měla získat vzorky její horní atmosféry a provésti testy na přítomnost bakterií a fotosyntézy .

Arci už po celá staletí je nejžhavějším kandidátem na přítomnost Života planeta Mars . Ten byl v dávných dobách mnohem podobnější Zemi : teplý, s atmosférou i vodou, o jejíž přítomnosti svědčí sedimenty a vyschlá říční koryta. Takže se tam zpočátku mohl Život uchytit, jestli se tam ty spóry SSB dostaly. Ve velmi diskutovaném meteoritu ALH 84001, pocházejícím z Marsu, byly patrně nalezeny fosilní pozůstatky bakterií, staré cca 3,6 miliardy let. A poněvadž Mars má ještě horší podmínky pro spontánní zrod života, nežli Země, asi tam nevznikly samy od sebe (ani tak brzy), ale něco je tam zaneslo. (Co to tak nejpravděpodobněji mohlo být, už snadno domyslíme.)
O existenci života na Marsu nepřímo svědčí též nepřítomnost prebiotických organických látek, uhlovodíků apod., které vždy tvoří součást prvotní atmosféry každé planety. Dostanou se tam buďto při jejím vzniku, nebo se vytvoří chemickými reakcemi (jak už bylo dokázáno) - a nacházejí se také na většině planet . Jenže na Marsu zcela chybějí - kam se poděly, toť otázka ?  Pravděpodobně je něco "sežralo" - a co jiného by to mohlo být, než ty prabakterie, potomci SSB, které Mars v jeho lepších časech osídlily a před 2 - 3 miliardami let tam docela dobře prosperovaly.

      Tedy i na Marsu může býti pravděpodobně život .
(A jestliže ho tam najdeme se stejným genetickým kodem a biochemií, jako na Zemi, bude to zároven i kardinální důkaz této teorie GGG.)

Ovšem zanedlouho po svém vzniku ztratil Mars atmosféru i hydrosféru  a vychládl tak, že se změnil v mrazivou poušť bez života. Vyšší organismy se tam určitě nestačily vyvinout - je však docela dobře možné, že zbytky bakteriální biosféry dosud přežívají někde v teplých hlubinách, kam se stáhla voda z povrchu. Mohou tam vegetovat ve vlhkých pórovitých horninách nebo v hlubinných vodních rezervoárech (takové tam už byly pravděpodobně objeveny) a živit se rozkladem některých chemických sloučenin (= chemotrofie).
Na povrchu určitě nic živého nezbylo ; m.j. i proto, že slaboučká atmosféra, absence ozónové vrstvy a nijaké magnetické pole vůbec nechrání před kosmickým zářením a ultrafialovými paprsky Slunce, které proto povrch (včetně svrchních vrstev půdy) za miliardy let dokonale vysterilizovaly . Každé povrchní hledání života na Marsu proto nutně skončilo (a vždycky musí skončit) neúspěchem.
Pročež některá výprava (automatů či lidí) by měla přivézt pořádnou vrtnou soupravu do velikých hloubek ; teprve tam je nějaká naděje na objevení Života, nebo aspoň jeho zbytků a spór .

Pokud se zárodky SSB dostaly na plynové obry Jupiter a Saturn, nalezly tam stejně výhodné životní podmínky, jako na svém rodném GG, takže tam snad vytvořily i analogickou biosféru . Ovšem pouze bakteriální : už jsme vysvětlili, že vyšší formy života na Plynných Obrech vzniknouti nemohou...

Kupodivu se však mohly vyvinout na Jupiterově měsíci Európa - který je v současnosti pokryt cca 100 kilometrů silnou vrstvou ledu. V dávné minulosti však ta voda patrně byla kapalná ; a dá se očekávati, že v hlubinách pod ledem, blízko teplého jádra, ještě dosti kapalné vody přetrvalo dodneška (také díky podmořskému vulkanismu způsobovanému slapovými silami).

Takže po "osetí" zde mohl proběhnout podobný vývoj, jako v pozemských oceánech (Európský praoceán patrně měl i podobné složení). Z jednobuněčných vznikaly vícebuněčné organismy a Darwinovská evoluce vedla ke stále dokonalejším formám...
Jenže Európa je podstatně menší a chladnější nežli naše Země, takže vývoj tam probíhal i mnohem pomaleji : nic lepšího, než nějaké primitivní ryby nebo hlavonožci se patrně nedá očekávat. A civilizace je už naprosto vyloučena : jejím základem je totiž ovládnutí ohně , jenž samozřejmě je pod vodou nemožný .  Souš nikde na Európě není a věčná tma pod tlustou vrstvou ledu a v ohromné vzdálenosti od Slunce tam nedovoluje fotosyntézu - takže případná biosféra tam bude mnohem chudší, než na Zemi. Zdrojem energie a potravy mohou býti sopečné vývěry z horkého jádra Európy (analogické t.zv. Černým Kuřákům na dně pozemských oceánů, kolem nichž je bohatá biocenóza).

 

9. PŘÍCHOD MALINKÝCH KOLONISTŮ 

Pesimista však může odmítnout existenci Života kdekoliv jinde, než na Zemi : kdyby totiž ten Obří Rozsévač prolétl kolmo na rovinu ekliptiky pouze v blízkosti naší planety (nebo její dráhy), tak by se spóry SSB dostaly výhradně sem a ostatní planety by zůstaly mrtvé. Popřípadě mohl být oživen ještě nejbližší Mars - záleželo na tehdejší poloze planet.

Nová teorie GGG bude nezvratně dokázána, jestliže se někde ve Sluneční soustavě nalezne mimozemská forma života se stejným genetickým kódem a biochemií, jako na Zemi : to bude znamenat, že pochází také ze stejného zdroje (patrně GG), jako pozemský život . Zde totiž, jak bylo už dávno zjištěno, mají úplně všechny organismy totožný genetický kód i chemické složení hlavních látek, jimiž jsou tvořeny - to také umožňuje, aby jedni druhých využívali jako potravu (jinak by přežívali pouze kanibalové a potomci by museli jíst své rodiče či příbuzné).

Ovšem kdyby mimozemský život vznikl jiným způsobem, tak by patrně měl i jiný genetický kód a složení svých stavebních kamenů. Možnost, že při té nesmírně komplikované biogenezi náhodou dojde k úplné shodě - stejně jako pravděpodobnost, že v tom ohromném množství organických látek, tvořících živé bytosti, by náhodou byly všechny úplně stejné jako na Zemi - je zajisté prakticky nulová !
Takže jestli je nalezneme stejné, nemohla by to být nějaká náhoda, nýbrž doklad příbuznosti  a společného původu z Plynného Obra . (Avšak kdybychom nenalezli mimozemský život vůbec, nebyl by to arci protidůkaz, leč pouze svědectví, že Rozsévač stačil oživit jenom naši planetu.)


Leckdo může pokládati za problematický a nepravděpodobný ten přenos zárodků Života z GG na Zem : přece vzhledem k obrovským kosmickým vzdálenostem se blízké setkání těchto planet nedá očekávat ?   Jenže ve známém Vesmíru je mnoho trilionů planet podobných Zemi s vhodnými životními podminkami a Plynných Obrů ještě asi tisíckráte více ; při tak ohromném počtu je tedy vzájemné setkání dříve nebo později takřka nevyhnutelné . (A v nekonečném Vesmíru dokonce nekonečněkrát jisté !)
Mohlo k tomu dojít v úplně jiné době, jiné galaxii a na jiné planetě ; ovšem i pak bychom svoji rodnou planetu patrně nazývali Zemí a považovali za přirozené centrum Kosmu. Jedině by byly rozdílné mapy světa i hvězdné oblohy, popřípadě doba, která uplynula od vzniku galaxie (to však je pro život naprosto irelevantní)...

Pravděpodobnost toho přenosu nyní exaktně vypočítáme :
Jednotlivé planetární soustavy v Galaxii považujeme za jakési "terče", do kterých se musel Obří Rozsévač strefit, aby tam zanesl Život. Ani přitom nemusel prolétnout v těsné blízkosti nějaké planety ; stačilo aby se dostal jen do vnějších oblastí soustavy, kde zanechal spóry SSB na kometách, asteroidech a jiném materiálu - a jejich prostřednictvím se pak dostaly i na vnitřní tělesa.
    Můžeme tedy počítat s rozměrem "terče" r až 100 miliard (1011) kilometrů. Objem terče pak je

Vt  =  4/3 · πr3  =  4/3 · π · (1011)3 km3  =  4/3 · π · 1033 km3          

Mezi planetárními soustavami jsou však obrovské mezihvězdné prostory. Jejich objem vypočítáme z průměrné vzdálenosti R mezi jednotlivými hvězdami, která je odhadem asi 5 světelných let, neboli přibližně R = 5·1013 kilometrů . Prostory mezi soustavami ("terči") mají tudíž velikosti průměrně :

Vp  =  4/3 · πR3  =  4/3 · π · (5·1013)3 km3  =  4/3 · π · 1041 km3          

Pravděpodobnost P, že GG proletí nějakou planetární soustavou, se rovná jejímu objemu dělenému objemem okolního mezihvězdného prostoru :

P  =  Vt : Vp  =  po dosazení  =  10-8       (přibližně)          

Ovšem ne u všech hvězd jsou planety : jen asi u 2 % z nich. Poněvadž v naší Galaxii je asi 150 miliard hvězd, tak 2 % z toho jsou 3 miliardy - tolik je zde tedy planetárních soustav. Arci ne v každé soustavě jsou planety zemského typu s podmínkami vhodnými pro Život (v naší Sluneční soustavě je to jediná z osmi). A v jiných planetárních soustavách budou poměry patrně ještě nepříznivější ; asi jen v několika málo procentech bychom našli vhodná tělesa podobná Zemi. Počítame-li s trochu více, než třemi procenty (3,3 %), dostaneme jejich počet v Galaxii přibližně sto milionů (108).
Tolik zde tedy je hvězdných soustav, v nichž se vyskytují tělesa podobná Zemi s podmínkami vhodnými pro rozvoj Života . A předtím jsme vypočítali, že pravděpodobnost setkání Rozsévače Života s planetární soustavou je řádově 10-8.

Vynásobíme-li tato čísla :   (108) · (10-8)   ,   dostaneme = 1     (přibližně, poněvadž všechny naše výpočty byly více-méně odhady) .          

Pravděpodobnost rovná 1 znamená jistotu - neboli, že ten Rozsévač se (dříve nebo později) na své pouti Galaxií zcela jistě setká se soustavou, kde je planeta zemského typu s podmínkami pro další vývoj Života.

Tento poznatek vyvolává překvapení : když se už čtenář byl nucen smířit s neuvěitelnou představou, že Život vznikl mnohem pravděpodobněji na nějakém GG, nežli na Zemi, stále ještě mu připadala možnost jeho přenesení na další planetu téměř nemožná . Nyní jsme však matematicky dokázali, že takovýto přenos nejenom není nepravděpodobný, ale právě naopak : je naprosto jistý !

To proto, že Obří Rozsévač se miliardy let všelijak potuluje Galaxií - zprvu jako člen své planetární soustavy a po jejím zániku jako "volný agent" - a všude trousí semena Života (spóry SSB). Sice je malá naděje, že se dostanou někam, kde jsou podmínky vhodné pro jejich další rozvoj - ale poněvadž takovýchto těles je v Galaxii velice mnoho, jednou k tomu přece jenom dojde. Negativní a pozitivní možnosti se vzájemně vykompenzují - a zbude JISTOTA .

Leč podruhé se to už asi nepovede : pravděpodobnost, že se GG setká se dvěma planetárními systémy, je

P2  =  (10-8)2  =  10-16                

A když to vynásobíme tím počtem vhodných planetárních soustav (sto milionů = 108 ), dostaneme :

10-16 · 108  =  10-8   ,   t.j.   jedna stomilióntina .          

Takto nepatrná (naprosto zanedbatelná) tedy je pravděpodobnost přenesení Života do druhého systému s planetami zemského typu . Takže další planetu podobnou Zemi, kde by byl Život (a snad/možná i civilizace), bychom v naší Galaxii patrně marně hledali . A i kdyby se ten skorozázrak přihodil, byla by o miliardy let zaostalejší než Země (tedy pouze s primitivními a nebezpečnými bakteriemi), poněvadž tak dlouho by trvalo i v tomto příznivém případě, než by se Rozsévač setkal s další planetární soustavou.
Když si ještě uvědomíme možnost jeho snadného zániku pádem do našeho praSlunce nabo jiné hvězdy, musíme se rozloučit s naivními představami minulého století o veletuctech mimozemských civilizací, hemžících se v Galaxii .

 

10. VÝZNAMNOST MĚSÍCE PRO ŽIVOT

Nicméně litovati toho netřeba : alespoň se nemusíme obávat nějakých "hvězdných válečníků" či konkurentů při budoucí kosmické expanzi lidstva a exploataci Galaxie. Tady jsme asi jediní a jedineční - naše Země dostala tu pravděpodobně jedinou hlavní cenu v náhodné loterii biogeneze : Život . O tom svědčí též výsledky dlouholetých vědeckých zkoumání : nikde jinde v Galaxii nebyly objeveny ani stopy života nebo inteligence.

(A z uvedeného vyplývá, že další hledání mimozemských signálů, resp. jiných projevů civilizace, je úplně marné a zbytečné mrhání prostředky a časem.) Ty populární programy Ceti, Seti a j. z minulého století jsou tedy vyhazováním peněz, které by se daly humánněji a lépe pro vědu využíti třeba na vzdělávání chudých nadaných dětí .

A co v ještě větších vzdálenostech, v jiných galaxiích ?  Tam už existenci mimozemského Života nebo Rozumu nemůžeme tak kategoricky vyloučit. Už koncem 20. století bylo zjištěno, že známý Vesmír obsahuje několik set miliard galaxií - a v tak ohromném počtu se už může situace z naší Galaxie zopakovat : možný vznik Života na některém Plynném Obru a jeho jisté zanesení na nějakou planetu zemského typu.

Tudíž lze prohlásit, že v celém tom obrovském Kosmu pravděpodobně už nejsme sami !  Jinak řečeno : domněnka o naší jedinečnosti v nekonečném Vesmíru je stejně pomýlená, jako spekulace o existenci množství mimozemských civilizací v této jedné Galaxii .
Ovšem nějaké signály či dokonce "návštěvy" ze vzdálených galaxií - přes ty milióny a miliardy světelných let - samozřejmě vůbec nelze očekávat.


Ale vraťme se zpátky na Zem . V souvislosti s jejím oživením je pozoruhodnou událostí vznik Měsíce : Nedlouho po svém utvoření se Zeměkoule srazila s velikým kosmickým tělesem, přičemž se uvolnila ohromná energie. Roztavené úlomky byly vymrštěny daleko do prostoru, až kolem Země vytvořily gigantický rotující prstenec (Země se v té době podobala planetě Saturn). Po několika milionech let se částice v prostoru "poslepovaly" (vzájemnou přitažlivostí a adhezí) do shluků čímdál větších, až se sbalily v jediné velké těleso : Měsíc . Přitom se jejich grvitační potenciální energie měnila v tepelnou, takže vznikající Měsíc se zahříval na dosti vysokou teplotu, aby se jeho součásti stavily dohromady a utvořily kompaktní těleso. (V podstatě se zopakoval proces, kterým o něco dříve vznikla i Země a ostatní planety.)
    Teorie vzniku Měsíce je v dnešní době už výborně propracovaná i doložená četnými výzkumy a vzorky měsíčních hornin (jenom americké výpravy jich přinesly stovky kilogramů). Otázkou však zůstává, odkud se vlastně vzalo to veliké těleso, které zapříčinilo vznik našeho souputníka ?

Mohla to býti třeba nějaká planetesimála resp. obří asteroid, která byla ze své dráhy vychýlena něčím ještě mnohem větším. Snad v té době naší Sluneční soustavou (nebo jejím okrajem) prolétlo jakési gigantické těleso, pocházející z jiných hvězdných systémů, které svou mocnou gravitací narušilo oběžné dráhy. Hvězda to však asi nebyla - ta by způsobila mnohem větší poruchy : vychýlila by ze svých drah i planety. Patrně to byla obří planeta ; nejpravděpodobněji GG .

Nebo to těleso, z něhož vznikl náš Měsíc, mohlo býti také souputníkem onoho gigantického návštěvníka z Galaxie - je známo, že obří planety mají také veliké satelity : například měsíce Ganymed a Titan jsou větší než Merkur. Je docela možné, že náš Měsíc vznikl z měsíce nějakého Obra ze vzdáleného kosmu, který se náhodně setkal se Sluneční soustavou. A takové velikánské těleso, nadané ohromnou přitažlivostí, určitě mělo i velikou a hustou atmosféru - tedy to byl Plynný Obr .
A nanejvýše zajímavý je fakt, že krátce po vzniku Měsíce se na Zemi objevil Život !

Je nasnadě spojiti tyto 2 události v jednu hypotézu :

Asi před 4 - 4,5 miliardami let prolétl naší Sluneční soustavou Gigantický Rozsévač - možná osamělý, možná jako součást jiné planetární soustavy - který zde zanechal zárodky Života (spóry SSB) volně rozptýlené i absorbované v kometách. Svojí mocnou gravitací přitom narušil dráhu nějakého velikého tělesa (planetesimály, obřího asteroidu nebo měsíce), které se posléze srazilo se Zemí a vyvolalo vznik našeho Měsíce. Nebo to způsobil jeho vlastní ztracený měsíc, jehož dráha se při průletu Sluneční soustavou samozřejmě také porušila .

Luna je tedy zářnou památkou (největším, nejviditelnějším a nejznámějším ze všech pomníků) té nejdůležitější události v dějinách nejen pro lidstvo, nýbrž i celé Galaxie : oživení Země !
A měla také kardinální význam pro další biogenezi : vlivem její přitažlivosti vznikají na Zemi mořské přílivy a odlivy. A ty, jak se už dávno ví, přispěly největší měrou k rozšíření živých organismů z oceánů na pevnou zem. Díky slapovému působení našeho neobvykle velikého Měsíce se dostal Život z vody na souš o stamiliony let dříve, než kdyby ho nebylo (to bychom dnes ještě nebyli ani my).

Také naklonění rotační osy Zeměkoule, k němuž došlo při té měsícotvorné srážce, přispívá k rychlejšímu vývoji Života . Díky sklonu zemské osy se zde střídají roční období : příznivé a nepříznivé podmínky - a to urychluje Darwinovský přírodní výběr. V zimě zahynou nekvalitní a parazitické organismy, čímž uvolní místo a materiál pro lepší ; zatímco v létě se rozmnoží ty kvalitní a progresivní .

Ten obří galaktický Rozsévač tedy vykonal pro biogenezi tolik dobrého, že plným právem zaslouží býti nazýván Otec (GG) Života - analogicky, jako je naše rodná planeta nazývána Matka Země .
On ji totiž oplodnil (oživil) svým semenem : spórami SSB ; bez něho by Život na Zemi s největší pravděpodobností nevznikl , jak jsme ukázali již ve 2. kapitole . A díky němu asi také Země "porodila" Měsíc, což zlepšilo podmínky pro další vývoj a zdokonalování života...


Ale zpět k počátku. Nyní už víme, jak to, že se Život na Zemi objevil tak brzy po jejím vzniku. Ty SSB se dostaly nejdříve do zemské atmosféry, a poněvadž byla podobná jejich rodné zóně života na GG, začaly se tam rozmnožovat a vytvořily analogickou bakteriální biosféru. Jak známo, ta prvotní atmosféra Země byla bez kyslíku a obsahovala nejrůznější organické látky a plyny vhodné pro ty anaerobní prabakterie. Oproti svému rodnému Obru si sice musely zvykat na podstatně menší tlak ; jenže jakmile se přizpůsobily, začaly si lebedit jako v ráji : Nebyly zde žádné zuřivé vichry, děsné bouře ani ničivé blesky. A co hlavního : Země neměla žádné ty Zóny Smrti , které je decimovaly na GG ; takže přistěhovalci mohli vesele vegetovat .

Jenže organických látek bylo na Zemi přirozeně mnohem méně, nežli na Plynném Obru ; tudíž mikroorganismy po nějaké době prosperity poznaly dosud pro ně neznámou strázeň : hlad . Nastala první globální katastrofa a veliké vymíraní ; ty flexibilnější pak hledaly další zdroj potravy. A ten zde byl : rozsáhlá hydrosféra, v níž byly rozpuštěné organické látky a plyny (možná i nějaké ty Koacerváty by se tam našly - samozřejmě pouze primitivní, neživé). Kapalná voda však byla pro SSB - pocházející z plynné atmosféry GG - zcela neznámým prostředím a proto jim trvalo velmi dlouho, než do ní pronikly a adaptovaly se. Ovšemže se jim to nakonec podařilo (Život se dostane všude a přizpůsobí všemu), ale biogeneze se tím znažně pozdržela. Voda se nakonec stala pro ty prabakterie dokonce ještě lepším prostředím, než pozemská atmosféra, která byla příliš řídká oproti hustému obalu rodného GG.
    Vidíme, že tento postup vývoje byl úplně jiný, než uvádějí učebnice z minulého století :   Život prý vznikl v oceánech, potom ovládl souše a nakonec se dostal do vzduchu . Naopak nestandartní biogeneze začala v atmosféře (nejdříve Plynného Obra a posléze Země), poté pronikla do vody a nakonec se dostala na suchou zemi ...

 

11.  BIOGENETICKÉ   KATASTROFY  

Ani po ovládnutí hydrosféry však neměly prabakterie vystaráno : i tady bylo organických látek podstatně méně, nežli na GG. A proto záhy došlo k další katastrofě, nyní už konstruktivní : hladu globálnímu (nikde už se nedaly najít další zdroje potravy), který vyústil v zápas o potravu. Mikroby žraly, kde se co dalo - nakonec i jeden druhého. Nastal boj o život a získávání kořisti - rozběhla se Darwinovská evoluce. Bakterie vyvíjely stále lepší organely pro útok i obranu a především chemické zbraně .

Jeden z těch obranných prostředků způsobil doslova revoluci v celé biosféře : atomární Kyslík . Ten je neobyčejně reaktivní, oxiduje i všechny organické látky, čímž buňky poškozuje až ničí. Při ohromném množství mutací a genových rekombinací mikroorganismů se u některých posléze objevily též biochemické reakce, uvolňující atomární kyslík do okolí (ty buňky, které jej uvolňovaly dovnitř, přirozeně nepřežily). Tam pak působil jako obranná chemická hráz, kterou žádný nepřítel nepřekonal - a pokud ano, byl pak natolik zoxidován a poškozen, že se mohl stát snadnou kořistí těch oxigenních bakterií.

Atomární Kyslík produkovaly mikroby hlavně fotochemickým rozkladem vody :       H2O   =   H2   +   O
Vyvinuly se u nich zvláštní organely : chloroplasty , absorbující za tím účelem sluneční světlo. Při dalším zdokonalování se využil též vznikající Vodík na redukci Kysličníku Uhličitého, kterého bylo v té době velmi mnoho v praatmosféře i rozpuštěného ve vodě :
                6 CO2   +   6 H2   =   C6H12O6   +   3O2         ;
čímž vznikla glukóza, jednoduchý cukr (monosacharid). A ten pak mohly buňky používat jako zdroj energie i stavebního materiálu (polymerací vznikaly polysacharidy : celulóza, lignin, chitin atd...).

Takto biogeneze dospěla k FOTOSYNTÉZE , což byl nejrevolučnější "objev" od vzniku Života. Umožnil mikroorganismům vlastní výrobu energie a stavebního materiálu : z pouhého světla, vody a kysličníku uhličitého - čehož bylo všude dost. Staly se tak autotrofními (samy si vyráběly vlastní potravu), čímž přestaly být závislé na vnějších zdrojích (heterotrofii). Na GG se fotosyntéza nemohla vyvinout kvůli nedostatku světla uvnitř hustého obalu a nadbytku potravy. Chyběl tam evoluční tlak vedoucí k Darwinistickému zdokonalování .

Samozřejmě fotosyntéza nevznikla za rok ani za milion let : přírodní vývoj postupuje slepě metodou pokusů a omylů a na všechno má dost času. Trvalo to řádově miliardu let - avšak vyřešilo to všechny životní problémy. Pozemská biosféra se stala nezávislou na přírodních zdrojích (sice se dostala do závislosti na Slunci - na rozdíl od GG - ale astrofyzikální zákonitosti zajišťují stálou dodávku jeho energie po dalších mnoho miliard let). Takže mikroorganismy už měly vystaráno a jejich zelené kmeny se vítězně rozšířily po celé Zeměkouli...
    A můžeme konstatovati, že ten životodárný Kyslík, který my dýcháme, je vlastně odpadním produktem rostlin  a byl původně chemickou zbraní !

Samozřejmě zůstaly též mnohé heterotrofní formy života, u nichž se fotosyntéza nevyvinula - saprofyti, paraziti, predátoři - které využívaly látek vytvořených autotrofy. Darwinovský boj o život tou fotosyntetickou revolucí neskončil ; vedl k ustavičnému zdokonalování a zkomplexňování (při obraně i útoku) . Objevila se spolupráce a symbióza - až nastala další revoluce : vznik mnohobuněčných organismů .  K tomu přispělo valnou měrou též okysličení životního prostředí, vyvolané tou fotosyntetickou revoluci : zelené mikroorganismy tak úspěšně prosperovaly, že nakonec svými exhalacemi úplně zamořily životní prostředí a způsobily vyhynutí většiny anaerobních bakterií (= další globální katastrofa i veliké vymírání !).

Mnohočetné shluky buněk snadněji odolávaly destruktivnímu působení O2, nežli osamělé buňky, na které tento jed působil ze všech stran. V kolonii byli vnitřní členové zakryti vnějšími, které sice umírali, ale i po smrti vytvářeli účinnou izolační vrstvu, omezující přístup toxického Kyslíku dovnitř. A ztráty ta rychle se rozmnožující kolonie hned nahrazovala . S postupující specializací se u povrchových buněk vyvinula zvýšená odolnost vůči kyslíku a schopnost vytvářet všelijaké ochranné bariéry (nejen vůči Kyslíku, ale i proti útočníkům), takže mnohobuněčné kolonie dokázaly lépe přežívat. Přírodní výběr vedl k tomu, že ti mnohobuněční byli progresivnější a nakonec se stali dominantní složkou biosféry, neboť okysličené prostředí je nepoškozovalo a nehubilo na rozdíl od jejich jednobuněčných konkurentů.
Mikroby ovšem nevyhynuly, ale stáhly se do prostředí, kde mohly vegetovat dále - bez nich by dokonce ani ty nejvyspělejší organismy nemohly existovat, poněvadž se starají o recyklaci organických látek v přírodě. Udržují biologický koloběh, přeměňují uhynulé organismy na potravu pro jiné živoky ; bez bakterií (hnilobných a jiných) by se i ten pyšný Homo Sapiens musel brodit hromadami nejrůznějších mrtvol a exkrementů, zatímco rostliny by strádaly nedostatkem živin .

Nakonec ještě jeden zajímavý fakt : V usazeninách hluboko pod mořským dnem bylo objeveno množství anaerobních mikroorganismů, které se živí rozkladem některých sloučenin (chemotrofií) ; v těch hloukách není světlo, kyslík ani CO2 . Žijí tam v extrémním tlaku a teplotě, přičemž s rostoucí hloubkou jejich počet kupodivu významně narůstá . Normálně by se totiž dalo předpokládat/očekávat, že s rostoucím tlakem a teplotou bude mikrobů ubývat kvůli větším problémům s přizpůsobením. Pravý opak je však pravdou, z čehož plyne, že se těmto pekelným podmínkám nemusely přizpůsobovat z nouze, ale že v nich přímo vznikly (naopak : přizpůsobovat se musely menším tlakům a teplotám). A poněvadž se jich nejvíce nachází v nejhlubších - tudíž nejstarších - usazeninách, budou také nejstaršími obyvateli Země. Rodným prostředím prvních bakterií tedy byly ohromně vysoké tlaky a teploty ; takové podmínky ovšem nepanovaly v mělkých zálivech prahorních moří, kde vznikal Život podle standartních teorií, nýbrž právě v pekelné atmosféře Plynového Obra !

Tyhle extrémofilní mikroby nejsou nějakou exotickou hříčkou přírody ; nacházejí se skoro všude a představují odhadem   10 - 30 %   celkového množství živých organismů naší planety. Nesmírně mocné podmořské usazeniny jsou jimi úplně prosyceny ; je to patrně poslední útočiště, kam se tito první osídlenci Zeměkoule uchýlili, když ji po vynálezu fotosyntézy zamořil jedovatý (pro ně - jsou anaerobní, neboť vznikly v uhlovodíkové atmosféře)  Kyslík .


Závěrem ještě odpovíme na otázku z 1. kapitoly : Proč biogenezi trvala cesta od prvních buněk ke mnohobuněčným tak dlouho, téměř 3 miliardy let ?   Musela totiž přitom překonat několik životních krizí :

  1. Řídkost a chudost pozemského prostředí oproti rodnému GG . Jak známo, je rychlost chemických (i biochemických) reakcí přímo úměrná koncentraci a tlaku. A na Zemi byl ovšem tlak i koncentrace organických látek mnohonásobně nižší, nežli na tom Plynném Obru, takže i všechny životní procesy zde probíhaly mnohem pomaleji. To pak ještě zhoršovala i cizost vodního prostředí a podstatně menší množství i kvalita živin. Takže biogeneze na Zemi probíhala zpočátku strašně pomalu a dlouho trvalo, než se prabakterie přizpůsobily zdejším podmínkám (a hlavně vodnímu živlu).
  2. Krize z vyčerpání potravy - její zdroje byly na Zemi nesrovnatelně menší, nežli na GG . A objevení nového zdroje - Fotosyntézy - trvalo více než miliardu let, jak už jsme uváděli .
  3. Ekologická katastrofa způsobená "plynovou válkou" : masové rozšíření fotosyntezujících bakterií vyvolalo nadprodukci Kyslíku, který po stamilionech let nasytil zemskou hydrosféru i atmosféru. S něčím takovým se ty prabakterie dosud nikdy nesetkaly : v rodném Plynném Obru žádný volný Kyslík nebyl  a také prvotní prostředí Země bylo bezkyslíkaté. Všechny SSB byly anaerobní, kyslík pro ně byl toxický, takže jeho průnik do životního prostředí vyvolal katastrofu a masové vymírání . Ovšem, jak známo, bakterie si po nějaké době dokážou vytvořit imunitu proti každému toxinu - takže se vyvinuly kmeny snášející též kyslík : aerobní mikroorganismy. Nicméně i tato ekologická krize podstatně zbrzdila biogenezi a oddálila přechod k mnohobuněčným organismům.

Takže vidíme, že ta ohromná vývojová prodleva - z hlediska staré teorie vzniku Života zcela nevysvětlitelná - se jeví v našem novém pojetí naprosto přirozená (jinak to ani být nemohlo). Původ Života jsme tak vysvětlili nestandartně ; to ale neznamená, že by úplně všechny ty staré klasické teorie byly nesprávné. Další vývoj pozemského života, od vzniku prvních mnohobuněčných organismů, přes proniknutí Života na souš, až ke Člověku, už vysvětlují docela dobře. Hlavní roli zde hrála ta obligátní Darwinovská evoluce, ovšem kromě náhodných mutací ještě nově doplněná o genové rekombinace . Ale to už najdete ve stávajících učebnicích...

 

 

12.  MIMOZEMSKÉ   CIVILIZACE  

Teď ještě uvažme, že Vesmír, jak dokazuje kosmologická teorie i astronomičká pozorování, je nekonečný (viz také minulou část : Kosmogonie). Ovšem vlivem rozpínání Vesmíru je z něj pozorovatelná (a pro nás dostupná) pouze jeho konečná část : Metagalaxie (relevantní Kosmos). Kosmické objekty se totiž vzdalují tím rychleji, čím dále jsou - takže nakonec ty na t.zv. Horizontu se vzdalují rychlostí světla. Ta je podle Teorie Relativity nepřekonatelná, tudíž všechno za tím Horizontem je pro nás nedosažitelné a nedohledné.
Zároveň se vzrůstající rychlostí dochází k relativistickému zpomalování (dilataci) času - až k jeho úplnému zastavení při rychlosti světla. To, co je na na Horizontu, se od nás vzdaluje právě touto mezní rychlostí, tudíž pro ně čas vůbec neplyne, t.j. nevyvíjí se . Zůstává tak zakonzervováno v prvotním kosmogonickém stadiu : Nicotě .

Jsoucna "kousek" před tím Relativistickým Horizontem se vzdalují rychlostí o něco menší, než světelná, takže tam čas už plyne - ovšem podstatně pomaleji, nežli u nás, takže se stačily vyvinout pouze do nižších stadií, než ty blízké. Vládne tam ještě prvotní žhavý elementární chaos. Objekty ještě bližší se vzdalují rychlostí ještě menší, takže u nich čas plyne (a vývoj probíhá) ještě rychleji - vyvinuly se tam už vyspělejší objekty, kvazary, galaxie - a ještě blíže i hvězdy a planety ...

O entitách za Horizontem (tedy mimo Metagalaxii) nelze uvažovat, poněvadž čas i jiné fyzikální parametry jsou pro ně imaginární : když do relativistických vzorců dosadíme dosadíme jejich rychlosti vzdalování vyšší než světlo, dostaneme imaginární hodnoty (nekorektní odmocniny ze záporných čísel). Nelze tedy říci, jaký je jejich čas a prostor ; jsou reálně nedostupné a méně než Nic na Horizontu. Metagalaxie (dohledný Kosmos) tudíž je konečná - ovšem ten nekonečný Vesmír obsahuje i nekonečné množství takovýchto Metagalaxií . Však o tom, co v nich je, se nemůžeme žádným způsobem přesvědčit a zůstávají pro nás jenom imaginárními....

Poněvadž však ty Horizonty mezi nimi nejsou nějakými absolutními hranicemi, nýbrž pouze relativní , jednotlivé Metagalaxie nejsou jimi odděleny, ale navzájem propojeny. Spojitě přecházejí jedna v druhou, takže se poměry v nich patrně nebudou příliš lišit ; lze tedy plným právem očekávat, že jsou podobné té naší známé Metagalaxii. Vesmír je jednotný a kontinuálně pokračuje všemi směry do nekonečna. Dá se tedy očekávat, že stejně jako v naší, tak i v těch dalších, nedohledných částech (ostatních Metagalaxiích), se vyvíjejí hvězdy a planety a může tam vznikat Život i dokonce civilizace .

Ovšem pravděpodobnost vzniku Života je nesmírně nepatrná, jak zajisté uzná každý, kdo rozumí biologii : živá buňka není jenom nějaký měchýřek naplněný slizem - nýbrž ohromně složitá biochemická "továrna" (komplikovanější nežli všechny současné průmyslové závody), ve které probíhají miliony vzájemně kordinovaných reakcí, transportů nejrůznějších látek, budování složitých organel atd...
Domnívat se, že něco tak sofistikovaného může samo od sebe vzniknout na každé druhé planetě je neodpustitelná naivita, atavismus minulých století - však si to také myslí hlavně fantastové, fyzici a další neodborníci v biologii. Ani v každé galaxii k něčemu takovému nemůže dojít - tím méně vícekrát - možná jenom jednou v celé historii Metagalaxie (známého Kosmu) !

Nicméně protože takových Metagalaxií je nekonečné množství, bude i oživených planet v celém nekonečném Vesmíru nekonečně mnoho . Pravděpodobnost vzniku civilizace je samozřejmě menší nežli vzniku Života - ale v tom nekonečném Vesmíru jich bude taktéž nekonečný počet. Ovšem patrně všechny budou v kosmologických vzdálenostech miliard světelných let - tudíž pro nás nedostupné a nezjistitelné (nelze postavit žádné vysilače ani kosmické lodě, které by takové vzdálenosti překonaly).
Je docela možné, že v celé naší Metaalaxii jsme jediní - ovšem v tom nekonečném Vesmíru bude různých civilizací zcela jistě nekonečně mnoho !

V jakém stavu jsou však ty nesmírně vzdálené civilizace samozřejmě nemůžeme nikterak zjistit, poněvadž se nalézají za Horizontem, mimo reálný čas. Mohou býti primitivnější i vyvinutější, nežli my - poněvadž jich však je nekonečný počet, vyskytne se mezi nimi též nesmírné množství civilizací podobných naší i mnohem (nepředstavitelně, o miliony či miliardy let) vyspělejších Supraciviliztací . Prostě všechno, co je vůbec možné, se v nekonečném Vesmíru stane a vyskytne nekonečněkrát .

    Stará známá otázka, zdali jsme ve Vesmíru sami, je tímto konečně vyřešena :
Zcela určitě nejsme sami , dokonce máme nekonečné množství kosmických bratří . Ovšem jiné civilizace jsou od nás nedostupně daleko a reálné styky či komunikace jsou z klasického aspektu prakticky nemožné .
Problémem zůstávají ty ohromné vzdálenosti (milionů, ba spíše miliard světelných let), popřípadě Horizont, které nás od dalších vesmírných soudruhů oddělují.

Ovšem ty nepřekonatelné dálky znemožňují vzájemné kontakty v pozitivním i negativním smyslu a umožňují autentický, svobodný a nezávislý vývoj každé civilizace. Netřeba se obávati nějakých hvězdných válek a loupežných nájezdů, žádní technicky pokročilejší agresoři nemohou zotročit a zdevastovat humánně zaměřené civilizace . (Ba dokonce i přátelsky zaměřená spolupráce vyspělejší civilizace s nižší by mohla rozvrátit kulturu i morálku domorodců - jak nás učí historie a vidíme to i v současném světě, kde americká civilizace brutálně zachvacuje t.zv. "třetí svět" a vyvolává negativismus i teroristické protiakce.)
Každá vesmírná civilizace se tak může vyvíjeti naprosto samostatně a přirozeně, beze strachu z nějakých kosmických útočníků, až dosáhne takové vyspělosti, že jakékoliv kořistění a válčení bude naprosto pod její úroveň...

Důkladně o mimozemských SuperCivilizacích pojednáme v části "SUPERCIVILIZACE a INTEGRIS".

 

Aleš Borek                

 

NÁVRAT  NA  OBSAH NA  DALŠÍ  STRÁNKY